SLOUPEK
Když mnou přesně před 34 lety v noci někdo zatřásl a sdělil mi, že v ulicích jsou tanky Varšavské smlouvy, byl jsem upřímně překvapen. Začátkem tohoto týdne, když do ulic vtrhla nejhorší povodeň, co paměť sahá, překvapen jsem nebyl, dopředu informován jsem ji disciplinovaně očekával. Bylo by krásně jednoduché, kdyby v tom šla nalézt nějaká zákonitost, třeba: pohromy od lidí (za sovětskou okupaci příroda fakt nemohla) jsou nečekané, zatímco ty přírodní lze předvídat, jenže jiné příklady z historie to vylučují. Každopádně je zřejmé, že výročí katastrofy, způsobené okupačními vojsky 21. srpna 1968, nás letos příliš nedojme. Je zastíněno tím, co jsme zrovna prožili, prožíváme a ještě nějaký čas prožívat budeme. Tragédie faktu, že společnost byla tehdy přidušena v nadějné fázi demokratizace a vržena zpátky do totality, dnes vybledla před tragédií těch, kdo po opadnutí vody zůstali na světě s holýma rukama a výsledky jejich celoživotního snažení se proměnily v páchnoucí bahno. Škody na silnicích, rozbitých tenkrát pod pásy tanků vypadají nicotně před letošního srpna zřícenými domy, mosty, vyplavenými poli a podemletými komunikacemi. Aroganci kolaborantů okolo Biĺaka a Indry už zapomněli i přímí účastníci, zato aroganci vedení neratovické Spolany, která před povodní nezajistila nebezpečné chemikálie, a ještě to chtěla ututlat před orgány krizového řízení, máme před sebou jako na talíři. Osudy tisíců lidí, kterým kolaborantský režim po roce 1968 zakázal studovat, pracovat v oboru či je dohnal k emigraci, už nás dnes nedojmou jako osudy těch, ze kterých letos voda udělala bezdomovce. A na neokázalou statečnost vězněných odpůrců Husákovy politiky si už nikdo nevzpomene ve dnech, kdy hrdinství hasičů a obětavost ostatních ochranářů přímo vyráží dech. Historie se svou slábnoucí pamětí neodvolatelně požírá své tragédie. I ta dnešní jednou vybledne ve světle tragédií příštích. Za srpnovou okupaci v osmašedesátém mohli výhradně lidé, za letošní povodně může příroda - ale lidé taky. A na to by se nemělo zapomenout. Především až bude vláda přijímat zákony na renovaci krajiny, až příslušné orgány zjistí, kdo zavinil pozdní uzavření staničních uzávěrů metra, kdo zavinil, že pražská Malá Strana nebyla chráněna protipovodňovými bariérami, či kdo nevaroval občany jedné obce, že se na ně valí voda, a občany jednoho města, že v ovzduší je chlór. Pykání za dnešní viny je ochranou před příštími vinami. Ostatně když máme dnes to výročí - fakt, že hlavní viníci té dávné tragédie z toho vyšli beztrestně, je vlastně nejsmutnější.
Právo, 21.08.2002, Pavel Verner