Lídr kandidátky komunistů ve volbách do Evropského parlamentu, Miloslav Ransdorf, získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech, o nichž se hlasovalo. Navíc si myslí, že by byl nejenom dobrým premiérem země, ale že KSČM mohla vyhrát už toto hlasování.
Dříve se posílalo do vyhnanství na Sibiř. Doba nám však pokročila k lepšímu a Brusel i Štrasburk jsou příjemná místa, kde se dá hodně udělat pro naši zemi i pro moji stranu.
Politika je kočovný život a bývá to někdy i nepohodlné, ale já jsem byl vždy člověk, který dokázal z každé situace vytěžit maximum.
Jde to udělat a lze racionalizovat pobyt v Evropském parlamentu tak, abych neztratil kontakt s domácí politikou.
Budu mít obě parkety dobře zastoupené. O to se neobávám.
Volby daly signál této koalici, že její politika není vítána veřejností. Její reformu veřejnost nechce, politiku vlády pokládá za opuštění volebních slibů a tato vláda je ekonomicky i sociálně zcela kontraproduktivní.
Na tom čísle trvám. Kdyby se v těchto volbách KSČM vší svou silou postavila za kandidátní listinu, kterou jsem vedl, tak už teď jsme mohli ODS porazit.
Je to v současnosti styl předsedy, že nechodí do médií. Pro mě je rozhodující postoj voličů, a ti měli úplně jiný názor než někteří funkcionáři na našem květnovém sjezdu.
To není souboj. O každé změně platí, že nejdříve musí projít hlavami lidí. Zatím se tak nestalo. I každá myšlenka potřebuje zrání. Možná jsem s tím přišel brzo. Hlasování však ukázalo, že tyto volby byly příspěvkem k dynamizaci KSČM.
To vždy záleží na mnoha faktorech. Myslím si, že bych nebyl horším premiérem než Vladimír Špidla, Miloš Zeman či Václav Klaus.
Na rozdíl od nich umím naslouchat lidem. Mám dokonce zprávy, že i mnoho zarytých voličů ODS teď volilo mne a moji kandidátní listinu. I část sociálních demokratů a lidovců. Dostal jsem podporu napříč stranami. A také jsem se poučil z chyb ze začátku devadesátých let.
Politik má vycházet z toho, co už lidé ve svém vědomí mají, a méně z toho, o čem je chci přesvědčit já sám.
Ne. Ale byli někteří lidé, kteří podobné úvahy vedli. Teď se však soustředím na práci v Evropském parlamentu, na dodělání čtyř pěti knih, které mám v rukopise, a chci jet na dovolenou se svou dcerou, které jsem se věnoval v poslední době příliš málo.
Ty údaje se ještě zpřesňují, ale moje zkušenost je taková, že velmi záleží na osobě, která vyjednává. Většina práce se odehrává v kuloárech, kde se dá vyjednat hodně, a méně už při parlamentním jednání samém.
To zjednodušujete tu otázku a v českém prostředí se to tak pojímá, zda budou daně vyšší, nebo nižší. My si představujeme hlavně jinou strukturu daní. Například jedna z našich iniciativ by se týkala zákazu transferů do daňových rájů. Ve Francii to zakázali. Kdybychom dále zahrnuli do odpočitatelných položek dopravní náklady a dali podnikatelům šanci si je odepsat, tak by to stimulovalo zaměstnanost.
Ano. Mám připravený a propracovaný celý soubor návrhů, ale ten musí projít diskusí.
Přináší sice pročištění dosavadní smluvní základny, a to je pro nás plus, stejně jako zatažení národních parlamentů do legislativního procesu i posílení pravomocí Evropského parlamentu. Jenže přesuny pravomocí do Bruselu jsou nadbytečné, proto to není naší prioritou.
Samozřejmě.
Ne. Společná evropská obrana je logickým pokračováním dosavadního průběhu evropské integrace. NATO se stejně do budoucna ukáže jako přežitek studené války.
Kdyby došlo k rozšíření NATO směrem k jakémusi systému kolektivní bezpečnosti, tak by to byl jeho konec.
To neznamená, že nebyly správné. NATO už od svého římského summitu v roce 1991 hledá důvody pro svoji další existenci a hledá je marně. Současná bezpečnostní rizika jsou úplně jiná než rizika někdejší studené války, a Evropa bude v tomto směru nucena postavit se na vlastní nohy.
Spojené státy sice dávají na obranu daleko více prostředků než kdokoli jiný, ale Amerika přece není vůbec bezpečnější zemí z hlediska mezinárodního terorismu než jiné státy.
Zatím nevidíme žádné efektivní výsledky. Útok na Irák frekvenci teroristických akcí v této oblasti jenom zvýšil.
Nehovořím o útočné síle, ale o obranyschopnosti. Evropa vzhledem ke svému zaměření a také vzhledem k tomu, jaké si klade cíle, se bude držet vyloženě obranné doktríny.
Pokud se nedopustí nějakých zásadních chyb, tak není důvod tuto otázku otevírat.
Neobávám. To se zdá pouze českému tisku. Tato věc není v demokratickém prostředí západní Evropy něčím, co by někoho vzrušovalo. Možná lidi typu pana Posselta, ale nikoho jiného.
To je vyslovená hloupost.
MF Dnes, 18. 6. 2004, Viliam Buchert