Přišel do přijímacího pokoje v zámku v Lánech rovnou z procházky v zámeckém
parku.Na sobě měl zimní bundu a čepici."Mám si vzít kravatu? Co myslíte?"
obrátil se na svého tiskového tajemníka. Ten nevěděl, a tak prezident Václav
Klaus aspoň upravil kravatu jemu. Asi za deset minut přišel do rohového
pokoje v prvním patře zámku v tmavém obleku a v kravatě.
A byl to Klaus v té nejlepší formě. Chvíli přátelsky otevřený, vzápětí profesorsky
přísný. Dávající pocítit bezvýznamnost ("Jak se ten váš deník jmenuje? Lidové...
Lidové noviny?") a hned potom důležitost ("Neporadíte mi nějakou myšlenku
do novoročního projevu?").V rozmáchlých gestech, jemné mimice i hříčkách
s jazykem lepší než jeho nejlepší imitátoři. Prostě Klaus.
* Z politika na konci kariéry jste se stal hlavou státu. Jak rok 2003 vy
sám vnímáte?
Teď na sklonku roku mám skoro sklon říci, že to byl normální rok. Vše
se už tak zaběhlo, že v tom nic mimořádného necítím. Začátek roku byl samozřejmě
dramatický. Uměl jsem si dobře spočítat pravděpodobnost pozitivního výsledku,
nicméně jsem to nikdy nepovažoval za ztracený boj. A podařil se, takže jsem
rád, že to tak dopadlo a že teď ze své pozice můžu ovlivňovat dění v naší
zemi.
*Byl to nejúspěšnější rok ve vaší kariéře?
To se špatně srovnává. Ale za dramatičtější a vzrušivější považuji stále
ten úplný začátek. Když jsem se stal ministrem financí a došlo k tomu velkému
průlomu.
* A z hlediska osobního komfortu? Jste teď nejspokojenější?
Komfort je dvojaké slovo. Ano, my teď nepochybně sedíme v lánském zámku
a to je určitě jiný komfort, než jsem měl do května 1993, kdy jsem jako
předseda vlády bydlel v proseckém paneláku tři plus jedna, velikost pokojů
patnáct, deset a sedm metrů čtverečních. Takže v tomto smyslu tu jistá míra
komfortu je. Na druhé straně říkám, že dnes jsem do Lán přijel jen kvůli
tomuto rozhovoru a nebyl jsem tu už víc jak dva týdny. Diskomfortem je pak
zvýšený zájem o mé soukromí a poztrácení jakéhokoliv privátního života.
To jsem myslel, že už horší být nemůže, a nyní jsem fotografickým přístrojům
a televizním kamerám na očích vlastně stále.
* Po volbách v roce 2002 vám byl dáván Miloš Zeman za příklad politika,
který uměl včas odejít, a pomohl tak své straně. Dnes to vypadá přesně opačně.
Cítíte to jako osobní satisfakci?Nemyslím vůči Miloši Zemanovi, spíš vůči
těm, kteří vás - včetně mě - za neochotu odejít z čela ODS kritizovali.
Jsem rád, že jste zdůraznil "vůči Miloši Zemanovi". Protože vůči němu žádné
pocity nemám. My jsme spolu bohužel od oné památné volby ve Španělském sále
nemluvili. Považuji to za chybu. Ale pár slov bych na jeho adresu chtěl
říct. Víte, vinou jeho nelítostné a nemilosrdné rétoriky se slova jako tunelovaní
a další dostaly do našeho jazyka i do pocitů lidí v zahraničí o naší zemi.
A já si opravdu myslím, že on poškodil Českou republiku možná víc než kdokoliv
jiný. A že je to potřeba říci. Ale osobně vůči němu nic necítím a rád bych
se s ním setkal. Snad se nám to podaří.
* Vy jste vlastně takový poslední žijící dinosaurus politické generace
devadesátých let. Nebo byla to vůbec generace?
Ty takzvané generace jsou na osobnosti většinou strašně chudé. Platí to
i o generaci lidí, kteří vstoupili do politiky počátkem devadesátých let.
To byla prostě jedna skupinka lidí, kteří věkově dozrávali v druhé polovině
šedesátých let, a díky tomu prožili určité politické vzepětí. Měli možnost
žít v liberálnějším politickém a myšlenkovém klimatu, a proto mohli jezdit
i po světě. Ale ve skutečnosti to je malá skupinka. Jedni vytvářeli Chartu
77, jiní byli jejich nemilosrdnými nenávistníky, i když rovněž patřili k
disentu a další třeba organizovali ekonomické semináře, na které pravděpodobně
chodilo víc lidí, než se zúčastnilo aktivit těch prvních dvou skupin. No
a čtvrtou entitou byla Zemanova takzvaná prognostická skupina, která se
uchytila pod podivnou organizací Sportpropag. A jakkoliv jsme byli různě
proti sobě, tak jsme se svým způsobem všichni znali, potkávali se a i se
na svých akcích navštěvovali. A i když nechci nijak podceňovat význam událostí
po 17. listopadu, tak si myslím, že ten úspěch byl hlavně v tom, že se tito
lidé uměli obtelefonovat a domluvit. Když to mimochodem vztáhnu na dnešní
události v Iráku, tak se bojím, že tam právě taková generační a názorově
obdobná skupina chybí. Lidí, kteří by si mohli obrazně řečeno zatelefonovat.
Jenže i u nás to trvalo jen velice krátký čas. Pak se ta skupinka postupně
rozpadla a už ji kolem sebe nevidím. Ani tu původně svou.
* A nová generace? Tu vidíte? Řekněme mezi lidmi jako Gross nebo Kalousek?
Naprosto evidentní je, že tady chybí mezigenerace. Dneska tady není nikdo
kolem padesáti let v plném rozkvětu a maximu sil. Je tady generace nad třicet,
které jste jmenoval. Já bych k nim přidal Zahradila, Langra, Nečase, jsou
tam i různí Mlynářové a další. Ale jestli mají nějaký společný prožitek?
To nedovedu říct. Já si fakt neumím představit, že by se Mlynář, Gross nebo
Topolánek pohybovali v redakční radě nějakého literárního časopisu, tak
jako my se v šedesátých letech vlastně všichni sešli kolem Tváře. Ta představa
mi připadá legrační a úsměvná.
* Zmínil jste Mirka Topolánka.To mi připomíná, že je téměř rok od kongresu,
kde jste rezignoval na funkci a byl zvolen Topolánek. Blesk tehdy vyfotografoval
váš mobilní telefon s textem "absolutně prázdný a falešný Topol". Psal jste
ji vy?
Ano, ale chtěl bych poznamenat, že se o ní dnes vede debata v nepřesné podobě.
Já jsem napsal, že projev Topolánka byl prázdný a falešný, zatímco média
z toho udělala větu, že prázdný a falešný je on. Byla to SMS mému staršímu
synovi, který se ptal, jaký ten projev byl. Nemám potřebu to nějak vysvětlovat,
ale říkám to proto, aby byl v historických vědách pořádek.
* Na tomto kongresu jste opustil stranu, kde jste byl téměř dvanáct let
určující a formující osobností. Jak je možné se prakticky ze dne na den
stát nadstranickým prezidentem?
Za prvé bych řekl, že část toho takzvaného nadstranictví jsem přijal jako
určité klišé nebo běžný názor, který u nás převládal. Totiž že prezident
má být nadstranický. Za druhé má u nás prezident evidentně neexekutivní
roli, a proto se neopírá o žádnou politickou stranu. No a za třetí... já
si myslím, že všechno má svůj čas. Já ani chvíli neuvažoval, že bych v ODS
po kongresu dlouhodobě setrval jako běžný poslanec. Loni na podzim jsem
měl tři konkrétní nabídky na angažmá na zahraničních univerzitách. Jediná
otázka byla, pro kterou se rozhodnu. Ale do toho pak přišel boj o funkci
prezidenta. Kdybych nevyhrál, tak jsem dnes zcela jistě úplně někde jinde.
Řeknu to takto: ODS se jako velká politická strana pohybuje svým autonomním
vývojem, který není zcela identický s mým názorem.
* Je to spojené i s tou již zmíněnou generační obměnou?
Nepochybně. Já jsem hrál pětadvacet let vrcholově basketbal. Kolem pětatřiceti
jsem s tehdejším Spartakem Kbely hrál pražskou soutěž. Výkonnostně jsem
klidně mohl hrát dál. Ale stejně jsem toho nechal. V čem byla brzda? Brzda
byla v tom, že když je vám nějakých sedmatřicet a v šatně se s vámi po zápase
převlékají hoši z druhého ročníku vysoké školy, je jim devatenáct nebo dvacet
a domlouvají se, že půjdou spolu na pivo, tak vy najednou přemýšlíte, jestli
s nimi nutně musíte jít. A proto toho sportu necháte. Ne že byste už neuměli
vyskočit jako oni, ale že nemáte potřebu s nimi jít na pivo. A začnete hrát
třeba tenis, což je individuální sport.
* Takže vaše prezidentství je takový politický tenis?
Vidíte, to mě zatím nenapadlo. Ale svým způsobem ano. Čímž nijak nesnižuji
význam kolektivní hry. Ta je podle mě i něčím víc než individuální sport.
Když někomu zadovkou přihrajete míč, anebo zablokujete střelu vystřelenou
na koš, tak z toho máte minimálně stejnou radost, jako když koš sám dáte.
Ale kolektivní sport není pouze o výkonnosti. Hraje tam roli i ta chuť jít
spolu a vypít pivo.
* Po tenisu se také chodí na pivo. Na kurtě jste často vidět s různými podnikateli.
Chodíte pak na pivo?
Já hraji spíš s tenisty než s podnikateli. To jen na okraj. A svět sportovních
přátel, kterých se mi za ty roky naakumulovalo docela dost, je jen jedním
z okruhů lidí, s kterými se stýkám.
* Vzpomněl jsem si na tu aféru, kdy jste byl na billboardu propagujícím
lyže ve Špindlerově Mlýně.To jste si domluvil na pivě po tenisu?
Já se docela přátelsky stýkám s šéfy pražského Erpetu, kteří vybudovali
svoje centrum také ve Špindlerově Mlýně. A když to kupovali, tak se mi mezi
řečí zmínili, že tam dají nějaký billboard. Řekli, že by se mělo využít,
že máme prezidenta... počkejte, tehdy jsem ještě nebyl prezident... že máme
politika, který umí lyžovat. To dřív nebejvalo. A já jim řekl, ať to klidně
udělají. Později se to zbytečně démonizovalo, ale já se tím nikdy moc nezabýval.
Ten billboard jsem ani neviděl a vlastně jsem od té doby ve Špindlu vůbec
nebyl.
* Dobře, říkáte, že lidé kolem tenisu jsou jen jedním z okruhů lidí kolem
vás. Kdo je další?
Jeden svět je určitě tvořen lidmi kolem mé práce. V daném případě Pražského
hradu. No a dalším světem, ke kterému jsem měl vždycky strašně blízko, ale
nikdy do něj ve smyslu osobních známostí nepatřil, je svět umělecký. Tam
mně politická kariéra otevřela cestu, takže se znám se spoustou lidí, na
které - abych tak řekl - jsem se dřív chodil jen dívat do jazzových klubů.
No a dalším mým světem je Centrum pro ekonomiku a politiku, které jsem založil
a kde se setkávají lidé s určitým shodným názorovým akademickým pohledem
na svět.
* Takhle to vypadá, že jste obklopen mnoha lidmi. Spíš jsem měl pocit, že
vrcholová politika lidi izoluje. Chodíte například do obchodu? Máte vůbec
u sebe peněženku?
Jistě. Mám v kapse pár peněz a včera jsem například své devětaosmdesátileté
mamince kupoval dvě kila mandarinek. A dával jsem do čistírny v centru Prahy
dvoje šaty, takže vím, kolik stojí vyčištění šatů v pražské rychločistírně.
Ale řeknu vám jednu věc. Většina lidí - to se zdaleka netýká jen politiků
- žije v daleko uzavřenějších kruzích, než si myslí. Vy možná máte pocit,
že se setkáváte s miliónem lidí, ale kdyby udělal nějaký agent BIS analýzu
a vám se dostala do ruky, tak budete překvapen, jak málo lidí do vašeho
světa patří. To jen cituji sociologickou učebnici. Člověk si to uvědomí
v momentě, kdy z toho světa jakoby násilím vykročí. Jako třeba já před dvaceti
lety, když jsem byl na vojenském cvičení. Pak kolem mě najednou bylo dvacet
lidí, kteří byli opravdu absolutně jiní. Takže ta izolace se týká všech
lidí, i když nepochybně máte pravdu, že u politiků je to zúžení větší.
* Vedeme bilanční rozhovor, který není nijak konfrontační. Možná proto nepůsobíte
jako člověk, který by měl problém s novináři. Proč s nimi tak špatně vycházíte?
Tak to si nemyslím. Vy máte pocit, že spolu špatně vycházíme? A to se týká
stovek dalších novinářů. Jiná věc je, že některé věci prostě nechápu. Podívejte
se na dnešní noviny. (Bere do ruky postupně Mf Dnes, Lidové noviny a Právo.
Blesk s úsměvem dává na židli, aby nebyl vidět na fotografiích). Všude jsou
titulky: Klaus nechce ústavu. To odpovídá pravdě. Ale už nikde není napsáno,
proč ji nechci a co se mi na ní nelíbí. Mohl bych vám jmenovat člověka,
který tam byl z vašich novin, i toho, který tam byl z těch konkurenčních.
Vím, jakou mi položili otázku a všiml jsem si, že si odpověď zapsali do
bloku. Ale v žádném z těch článku není! Místo toho je tam jedna věta z ČTK.
* Někdy ale s novináři konflikty máte. Například když
zkoumají váš vztah ke komunistům.To pak i vyhrožujete, že rozhovor předčasně
ukončíte. Není tato přecitlivělost důkazem, že s tímto tématem máte vnitřní
problém?
Ta přecitlivělost není rozhodně z mé strany. Mně pouze vadí, že se tento
argument zneužívá jistou skupinou novinářů a politiků. Za devět měsíců mé
prezidentské funkce došlo k jednomu dvouhodinovému setkání, kde byl mezi
osmi dalšími přítomnými i předseda KSČM pan Grebeníček. Jestli je toto věčné
téma určité skupiny novinářů, tak s tím musím zásadně, ale zásadně nesouhlasit.
To je pštrosí politika - tvářit se, že komunisté neexistují nebo že se s
nimi nesetkávám. Vždy jsem to považoval za lidsky nedůstojné a bylo by to
pod mou úroveň.
* Před časem jste řekl, že považujete za určitý klad, že se u nás na rozdíl
od jiných zemí komunisté nepřejmenovali. Ale není ta neochota odstřihnout
se od minulosti důvodem, proč je část politické scény zablokovaná?
Myslím si, že ne. Podle mě dává to, že název zůstal, jasné sdělení ostatním.
V tomto smyslu je to hra s otevřeným hledím. Ale i když se ponechal název,
já si nemyslím, že je to identická strana. Mám pocit, že dnes ve vedení
KSČM není podle mého názoru nikdo, koho bych já jako občan znal z komunistické
éry před rokem 1989. A pak je tu další věc. Já naprosto nechápu, proč se
naši hrdinní antikomunisté nevzrušují tím, že v našich sousedních zemích
jsou prezidenti a předsedové vlád výrazní exponenti bývalých komunistických
režimů. Já jako prezident nemám důvod, abych své kolegy prezidenty nebo
premiéry hodnotil z tohoto zorného úhlu. Jenom se divím, že žurnalisté vytýkající
mně jednu krátkou schůzku nechávají toto bez povšimnutí.
* Stále se během našeho rozhovoru díváte na mobilní telefon. Čekáte nějakou
důležitou zprávu?
Ne. Teď mi zrovna píše Jakl, jaké byly zveřejněny výsledky HDP za poslední
čtvrtletí. Ale takových zpráviček mi chodí spousty.
* Vy jste se v tomto ohledu hodně změnil. Pokud si pamatuji, tak jste vždycky
moderní technologie jako Internet nebo mobilní telefony spíš odmítal.
Tak Internet je pro mě především služebník. V tom se stále liším od řady
lidí, kteří se na něj dívají jinak a kteří mu propadli. Vždycky jim říkám:
máte doma dvacet encyklopedií, od dětství si v nich čtete a hledáte v nich
něco? A oni odpovídají: to ne, ale teď si hrajeme s Internetem. To mi přijde
legrační. Samozřejmě si Internet pustím, když přijdu ráno do práce. Podívám
se do své mailové schránky a podívám se také na svůj web. Kdo třeba reagoval
na nějaké mé texty. Mobil je úplně jiná věc. Esemesky považuji za vynikající
vynález, který umožňuje udržet kontakt a přitom nelézt příliš do intimity.
* Začali jsme letošním rokem, který zanedlouho skončí. Co očekáváte od toho
příštího?
O tom teď hodně přemýšlím. Asi před dvěma týdny jsem začal psát svůj
novoroční projev. Každý den něco napíši a piluji to, co už mám hotové. Nicméně
už ve druhém odstavci jsem si položil stejnou otázku, jakou dáváte vy mně.
A zatím na ni nemám odpověď. Nepřišel jsem na to, co bych měl avizovat,
čím bych měl lidi hrozit nebo na co bych se s nimi měl těšit. Automaticky
se chce říct, že to bude rok normální. Že jsme svým způsobem konsolidovaná
země, kde lidé prožívají tisíce osobních radostí a dramat, a nemyslím si,
že zemi jako celek čeká nějaké velké drama. Samozřejmě vím, že ten rok pro
nás bude významný v tom, že vstupujeme do Evropské unie. Nijak to nebagatelizuji,
naopak mě bagatelizování této věci děsí. Musíme vědět, že je to dobrovolné
vzdání se suverenity země a v tomto smyslu z toho něco plyne a něco to znamená.
Můžu se na to těšit, můžu se toho obávat, ale v každém případě je to obrovská
změna.
* A co očekáváte v domácí politice?
Existují sofistikované prognostické modely o stovkách rovnic a proměnných,
ale většinou vítězí ta nejjednodušší prognóza, že příští rok to bude stejné
jako loni. To by mohlo platit i pro domácí politiku. Řekl bych, že pud sebezáchovy
bude 101 koaličních poslanců držet u sebe tak silně, že je klidně možné,
že se Špidlova vláda udrží i v následujícím roce.
Miloš ČERMÁK
Lidovky, 22. 12. 2003