Pane profesore, byl jste považován, podle mého názoru právem, za významného představitele
marxismu nebo neomarxismu v Čechách. Zdá se však, že marxistická interpretace byla zahnána do úzkých,
neboť dějiny (nebo lépe praxe) zvítězily nad ideologií. Co o tom soudíte?Vzpomínám si, jak se mne před deseti patnácti lety, kdy jsem byl často předvoláván k výslechům, vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ptali: Jste marxista? Tehdy jsem odpovídal: Pokud jsou marxisty Brežněv a Husák, nemohu být marxistou. Jestliže jsem marxistou já, jsou oni zapřísáhlými antimarxisty. Dnes se ovšem situace změnila. Po obratu v listopadu 1989 se ve slušné společnosti o autorovi Kapitálu nehovoří (po Spinozovi a Hegelovi se opakuje historie „mrtvého psa“) a pražští konšelé si pospíšili, aby dali okázale najevo svou věrnost tržnímu hospodářství a vymazali jméno Marxovo i Rosy Luxemburgové z názvu ulic. Za této situace jsem považoval za akt elementární slušnosti (je nutné připomínat, co znamenala slušnost, AIDOS, v antickém Řecku? Slušnost je základní princip demokracie), abych se veřejně velkého myslitele zastal. Znám úskalí takového počínání. Kdo se hlásí k nějakému směru a považuje se za tomistu, husserliána, heideggeriána, vystavuje se nebezpečí, že se upíše doktríně a ztratí schopnost myslet. Řekl bych tedy, pokud mohu rozhodovat o své příslušnosti, že jsem stoupenec kritického myšlení. Snad je takové vyjádření nepřesné, jedno z obou slov je přebytečné: myšlení je svou podstatou kritické a skutečná kritika je přemýšlivá.
Myšlení je velký dar a zdánlivá samozřejmost, ale je také bolestivé, namáhavé, nesamozřejmé. Proto se často zaměňuje náhražkou, kterou je kalkulace. Kalkulace plyne bez námahy, sama sebou: lidi kalkulují, jak lacino nakoupit, jak hodně vydělat, jak vyřadit protivníka, dosáhnout vlivného místa či udržet se ve funkcích, kalkulují v domnění, že se vyznají v životě a vědí, jak to na světě chodí, ve skutečnosti však nemají tušení, co se kolem nich a zejména s nimi děje. Propadají zdání a stávají se snadnou kořistí ideologie, staré či nové. Ideologie nemyslí, ale kalkuluje a mystifikuje. Filosofie a ideologie se nejen vylučují, ale jsou v neustálém sporu. Svým posláním je filosofie kritikou jakékoli ideologie, naproti tomu každá ideologie se pokouší filosofii zapřáhnout do svých služeb.
Co je mlčení a co znamená mlčet? Není v dnešní upovídané době mlčení výmluvné a nepřipomíná existenci podstatného, které povrchní řečnění přehlíží a zakrývá?
Literáti mají sklon přeceňovat význam psaného či vyřčeného slova, a proto jim často uniká smysl toho, když lid (většina) mlčí. V sémantickém rozdílu tří vět: většina mlčí, většina se odmlčela, většina byla umlčena, vychází najevo odlišnost dějinných situací. V určitých chvílích vycházejí statisícové davy do ulic, na náměstí, pod širé nebe a svou početnou nesčetností mluví do politiky. Skandující, slávu a hanbu provolávající množství rozhoduje o dějinách: etablované vlády padají nebo hroutící se režimy jsou načas postaveny na nohy. Lid, který v listopadu 1989 svou pouhou fyzickou přítomností na ulicích Prahy povalil ztrouchnivělý a prohnilý režim, dnes mlčí. Mlčí proto, že je unaven a rozčarován, že je zaměstnán svými záležitostmi - prací, výdělečnou činností, honbou za majetkem, nebo nemá co říci či přenechává jiným, svým zástupcům, aby za něho a jeho jménem mluvili? Nebo by rád vyslovil svou nespokojenost a své obavy, ale nemá příležitost a neumí své pocity ve vhodných slovech formulovat? Nebo upadl znovu, jako již tolikrát, do lhostejnosti, z níž ho probudí až zítřejší otřesy?
Literáti často nechápou, že většina mluví také tehdy, jestliže mlčí, neboť promlouvá svojí řečí, kterou mistři pera přezírají. Někdo musí sít a sklízet, stavět domy, řídit autobusy a vlaky, roznášet poštu, vyrábět v továrnách, kácet les a pěstovat révu, léčit a operovat - v tom je přece výmluvnost lidí, které literáti, ranění obdivem pro neobyčejné a zhlížející se ve své výjimečnosti, označují za obyčejné. Intelektuálové našeho věku, marniví a rozmazlení narcisové, jsou natolik zahleděni do sebe a do své důležitosti, zaposloucháni do svých hlasitých a rozvláčných hovorů, že přeslechnou, co říká mlčení lidu (němé, nemluvné většiny) nebo co oznamují události, fakta, příběhy, jejichž smysl a varování neberou na vědomí.
Roku 1958 mne na velkém shromáždění pražských „filosofů“ (sešlo se jich na dvě stě) vyzývali, abych „šel s duchem doby“ a zřekl se své věty: Skončilo panství ideologie, nastává epocha kritického myšlení. Odmítl jsem. Roku 1969 mne Gustáv Husák s tehdejším prezidentem přesvědčovali, abych šel s „duchem doby“ a odvolal svůj názor, že 21. srpen 1968 je vojenskou okupací. Odmítl jsem. Po listopadu 1989 mi z mnoha stran udílejí rady, abych se umoudřil, dostal konečně rozum, šel s „duchem doby“ a zapojil se do služeb nové nastupující ideologie. Dává se mi na srozuměnou, že bych v takovém případě směl mluvit do rozhlasu či televize nebo by mi dovolili i publikovat, dokonce v renomovaných Literárních novinách.
Kdo se odmlčí, nezavazuje se nikomu, že bude zticha napořád, ani se nezříká možnosti, že se jednou, bude-li mít co říci, nepřihlásí znovu o slovo. Co jsem dělal v posledních dvaceti letech, kdy jsem převážně mlčel a režim se mne pokoušel výhrůžkami umlčet? Žil jsem a také jsem přemýšlel. Nevymyslel jsem nic nového, pouze jsem promýšlel záležitosti staré, velmi staré, věčné a stále časové: co je pravda, kdo je člověk. Přemýšlel jsem nadarmo?
Nepovažujte za pedantismus, jestliže svou odpověď uvedu polemickou připomínkou. Výraz „Mitteleuropa“ je příliš zatížen ideologickým balastem, než aby se mohl stát výchozím bodem uvažování o jedné části Evropy. „Mitteleuropa“ je označení, za kterým se skrývá mocenský, imperiální nárok Němců na území obývané Čechy, Slováky, resp. také Maďary, Rakušany, Italy. Volím proto, ve vědomé polemice s tímto postojem, termín „střední Evropa“ a rozumím tím dějinný prostor osídlený Čechy, Němci, Židy, Slováky, Maďary a bránící se proti dvěma zahraničním hrozbám: pangermanismu (starému i novému) a carismu (tradičnímu i modernímu).
V roce 1963 jsem napsal stať nazvanou Hašek a Kafka neboli Groteskní svět. Nebyla to literární studie, ale programové vyhlášení, které zdůrazňovalo, že střední Evropa je dějinný, kulturní a duchovní prostor, místo stýkání, střetání a ovlivňování mnoha národů a národností, a nemůže se proto redukovat či transformovat, nechce-li ztratit svůj tvořivý a syntetizující charakter, na monopolní panství jednoho národa nad ostatními. Když jsem před třiceti lety upozorňoval, že kultura střední Evropy je plod nikoli jednoho národa, ale dotýkání, střetů a vlivů Čechů, Němců, Židů, byl tento názor osamoceným voláním, dnes se ovšem stal frází a banalitou. A proto musím svoji dávnou myšlenku opakovat, tentokrát v podobě otázky: Jako Češi jsme byli, kdo jsme, ve zvláštní komunikaci s Němci, Židy, Rakušany, Slováky. Nehrozí nám dnes osiřelost a opuštěnost? Židi jsou vyvražděni, Němci odsunuti, společný stát Čechů a Slováků se rozpadl. Staleté svazky, z nichž se rodila kultura, jsou přetrhány, Češi jsou vrháni do prázdnoty, nebo přesněji řečeno do glajchšaltující šedivosti a jednotvárnosti, diktované monopolní nadvládou trhu a jeho mechanismu. V rozpadu těchto dějinných souvislostí se skrývá hlubší pokleslost: moderní člověk, také ve střední Evropě, ztrácí vztah k pravdě a Bytí, vyměňuje jej za náhražku, jíž je žádostivost vším disponovat a manipulovat.
Také ve střední Evropě se odehrává drama, jež určuje tvářnost moderní doby, pouze v jiných kostýmech. Dějinný vzorec, paradigma moderní epochy, zní takto: člověk (Descartes) se oprošťuje z tradičních vazeb církevních i světských, které považuje za břemeno a překážku, odmítá poslouchat vnější autoritu, odhodlává se používat ve všem vlastního rozumu a v tomto osvobozujícím nástupu se ustavuje (konstituuje) jako heroický autonomní subjekt (Diderot, Mozart, Kant). Ale tomuto velkolepému modernímu počátku je vlastní dvojznačnost: subjekt má nejen vůli být svobodný, ale je také zatížen žádostivostí vládnout nad přírodou, stát se monopolním majitelem a pánem. Tato dvojznačnost se realizuje jako drama posedlosti („běsi“ Dostojevského) a vrcholí naprostou převráceností (die Verkehrung, die Verstellung, die Verrücktheit, říkají němečtí filosofové), kdy vítězný a pyšný subjekt, rozhodnutý ovládat všechno, zkonstruuje systém, který zajišťuje komfort a produkuje blahobyt, ale také devastaci, bezduchost a prázdnotu. Rozpoutaný subjektivismus moderní doby (vším manipulovat a disponovat) lidi znovu spoutává, připoutává je k fungujícímu systému, který je transformuje na své příslušenství, své objekty, své obsluhovatele. Tato zvrácenost a převrácenost vzbuzuje zděšení (Kafka), ale také posměch a výsměch (Hašek).
Zvláštnost české situace, tj. středoevropské varianty celosvětového dramatu, spočívá v tom; že se tento globální proces odehrává, jako by byl popisován či vymyšlen Kafkou a Haškem, jako groteska a fraška.
Dnešní doba není Theatrum Mundi, „hrou člověka a osudu, v níž je divákem Bůh“ (Lukács), ale fraškou, do jejíhož dění byl vtažen také sesazený a ponížený Bůh, aby plnil trapnou roli a dosvědčoval systému, že je jedinou realitou, vůči níž neexistuje alternativa. Křesťanský Bůh, pohanští a novopohanští bozi nesídlí již na nebesích jako ztělesnění vznešenosti, která vyzařuje až dolů do ulic, ale jsou strženi do glajchšaltujícího proudu banality a všednosti jako její příslušenství, její příznivci a přímluvci.
V českých zemích se dnes proplétají dva procesy: restaurace primitivního kapitalismu 19. století a instaurace sofistikovaného neokapitalismu současnosti. A všichni exponenti restaurace a instaurace realizují projekt, který je dějinně již překonán.
Stávající dějinné paradigma je se svým rozumem a se svou obrazností u konce a v koncích, vyčerpalo se.
Vládnoucí dějinné paradigma je u konce a v koncích: jeho existence znamená nadvládu sterilního opakování stejného v grandiózních rozměrech: stoupá a roste nejen bohatství privilegované menšiny (lidí Severu), ale bují také prázdnota a bezduchost, z níž se rodí násilnictví, frustrace, drogy, zoufalství, bezútěšnost, mafiánství, prostituce všeho druhu. Lidi jsou zapojeni do nepřetržitého diktátorského toku obrázkovitosti (rozhlas, televize, reklama, film) a pasivně konzumují servírované stereotypy, takže ztrácejí obrazivost a obrazo-tvornost: stali se z nich oběti fabrikované obrázkovitosti.
Co nás zachrání před touto katastrofální bezduchostí? Nějaký bůh, který by nás mohl spasit, neexistuje, a očekávat jeho příchod zítra, v budoucnu, znamená zůstávat v zajetí oné vládnoucí bezduchosti. Pouze imaginace nás může vyvést z bezduchosti. Osvobozující moc vychází z tvořivé imaginace.
Střední Evropa se dnes pohybuje v paradigmatu určujícím chod planety a dosud nenašla odvahu ani tvořivou obrazivost, aby jeho opotřebovanost, přežilost, bezduchost prohlédla.
Demoralizace, která propukla (vyhýbám se záměrně slovu: začala) roku 1938 mnichovským diktátem a kapitulací (dnes se již neví, kdo tehdy vydal republiku Hitlerovi), nebyla po listopadu 1989 zastavena, ale pokračuje, a dokonce se prohlubuje. Je již projevem nové falzifikace a mystifikace, jestliže dnešní vládní ideologie hovoří o čtyřiceti neblahých či ztracených letech. Rozhodující je období padesáti pěti let od roku 1938 dodneška, které je v českých zemích epochou morální devastace a duchovního vyprázdnění, pouze dočasně a nakrátko přerušovanou několika privilegovanými okamžiky, akty, díly, v nichž přichází ke slovu duch a morálka, aby byly znovu vyřazeny ze hry aktéry bezduchými, nemorálními a slabošsky rozkolísanými.
Krátké období tří let od listopadového převratu 1989 charakterizuje pokračující rozčarování, ztráta iluzí a počátečního entuziasmu. Přešlo se rychle od snů, očekávání, vizí ke skutečnosti? Nikoli, nastal pouze pád k holým interesům, na něž je skutečnost redukována. Lidi nežijí ve skutečnosti, nevědí, co skutečnost je, ale jsou lákáni a zaváděni do pseudoskutečnosti, do jiné jeskyně, na jejímž konci se jim slibuje komfort a štěstí. A tuto frašku sehrávají všichni aktéři s vážnou tváří, „mit den wichtigsten Gesichtern“, jak psal Georg Büchner.
Společnost a jednání lidí v ní jsou redukovány na holé interesy. Společnost klesla na kolbiště, v němz se střetávají nejrůznější interesenti, a osvícená politika tyto spory reguluje a moderuje. Ale nikdo z jednajících, moderujících a ke konsensu vybízejících aktérů netuší, že střetávající se a vyrovnávající se interesy jsou mystifikací a pokleslou odvozeninou bytí člověka, jímž je: inter-esse. Člověk je bytost, která existuje „mezi“, jeho bytí se rovná: inter-esse. Být mezi konečností a nekonečností, mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrem a zlem, mezi mystifikací a prohlédnutím. Člověk není pouze či především „systém potřeb“, ale také a hlavně metafyzická potřebnost („die transzendentale Bedürftigkeit“ říkají Hegel a Hölderlin), tj. člověk potřebuje, aby byl člověkem, pravdu, řeč, dobro, krásu. Proto je lidská existence vždy znovu rozehrávané a sehrávané drama (tragédie, komedie, fraška, groteska).
Co může dělat dnes v zemi Haškově většina, tj. ti, kteří jsou vázáni na svoji práci a nedisponují výnosným majetkem? Mohou pozorovat, jak se historičtí aktéři, zbohatlíci, šlechta, církev rvou o majetek a zisky, jak literáti, kteří se kdysi považovali za „svědomí národa“, tuto triviálnost šperkují oslavnými fanfárami a stávají se apologety. Většina může tomuto divadlu přihlížet a nikdo nemá moc jí zakázat, aby se - smála.
Masaryk, o němž se zmiňujete, není dnes příliš v módě. A není divu: jeho velké dílo, společný stát Čechů a Slováků, politici rozbili, někteří záměrně, jiní z neschopnosti, ale nikdo z nich není nadán onou imaginací, která stála u zrodu společné demokratické republiky roku 1918. Češi a Slováci mají příbuznou řeč, domluví se bez tlumočníka, ale jejich dějiny, minulost, temperament, psychika jsou naprosto různé. Společný stát Čechů a Slováků byl odvážný dějinný experiment: mohou žít tak odlišné individuality spolu? Aby se takový experiment podařil, bylo třeba splnit několik podmínek. Demokracie by musela být úplná a důsledná, aby se všichni cítili v republice jako ve svém vlastním domě a neměli potřebu se odtrhnout. Politické vedení by muselo prokázat vůli tuto republiku bránit jak roku 1938, tak 1968. Že Němci chtějí žít a žijí ve společném státě, je pro ně samozřejmost, stejně jako pro Francouze či Poláky. Ale společný stát národů tak odlišných není samozřejmostí, jeho zdůvodnění a existence vyžadují politickou imaginaci, prozíravost, moudrost. Škoda, že v českých zemích Masarykem skončila.
A Palacký? Což nejsou stále platná jeho varování, že se Češi bez spojenců, z nichž nejpřirozenější jsou Slováci, stanou snadnou kořistí expanzivních sousedů a hrozí jim pád do závislého postavení protektorátu nebo gubernie?
„Česká otázka“ je opravdu měření a poměřování (misurarsi) se sousedy, kteří jsou nejen početně silnější, ale také vynikají - a v tom je podstata oné „otázky“ - jak expanzívností, tak vysokou kulturou. V 19. století odpovídali Češi Rusům a Němcům ústy svých představitelů: obdiv ke Kantovi, ale odmítnutí pangermánské agresivity a nadřazenosti (Palacký), opovržení carismem a bezmezná láska ke Gogolovi (Havlíček).
Dnes na přelomu století nám, nepočetnému slovanskému národu ve střední Evropě, nehrozí poněmčení ani poruštění. Nejsme tedy již ohrožováni? Možná více než kdy jindy. Nevyjadřuji se prozatím k argumentaci, že je lhostejné, zda střední Evropu ovládne slabý kapitál český nebo silný a průbojný kapitál německý, americký, japonský. Důležité je vědět, jaký způsob (styl) života bude ta či ona síla vnucovat národu, a tedy i mně. Aby se prosadil, musí se stát český kapitál součástí, pobočkou, položkou kapitálu nadnárodního, a bude tedy v českých zemích plnit jeho funkce a jeho poslání. Bráním se proti bezduchosti, agresivitě a nevkusu mezinárodního, nadnárodního kapitálu, který již není kapitálem zastaralého 19. století, ale figuruje, tj. vládne dnes globálně jako superkapitál, jako moderní bestia triumphans, všechno si podrobuje a všechno do svého chodu a fungování vstřebává.
Probíhající demontáž národa je pouze důsledkem globální destrukce člověka, který již není určován (definován) vztahem k pravdě a bytí, ale ponížen (ve vlastním mínění ovšem povýšen) na zdokonalitelný, nikdy neuspokojený „systém potřeb“. Nastal katastrofální posun: člověk je vyřazen z místa, kam náleží, vyšinut a posunut zcela jinam, do přízemnosti a bezduchosti, do jednorozměrnosti fungujícího systému. A postmodernistická ideologie doprovází tuto pokleslost tvrzením, že pravda neexistuje. Jestliže není pravda, nemůže být ani nepravda. Pravda je nejen míra, ale také možnost rozlišení pravdivého od nepravdivého, vznešeného a podlého. Není-li pravda, splývá všechno do nerozlišitelné šedi a prázdné truchlivé identity.
Z toho, co jsem řekl, vyplývá: socialistické hnutí je a musí být v krizi, protože se pohybuje uvnitř vládnoucího paradigmatu, dějinně vyčerpaného, sterilního, bezduchého, a chybí mu nejen odvaha, ale také imaginace k jeho překročení a prolomení.
Krize moderní doby, přesněji agonie, spočívá v tom, že k vládnoucímu paradigmatu, realizovanému v Evropě, Japonsku, Severní Americe, chybí osvobozující alternativa. Tato alternativa není něco jiného, ale ona míra a onen rozměr, jimiž se teprve prolamuje omezenost jeskyně, lhostejno, zda kasárenské nebo luxusní, a vykračuje se do Otevřena, k zakládání světa. Návrat k antické POLIS či středověké křesťanské komunitě, které tento rozměr měly, není možný, život v nich by byl pro moderního člověka nesnesitelný. Osvobozující alternativa se proto může zrodit z tvořivé přemýšlivé imaginace, z hledání rozměru, který moderní době chybí.
Pokud si „levice“ tuto skutečnost neuvědomí, bude soutěžit, ale také spoluhrát s „pravicí“ v dnešní frašce, která je sterilní, trapná, směšná, ale může se změnit ve frašku krvavou, v katastrofu bez konce.
Myšlení musí zůstat věrno samo sobě. Jeho nejvyšším posláním je: myslet. Nesmí tedy fantazírovat a vymýšlet nové paradigma, stačí, když bude přemýšlet o tom, co dnes vládne, a pokusí se analyzovat symbiózu: věda, technika, ekonomie. Kdysi jsem napsal, že v této trojici jsou zaklety, tj. utajeny osvobozující možnosti a myšlení je povoláno, aby se znovu ptalo: co je ekonomie (co je domov, dům, co znamená hospodařit), co je věda (co znamená pro člověka vědět o podstatném a umět je rozlišit od druhotného?), co je technika (co je umění být na světě a neprodlévat v jeskyni, která o světě neví nebo ho popírá?).
To platí také pro české země, a se zvýšenou naléhavostí, protože vládnoucí ideologie zakrývá, že všechny strany politického spektra, jak se dnes říká, jednají uvnitř systému, který své dějinné možnosti již vyčerpal, a produkuje proto s luxusem pro menšinu pouze devastaci a sterilnost. „Pravice“, „levice“, „střed“ ve svých programech, aktivitách a vzájemných sporech tento systém udržují a zachovávají jako jedinou realitu, k níž neexistuje alternatIva.
Zhroucení sovětského impéria je osvobozujícím krokem při hledání alternativy. Ať ideologové neokapitalismu tvrdí cokoli, patří k ironii 20. století, že se tento systém rozpadl nikoli proto, že byl sovětský a komunistický, ale proto, že sověty (rady pracujících) zlikvidoval a nahradil je policejně byrokratickou diktaturou, že potlačil komunismus jako osvobozující moderní alternativu a prosazoval se jako špatně fungující, nevýkonný erární kapitalismus.
Situace se změnila. V šedesátých letech (liblická konference) bylo Kafkovo dílo příležitostí a záminkou ke kritické analýze současnosti. Dnešní doba pochopila, že Kafka je přitažlivý a výnosný artikl pro turisty, a podle toho jedná. Znepokojivá otázka, vládne námi a nad námi také roku 1993 „odcizení“ - nikoho nezajímá, středem pozornosti jsou peníze, honba za majetkem, kšefty.
A Hašek? V minulosti Švejka odmítali, protože jeho životní moudrost „nepospíchat“ nebyla v souladu s mobilizací pracujících mas k plnění plánu. Dnes je Švejk opět v nemilosti - jeho osobitý klid ostře kontrastuje s propagovanou a všem doporučovanou dravostí, podnikatelskou úspěšností a žádostivostí hromadit majetek. Kdo se vrátil z války, jako Švejk, a nestal se ministrem, generálem, majitelem realit, zbohatlíkem, dokazuje svou neschopnost a je pouze pro smích.
Váš Dante byl a je také naším Dantem. Pro každou generaci Čechů je inspirujícím géniem, na němž si ujasňují souvislost, ale i zvláštnost poezie, filosofie, politiky. Nebudu vypočítávat jména Italů, kteří pro mne a moji generaci mnoho znamenali: renesanční básníci a filosofové, Machiavelli, Vico, a samozřejmě vaši malíři, sochaři, stavitelé, hudebníci -, budu se držet přítomnosti. Dovedete si představit, jakou morální posilu mně a mým přátelům vlévaly hlasité protesty proti okupaci Československa, které v sedmdesátých a osmdesátých letech přicházely z Itálie? Rád bych dodatečně poděkoval všem, kteří v Římě a Milánu pozvedli hlas a odsoudili tehdejší režim, jehož policie mi roku 1975 konfiskovala filosofické rukopisy.
Nevylučuji, že se dnes otevírají nové perspektivy pro česko-italské vztahy, které by již nebyly omezeny na úzkou vrstvu literátů či intelektuálů, ale týkaly by se každého a všech. Češi jsou uchváceni krásou italské krajiny. Ale také Italové objevují v poslední době malebnost české země. Z tohoto vzájemného styku by se mohla zrodit velká věc: styl života. Obdivuji na Itálii pohostinnost. Italové umějí žít a dovedou se ze života radovat. S potěšením vzpomínám na hovory, které jsem před třiceti lety vedl se svými italskými přáteli - jmenuji pouze některé z nich: Enzo Paci, Luigi Nono, Rossana Rossanda, Guido D. Neri -, kdy jsme meditovali, snili, kriticky uvažovali, zda by z Itálie a Čech mohl vzejít impuls, připomínající všem lidem radost a svobodu a krásu jako nezbytné předpoklady opravdového života, jako prvky, z nichž by se mohl zrodit důstojný styl moderní epochy.
květen 1993
Právo, Salon, 18. 9. 1997, č. 33, s. 1 a 4, původní rozhovor s A. Cassutim