V sobotu jste byl zvolen čestným předsedou LB. Čestný předseda je ale tak trochu politický vejminek, zatímco vy mluvíte o svém návratu k aktivní politice.
Je pravda, že funkci čestného předsedy většinou zastávají v politických stranách lidé, kteří jsou svým životem a prací s tou či onou stranou spojeni, a vesměs také patří k jakýmsi jejím symbolům. Obyčejně s jejich jménem souvisí politický úspěch stran a také představují jejich jistou kontinuitu. I když v určitém věku už nemohou dělat aktivní každodenní politiku, nepochybně mají na strategii strany vliv. Upřímně řečeno, s takovým vlivem počítám i já.
Jenže vy nejste s LB spojen ani životem, ani prací.
Jsem jedním z představitelů demokratické linie v bývalé KSČ, jejíž další činnost znemožnily tanky v srpnu v roce 1968. Myslím, že moje kontinuita v tomto směru pokračovala přes aktivní odpor k normalizačnímu režimu, účast v Chartě 77, exilem až k dnešním dnům. A to vždy na levicových pozicích. Proto považuji za zcela logické, že jsem se stal členem právě LB. Domnívám se, že ve specifické situaci LB by mohla moje určitá generačně-historická zkušenost této straně pomoci v koncepčních otázkách a právě v tom vidím svou aktivní úlohu čestného předsedy.
Slyšel jsem na vlastní uši výrok: „Dobře to dělají v tom Levém bloku, budu zase volit komunisty.” Pronesla ho paní, která volila roku 1992 kandidátku LB, když se jí docela nedávno zamlouvalo nějaké parlamentní vystoupení Jaroslava Ortmana.
Zřejmě si ještě nevšimla, že LB a KSČM už dva roky nejsou jedno a totéž. A že se tedy v příštích volbách bude muset rozhodnout, zda chce volit LB, nebo KSČM.
Obávám se ale, že to není případ ojedinělý a že do dnešního dne má nejeden volič LB z roku 1992 podobné nejasnosti.
Do příštích voleb je to potřeba změnit, a to je také jeden z mých záměrů jako čestného předsedy LB. Protože lidé rozlišují politické strany často spíše podle osob než podle názvů, chtěl bych, aby se vědělo, že Mlynář je LB, kdežto KSČM je Grebeníček.
Proč vůbec došlo k rozdělení původního volebního seskupení LB?
Kvůli tomu, že proti reformnímu proudu v KSČM, který chtěl nejenom změnit název této strany, ale i docela opustit předlistopadové, politické i organizační představy, se na sjezdu KSČM v létě 1993 prosadil proud opačný. KSČM tehdy programově oddělila od podstatného jména „socialismus” přídavné jméno „demokratický” a zachovala si nejen svůj název, ale bohužel i představu, že listopad 1989 byl nežádoucí pohromou. Z toho, že v uplynulém půlstoletí nebylo zdaleka všechno špatné, že se nemělo bořit to, co se dalo zlepšit, začali mnozí představitelé KSČM vyvozovat nesprávné závěry. Listopad 1989 přestávali chápat jako důkaz, že obrovská většina občanů prostě předchozí poměry odmítla a že se k ním vracet rozhodně nechce.
Naznačujete, že KSČM se pokouší rehabilitovat předlistopadové poměry?
I oprávněná kritika současné vládní pravicové politiky se začala stále častěji v KSČM provádět z pozice, že „dříve to vlastně bylo lepší”. Kdo trval na tom, že změna vládní politiky je sice nutná, ale jen při jasném odmítnutí starých poměrů, že nelze vzývat zásadu „čím hůře, tím lépe”, ale jen trpělivě získávat lidi pro levicovou politiku výlučně demokratickou cestou, ten byl v KSČM stále více okřikován a obviňován ze „sociáldemokratismu”. Stoupenci reformního proudu byli postupně vyloučeni z KSČM a rozštěpil se i poslanecký klub i jeho velká většina - 25 z celkového počtu 35 - zůstala na reformních pozicích volebního programu LB a stala se základnou samostatné strany LB. Deset poslanců zůstalo v KSČM a založili si vlastní poslanecký klub. Takže kdo volil roku 1992 LB, bude se muset příští rok rozhodnout, koho chce volit: tu většinu, která se dodnes drží volebního programu LB, nebo tu menšinu, která ho vyměnila za stranickou politiku a disciplínu KSČM. Je to všechno dnes už téměř zapomenutá historie, ale bude nutno se k ní vracet, aby si voliči uvědomili, proč LB a KSČM není jedno a totéž.
Do politické hry vstoupil ale v nedávné době také Miroslav Štěpán s další komunistickou stranou.
Ano, a tím se ovšem pro některé voliče teď situace ještě víc zkomplikuje, protože jeho Strana československých komunistů pro změnu považuje za nerevoluční a oportunistickou samotnou KSČM. Takže pokud si někdo myslí, že rok 1989 byl katastrofou; kterou způsobil „zrádce Gorbačov”, spolu se západními diverzními centrálami, a že napravit to lze jen podle osvědčených marxisticko-leninských receptů, měl by volit Štěpána, a ne Grebeníčka. Řečeno vážně a bez ironie: kdo skutečně stojí na pozicích ortodoxního komunistického hnutí minulosti, nemusí už ke kováříčkovi, ale může rovnou ke kováři.
Levý blok nejenže není antikomunistickou stranou, ale je stranou, kterým se dnes u sousedů v Polsku či Maďarsku říká „postkomunistické”. Jeho členové a funkcionáři byli téměř všichni v nějakém období svého života komunisty.
Ano: neskrývají to a nestydí se za to, neboť se rozešli s protidemokratickou ideologií a praktikami někdejší KSČ, a to nejen slovy, nýbrž činy. Někteří už dávno, kolem roku 1968, jiní - hlavně ti, co v době pražského jara byli ještě dětmi - až kolem roku 1989. Ve svém programu ovšem zároveň odmítají účelové znevažování, zjednodušování či zamlčování naší historie a prohlašují, že krach „reálného socialismu” pro ně neznamená, že přestávají podporovat humanistické a socialistické hodnoty i cíle a hledat lepší alternativy vývoje než nabízí tradiční kapitalismus.
Nedávno jste řekl, že si nedovedete představit protestantskou reformaci bez bývalých katolíků.
LB nechce kádrovat své členy a funkcionáře podle jejich minulé stranické příslušnosti. Odmítá jen lidi, kteří se osobně provinili protidemokratickými činy. Neuzavírá také spolupráci s nikým na levici jenom proto, že by ho předem ocejchoval nějakou nálepkou. Takže já osobně si umím představit praktické dohody o společném postupu celé levice, od ČSSD až po KSČM. V tomto smyslu jsem pro spolupráci levice v celém spektru stran, které se řídí zásadou, že své programy mohou uskutečňovat jen podle demokratických pravidel. Tedy žádné vylučování KSČM kvůli heslům, která v programové a ideologické rovině nesdílím, pokud nebrání shodě v konkrétních otázkách.
A co vaše jednání se Stranou demokratické levice?
Levý blok půjde do voleb jako samostatná strana, rozhodně ne v koalici s nějakou jinou menší stranou. Nedávná odlišná prohlášení představitelů SDL, která se také roku 1993 odštěpila od KSČM, byla jen jejich osobním názorem, nikoli skutečně uzavřenou dohodou s LB. Nepřijímal bych funkci čestného předsedy LB; kdyby se tato strana chtěla dát neslavnou cestou někdejší LSD a jít do voleb jako nějaký svaz politických trpaslíků. Myslím, že překročit 5 % kvótu bude LB schopen sám, a tedy bez rizika, že po volbách se mu poslanci „koaličních partnerů” rozutečou, jak bylo dosud v našem Parlamentu nechvalným zvykem.
Ale co když se do Parlamentu přes veškerou snahu LB nedostane?
Vstoupil jsem do LB a přijal funkci čestného předsedy, protože považuji za důležité, aby LB v Parlamentu byl, a z toho důvodu chci pro to také všechno udělat. Samozřejmě, že před volbami odpovědně posoudíme svoje šance a v případě, že bychom viděli, že hlasům pro LB by hrozilo propadnutí, zvážíme naše další kroky. Existence LB má své opodstatnění jedině v tom případě, že zůstane parlamentní stranou. V opačném případě by zřejmě bylo nutno zcela nově strukturalizovat českou levici.
(interview s P. Dostálem pro RP 12. 6. 95)