* Klíčovým tématem současnosti je bezpochyby hrozící válečný konflikt v Iráku. Podle průzkumu CVVM z 29. ledna je 67 procent občanů Česka proti útoku i s podporou OSN. Měla by vláda, respektive budoucí prezident respektovat názor veřejného mínění?
Politické vedení země musí v každém případě mít ruku na tepu země a názory občanů pečlivě poslouchat. To neznamená, že někdy ten politický lídr nemá usilovat o věci, které lidé nedomysleli, nepochopili, nevidí je tak široce a se všemi důsledky. Ale obrovský rozpor mezi názorem politika a občana bych nedoporučoval též v žádném případě. Za druhé. Já bych moc prosil, aby debata o Iráku nebyla zploštěna, nebyla zjednodušena, nebyla zúžena na černobílé vidění světa ve smyslu - jsme v jisté instituci, proto se chovejme tak, jak je od nás očekáváno. Já bych si moc přál, aby to bylo viděno trochu složitěji. Nemám dnes jiné informace než z médií. Reaguji pouze na informace veřejně známé.
* Jak se díváte kupříkladu na vnitroevropský konflikt kolem žádosti Turecka o pomoc Severoatlantické aliance?
Naprosto nechápu dnešní krizi či spor ohledně Turecka. Cokoli si sice můžu myslet o Iráku, ale jsem si stoprocentně jist, že žije v obrovském napětí, aby nevyprovokoval nějakým svým neuváženým činem smrtící válečný úder proti své vlastní zemi. Musí se toho v každém případě obávat. Myšlenka, že by chtěl vyprovokovat smrtící úder napadením sousedního státu Turecka, se mi zdá naprosto nepředstavitelná. To bych si musel myslet, že se v té zemi absolutně všichni zbláznili. Proto, opakuji, bez znalosti nějakých zpravodajských informací si nedovedu představit, že by Turecku v daném okamžiku skutečně hrozilo napadení Irákem. Říkám to spíše jako příklad toho, jak se zdráhám vidět tyto věci černobíle.
* Je vám tedy bližší pozice Francie, Německa či Belgie než postoj české reprezentace?
To je zbytečně silná formulace. Já myslím, že všechny tyto země - Francie a Německo na straně jedné a Česko na straně druhé - hledají své rozumné chování. Toto hledání není přesně tím, co nám prezentují zkratkovitým způsobem média. Mám pocit, že ve skutečnosti jsou si názory celé této komunity mnohem bližší než médii rozdrážděné rozdíly, které navenek vypadají takto vzdálené.
* Pojďme k prezidentským volbám v Česku. V projevu před druhou volbou jste s nadsázkou sliboval, že se polepšíte. Už se tak stalo? A jak se takové polepšení projevuje v praxi?
Jak se já projevuji, by měli posoudit ostatní. Já na to mohu mít špatné oči. Mohu své činy nebo slova hodnotit špatně. Já bych byl daleko radši, kdyby uznali ostatní, že se chovám skutečně nadstranicky a že se snažím o budování maximálního konsenzu.
* Značná část politiků tomu ale nevěří. Nemyslí si, že se z vyhraněného stranického lídra rázem stane všeobjímající svorník. Premiér Vladimír Špidla třeba tvrdí, že jste představitelem typu transformace, která přivedla zemi do politické krize.
Interpretovat desetiletí naší transformace takto negativisticky, jak to dělá pan Špidla, není výrazem mé nekomunikativnosti a mé zarputilosti, ale spíše jeho. Já si myslím leccos o jejich straně a jejím čtyř- či pětiletém vládnutí. Ale silácká slova o krizi a dramatu nepoužívám a byl bych moc rád, kdyby je nepoužíval ani on. Druhou věcí je debata o stranictví. Jsem plně přesvědčen, že minulé zřetelné stranictví je výhodou. Považuji za neskonale horší nečitelné nestranictví. Nebo lépe řečeno údajné nestranictví, které v minulosti umožňovalo hrát daleko zřetelnější politické hrátky, než jaké by mohl hrát jakýkoli budoucí prezident, který by měl onu stranickou charakteristiku.
* Řekl jste také, že prezident nesmí vytvářet protiváhu výkonné či legislativní moci. Vyjadřoval byste se coby hlava státu třeba k reformě veřejných financí?
Já mám jako ekonom, který se věnuje oblasti veřejných financí a makroekonomii celý svůj život, spoustu názorů na tuto věc. Nicméně chtěl-li bych být prezidentem, je jasné, že by nemohl vítězit můj odborný názor. V opačném případě bych se měl věnovat profesorování, a ne prezidentství. Mluvím-li o relativně neutrálním vztahu prezidenta k domácí politice, myslím tím hlavně to, že prezident nesmí vytvářet něco jako hradní křídlo nebo hradní strany. Nepovažuji za úkol prezidenta pokoušet se mluvit do politiky koalice a snažit se svrhávat vládu. To myslím naprosto vážně a v tomto smyslu z mé strany současné vládní koalici nic nehrozí.
* A co názory na Evropskou unii? Ani tady by nedocházelo ke tření?
Slovo názory na EU je poněkud matoucí. Unie má celou řadu dimenzí. Jedna z dvou hlavních je tzv. rozšiřování EU a druhá prohlubování EU. Myslím, že nemám odlišný názor na otázku toho rozšíření. Úplně jiná věc je názor na vlastní vývoj EU, který se v Evropě vyskytuje pod anglickým termínem deepening neboli prohlubování evropské integrace. To je velmi legitimní diskuse, která probíhá v celé Evropě, v každé zemi, uvnitř každé politické strany. A o tom, zda má být integrace hlubší, žádný definitivní státní názor v ČR neexistuje a také si nemyslím, že by existovat měl. Možná že se od dnešního předsedy vlády liším v názoru na optimální hloubku integrace. Ale troufl bych si říci, že na rozdíl od něho jsem o tom napsal spoustu výslovných textů, dokonce knih. Moje stanovisko je poměrně známé. Jeho názor já opravdu - říkám to zcela upřímně - neznám.
* Hodně lidí naštvalo, jak politici kupčí s hlasy pro jednotlivé kandidáty. I vaši vyjednavači se v tomto smyslu jistě snaží. Čekáte například hlasy zemanovců z ČSSD či komunistů?
Zdá se mi, že slovo kupčení je obrovskou nadsázkou. Cokoli o tom vím, naznačuje, že o žádné kupčení nejde. Různí lidé mluví s různými lidmi, a ti mají na proces hledání vhodného prezidentského kandidáta různé názory. Myšlenka, že by tam docházelo skutečně k nějakému kupčení v jediném možném výkladu toho slova něco za něco, je, myslím, bujná fantazie našich spoluobčanů. Tomu opravdu nevěřím. Jestliže poslanci a senátoři trvají na tom, že jsou svébytnými subjekty a že neposlouchají slepě své stranické sekretariáty, je to koneckonců právě to, co od nich občané podle mého názoru žádají. V minulosti přece byli poslanci a senátoři vždy napadáni částí veřejnosti právě za to, že slepě poslouchají své sekretariáty. V momentu, když to ne všichni dělají, najednou se mínění části médií obrací a poslanci jsou za to kritizováni.
* V polovině ledna jste v pořadu ČT Špona podotkl, že antikomunismus je překonaná doktrína. Při známé mobilisaci v roce 1998 jste hrozil plíživým návratem komunismu v podobě soc. dem. nebo KSČM. Neodporujete si?
Jsou to různé věci. Já jsem si myslel i za komunismu, že antikomunismus je prázdný postoj, strašně lehký a mě opravdu nezajímající. Podstatné je zastávat pozitivní směr. Ne názor, co nechci, ale co chci.
* Půjdete se znovu ucházet o přízeň volitelů na kluby jednotlivých stran?
Přiznávám se, že tyto dny jsou pro mě docela obtížnou - nazval bych to sportovní terminologií - mezihrou. Protože nejsem ten, který by byl neznámým kandidátem, a měl se proto co nejvíce prezentovat před veřejností a zákonodárci, aby se o něm veřejnost alespoň něco dověděla. Takže mám docela problém, jak se mám v těchto dnech chovat. Můj politicky docela bystrý syn mě dokonce minulý týden zkritizoval za moje nevinné a myslím, že spíše milé vystoupení v pořadu Prima jízda. Říkal: Co se do toho pleteš. Vzpomeň si na dětskou hru Král vysílá své vojsko. Ty nemáš vysílat v terminologii této dětské hry sám sebe. Ty máš spíš za sebe nechat mluvit někoho jiného a nepokoušet se tu vtipnějším tu méně vtipným výrokem oslovit diváky nebo čtenáře.
Lukáš Bek
Právo, 17. února 2003