Dávná proroctví vypovídají o tom, že Bůh zemřel. Nepochybně, po Osvětimi jsme osaměli. Své hodnoty si musíme vytvářet sami, den za dnem, a to s takovou houževnatou leč neviditelnou etickou činorodostí, která bude s to tyto hodnoty posléze vynést na světlo Boží a potom je snad pasovat na novou evropskou kulturu. Cenu, kterou Švédská akademie uznala za vhodné poctít právě moje dílo, chápu tak, že Evropa opět potřebuje onu zkušenost, kterou museli získat svědkové Osvětimi, svědkové Holocaustu. V mých očích, dovolte mi prohlásit, to svědčí o vaší odvaze, ba v jistém smyslu o vaší umíněnosti. Přáli jste si přece, abych se sem dostavil, třebaže jste museli tušit, co ode mě uslyšíte.
Jenomže to, co se chápe pojmy Endlösung a "koncentráčnické univerzum", to nelze považovat za nedorozumění. A jedinou možností přežití a zachování tvořivých sil je rozpoznat a akceptovat tento bod nula. Proč by taková jasnozřivost nemohla být plodná? Na dně objevných poznatků, byť se zakládají na neodčinitelných tragédiích, se vždycky skrývá záblesk nejskvělejší evropské hodnoty, momentu svobody, obohacující náš život čímsi navíc, protože nám připomíná reálnou skutečnost vlastní existence včetně zodpovědnosti, kterou za ni neseme.
Část projevu proneseného ve Švédské
královské akademii 7. prosince 2002
na recepci předcházející slavnostnímu předávání Nobelových cen
(a byla uveřejněna v budapešťském literárním týdeníku Élet és
Irodalom č. 49 z 8. prosince 2002)