Noam Chomsky o anarchismu, marxismu a naději pro budoucnost

Noam Chomsky je obecně známý svou kritikou americké zahraniční politiky a svou prací jazykovědnou. Již méně se ví o jeho neutuchající podpoře svobodomyslných socialistických myšlenek. V exkluzivním interview pro Red and Black Revolution (dále RBR) Chomsky vyjádřil své názory na anarchismus a marxismus a na dnešní vyhlídky socialismu. Rozhovor s ním uskutečnil v květnu 1995 Kevin Doyle.

RBR: Noame, začněme tím, že jste již dost dlouho veřejným zastáncem anarchistické myšlenky. Mnoho lidí zná úvod, jenž jste napsal v roce 1970 pro knihu Daniela Guerina Anarchismus (Anarchism) ale blíže k současnosti, např. ve filmu Výroba souhlasu (Manufacturing Consent) jste se chopil příležitosti opět zvýraznit potenciál anarchismu a anarchistické myšlenky. Co vás k anarchismu tak přitahuje?

CHOMSKY: Anarchismus mě přitahoval už jako mladého teenagera, jakmile jsem začal přemýšlet o světě za hranicemi dosti úzkého vymezení, a zatím nevidím žádný rozumný důvod, proč tyto své rané postoje nějak revidovat. Myslím, že je jen smysluplné hledat a identifikovat struktury autority, hierarchie a dominace ve všech oblastech života, a zpochybňovat je, a není-li možné pro ně poskytnout ospravedlnění, jsou nelegitimní a měly by být odstraněny, aby se tak zvýšil prostor lidské svobody. To zahrnuje politickou moc, vlastnictví a řízení, vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, naši kontrolu nad osudem budoucích generací (podle mého názoru základní mravní imperativ hnutí na ochranu životního prostředí), a mnoho dalšího. Přirozeně to znamená zpochybnění velkých nátlakových a vládnoucích institucí: státu, nespočetných soukromých tyranií, které ovládají většinu domácí a mezinárodní ekonomiky, a dalších. Ale nejen těchto. Právě toto jsem vždy považoval za samu podstatu anarchismu: přesvědčení, že důkazní břemeno je třeba přenést na autoritu, a že tato by měla být odstraněna, jestliže ono břemeno nedokáže unést. Někdy toto břemeno unést lze. Jestliže jsem na procházce se svými vnoučaty a ony vběhnou na silnici v rušné ulici, nepoužiji pouze autoritu, ale rovněž tělesného donucení, abych je zastavil. Tento čin by měl být zpochybněn, ale myslím, že může snadno tuto pochybnost vyvrátit. A existují další případy; život je složitá věc, rozumíme je n velmi málo lidem a společnosti, a velkolepá prohlášení jsou obecně spíše zdrojem škody než prospěchu. Ale domnívám se, že tento pohled na věc má svou platnou hodnotu a může nás dovést dosti daleko.
Kromě takových obecných výroků se začínáme dívat na jednotlivé případy, a právě zde vyvstávají otázky lidského zájmu a obav.

RBR: Pravdou je, že vaše myšlenky a kritika jsou dnes známější než kdy předtím. Mělo by být rovněž řečeno, že vaše názory jsou široce ctěny. Jak myslíte, že je v tomto kontextu přijímána vaše podpora anarchismu? Konkrétně mne zajímá odezva, již dostáváte od lidí, kteří se začínají zajímat o politiku poprvé, a kteří například nějak narazili na vaše názory. Jsou tito lidé překvapeni vaší podporou anarchismu? Zajímá je to?

CHOMSKY: Jak asi víte, v obecném intelektuálním povědomí bývá "anarchismus" spojován s chaosem, násilím, bombovými atentáty, ničením atd. Takže lidé jsou často překvapeni, když mluvím o anarchismu pozitivně a ztotožňuji se s jeho hlavními tradicemi. Ale mám dojem, že veřejnosti se zdají základní myšlenky rozumné, když je jasná a čistá obloha bez mráčku. Samozřejmě, že když se obrátíme ke konkrétním tématům - řekněme k povaze rodiny, nebo jak by nějaká ekonomika fungovala ve společnosti, která je svobodnější a spravedlivější - objeví se problémy a polemika. Ale tak by tomu mělo být vždy. Fyzici neumí ve skutečnosti vysvětlit, jak voda teče z kohoutku ve vašem umyvadle. Když se obrátíme k nesmírně složitějším otázkám majícím význam pro lidstvo, je naše rozumění velmi skrovné, a existuje tu spousta prostoru pro nesouhlas, experimentování, intelektuální i praktický životní průzkum možností, a to nám pomáhá dozvědět se více.

RBR: Anarchismus možná více než kterákoliv jiná myšlenka vždy trpěl problémem nesprávného výkladu. Anarchismus může znamenat mnohé věci pro mnoho lidí. Ocitáte se často v situaci, kdy musíte vysvětlit, co míníte anarchismem vy? Zlobí vás nesprávné výklady anarchismu?

CHOMSKY: Každý chybný výklad obtěžuje. Mnoho z toho lze zpětně vystopovat ke strukturám moci, které mají zájem na omezování poznání, a to z dosti zřejmých důvodů. Je dobré si vzpomenout na Principy vlády od Davida Huma. Ten vyjádřil údiv nad tím, že lidé se vůbec někdy podřídili svým vládcům. Usoudil, že protože síla je vždy na straně ovládaných, jediné, co podporuje ty, kdo jim vládnou, je mínění. Tudíž je to pouze mínění, na čem se zakládá vláda; a tato zásada se vztahuje jak na nejdespotičtější a nejmilitantnější vlády tak na nejsvobodnější a nejvíce oblíbené. Hume byl velmi prohnaný - a mimochodem - sotva bychom jej mohli považovat za volnomyšlenkáře (libertarian, tj. indeterminista) podle tehdejších měřítek. Jistě podceňuje účinnost síly, ale jeho pozorování se mi jeví v základu správné a důležité, obzvláště ve svobodnějších společnostech, kde umění ovládání veřejného mínění je tudíž daleko rafinovanější. Misinterpretace a další formy mystifikace jsou toho přirozeným původním jevem.
Takže vy se ptáte, jestli mě misinterpretace zlobí? Jistě, ale totéž dokáže špatné počasí. Bude existovat tak dlouho, dokud koncentrace moci budou plodit jakýsi druh vládnoucí třídy komisařů, která je bude bránit. Protože obvykle nejsou příliš bystří, nebo jsou příliš chytří na to, aby nevěděli, že by se měli raději vyhnout aréně faktů a argumentů, obracejí se o pomoc k misinterpretacím, pomluvám, a dalším prostředkům, které jsou k dispozici těm, kdo vědí, že je budou chránit nejrůznější prostředky, které mají mocní k dispozici. Měli bychom pochopit, proč se tohle vše vyskytuje, a rozplést to nejlépe, jak umíme. To je část projektu osvobození - nás samých a druhých, nebo přesněji řečeno, lidí pracujících dohromady na dosažení těchto cílů.
Zní to prostoduše a také to takové je. Ale musel bych hodně hledat komentáře o lidském životě a společnosti, které nejsou jednoduché, když se zbavíme absurdity a vypočítavých postojů.

RBR: Jak je tomu v tradičnějších levicových kruzích, kde by člověk mohl očekávat větší obeznámenost s tím, co reprezentuje anarchismus? Střetáváte se zde s nějakým údivem nad vašimi názory a podporou anarchismu?

CHOMSKY: Jestliže chápu co míníte tradičními levicovými kruhy, není zde moc překvapení pokud jde o mé názory na anarchismus, protože se tam ví velmi málo o mých názorech na cokoliv. Nejsou to kruhy, s nimiž bych měl příliš co do činění. Zřídkakdy v nich najdete odkaz na něco, co jsem řekl nebo napsal. Samozřejmě to není tak docela pravda. Tak ve Spojených státech (ale méně běžně v Británii nebo jinde) by se dala najít jakási obeznámenost s tím, co dělám v jistých z více kritických a nezávislých sektorů toho, co by se dalo nazvat tradiční levicové kruhy, a tu či onde jsou rozeseti mí osobní přátelé a spolupracovníci. Ale podívejte se na knížky a odborné časopisy a pochopíte, co mám na mysli. Neočekávám, že to, co napíšu a řeknu, bude v těchto kruzích vítané nějak více než ve vysokoškolském učitelském klubu nebo v místnosti redakce novin - opět platí, že i zde jsou výjimky.
Tuto otázku mi kladou jen okrajově, takže se na ni těžko odpovídá.

RBR: Mnoho lidí si všimnulo toho, že užíváte termín 'libertariánský socialista' ve stejném kontextu jako slovo 'anarchismus'. Chápete tyto termíny jako v podstatě podobné? Je pro vás anarchismus typem socialismu? Už se vyskytla i definice, že anarchismus je totéž co socialismus plus svoboda. Souhlasíte s tímto jednoduchým názorem?

CHOMSKY: Ten úvod ke Guerinově knize, jenž jste zmínil, začíná citací jednoho sympatizanta s anarchismem z doby asi před sto lety, který říká, že anarchismus má široká záda, a vydrží cokoliv. Jedním z hlavních prvků v něm vždy bylo to, co se tradičně nazývalo 'libertariánský socialismus'. Pokouším se občas vysvětlit, co tím míním, a zdůrazňuji vždy, že je to stěží něco originálního; půjčuji si myšlenky od hlavních postav anarchistického hnutí, které cituji, a kteří se dosti konsistentně popisují jako socialisté, zatímco tvrdě proklínají 'novou třídu' radikálních intelektuálů, kteří hledají, jak by získali během lidového boje státní moc a stali se brutální Rudou byrokracií, před níž varoval Bakunin; což je často nazýváno 'socialismus'. Spíše souhlasím s tím, jak to vnímá Rudolf Rocker, totiž že tyto (dosti ústřední) tendence v anarchismu čerpají z toho nejlepšího v osvícenském a klasickém liberálním myšlení, dosti vzdáleném tomu, co popsal. Ve skutečnosti, jak jsem se pokusil ukázat, ostře kontrastují s marxisticko-leninským učením a praxí a 'libertariánskými' doktrínami, které jsou v módě v USA a v Británii zvláště, jakož i dalšími současnými ideologiemi, z nichž všechny, jak se mi zdá, se redukují na obhajobu té či jiné formy nelegitimní autority, dosti často přímo skutečné tyranie.

Španělská revoluce

RBR: Když jste v minulosti hovořil o anarchismu, často jste zdůrazňoval příklad španělské revoluce. Podle vás má tento příklad, jak se zdá, dva aspekty. Na jedné straně je zkušenost španělské revoluce, jak říkáte, dobrým příkladem 'anarchismu v akci'. Na druhé straně jste rovněž zdůraznil, že španělská revoluce je dobrý příklad toho, co pracující mohou dosáhnout svým vlastním úsilím a využitím participační demokracie. Jsou tyto dva aspekty - anarchismus v akci a participační demokracie - pro vás jedno a totéž? Je anarchismus filosofií pro moc lidu?

CHOMSKY: Váhám s užitím iluzorních mnohoslabičných slov jako filosofie k odkazování na něco, co se zdá být obyčejný selský rozum. A rovněž jsou mi nepříjemné slogany. To, čeho dosáhli španělští dělníci a rolníci předtím, než byla revoluce rozdrcena, bylo v mnoha směrech působivé. Termín 'participační demokracie' je mnohem mladší a rozvinul se v odlišném prostředí, ale zcela jistě zde jsou body podobnosti. Je mi líto, jestli se tohle zdá neurčité. Jistěže to je neurčité, ale je tomu tak proto, že si myslím, že ani koncepce anarchismu ani participační demokracie nejsou dosti jasné na to, abychom mohli odpovědět na otázku, zda-li je to totéž.

RBR: Jedním z hlavních úspěchů španělské revoluce byl stupeň od základů jdoucí demokracie, který se podařilo ustavit. Pokud se týče lidí, odhaduje se, že jich bylo zapojeno více než 3 miliony. Venkovská a městská výroba byla řízena samotnými pracujícími. Myslíte si, že je to jen náhoda, že anarchisté, známí svou obhajobou svobody jednotlivce, uspěli v této oblasti kolektivní vlády?

CHOMSKY: To nebyla vůbec žádná náhoda. Ty tendence v anarchismu, které jsem vždy považoval za velmi přesvědčivé, chtějí vysoce organizovanou společnost, která by v sobě integrovala mnoho různých druhů struktur (pracoviště, společenství, a další rozmanité podoby dobrovolné spolupráce), ale ovládané participanty, nikoliv někým dávajícím seshora jménem svého postavení rozkazy (ovšem opět s výjimkou tehdy, když lze ospravedlnit autoritu, jak tomu bývá někdy u nahodilých případů).

Demokracie

RBR: Anarchisté často vynakládají velké úsilí na budování zezdola jdoucí demokracie. Vskutku jsou často obviňováni z toho, že demokracii ženou do extrémů. Přesto, navzdory tomu, by mnoho anarchistů neztotožnilo snadno demokracii jako ústřední komponentu anarchistické filosofie. Anarchisté často popisují svou politiku jako zhruba 'socialistickou' nebo 'individualistickou'- méně pravděpodobněji řeknou, že anarchismus je o demokracii. Souhlasíte s tím, že demokratické myšlenky jsou ústředním rysem anarchismu?

CHOMSKY: Kritika 'demokracie' mezi anarchisty je často kritikou parlamentní demokracie, jak vyvstala uvnitř společností s hluboce represivními rysy. Vezměme si za příklad Spojené státy, které byly vždy tak svobodné jako kterékoliv jiné, od svých počátků. Americká demokracie byla založena na zásadě, zdůrazněné Jamesem Madisonem na Ústavodárném shromáždění roku 1787, že primární funkcí vlády je chránit menšinu bohatých před většinou. Takže varoval, že v Anglii, v té době jediném kvazi-demokratickém modelu, kdyby většinová populace dostala možnost mluvit do veřejných záležitostí, implementovala by zemědělskou reformu nebo jiná zvěrstva, a že americký systém musí být pečlivě sestrojen tak, aby se vyhnul takovým zločinům proti majetkovým právům, která musí být chráněna (ve skutečnosti musí převažovat). Parlamentární demokracie v tomto rámci opravdu zasluhuje ostrou kritiku ze strany ryzích libertariánů, a to jsem vynechal mnoho dalších rysů, které jsou sotva subtilní - otroctví, například, nebo námezdní otroctví, které bylo nemilosrdně odsuzováno pracujícími lidmi, kteří nikdy neslyšeli o anarchismu nebo komunismu po celé 19.století a dále.

Leninismus

RBR: Důležitost zezdola budované demokracie pro jakoukoliv smysluplnou změnu ve společnosti je, jak se zdá, evidentní. Přesto však postoj levice vůči tomuto byl v minulosti nejednoznačný. Mluvím obecně o sociální demokracii, ale rovněž o bolševismu - levicových tradicích, které, jak by se zdálo, mají více společného s elitářským myšlením, než s přísně demokratickou praxí. Lenin, abychom zmínili dobře známého příkladu, byl skeptický pokud jde o to, zda by dělníci dokázali rozvinout něco víc než jen odborářské vědomí - čímž, jak předpokládám, mínil to, že dělníci nedokáží vidět daleko za hranice své bezprostřední tísnivé situace. Podobně Beatrice Webbová, fabiánská socialistka, jež měla velký vliv v Labour Party v Anglii, byla toho názoru, že dělníci se pouze zajímají o dostihové kurzovní sázky! Kde má toto elitářství původ a co dělá na levici?

CHOMSKY: Obávám se, že tohle je příliš těžké, abych na to dokázal odpovědět. Jestliže chápeme levici jako zahrnující 'bolševismus', pak bych se kategoricky s takovou levicí rozešel. Lenin byl podle mého názoru jeden z největších nepřátel socialismu z důvodů, které jsem už zmínil. Představa, že dělníci se zajímají pouze o dostihy, je směšná a nemůže vydržet ani povrchní pohled na historii pracujících sil nebo na živoucí a nezávislý tisk pracující třídy, který rozkvétal na mnoha místech, včetně průmyslových měst Nové Anglie ne mnoho mil od místa, kde píšu, - nemluvě o inspirativním záznamu o statečných bojích perzekuovaných a utiskovaných lidí po celé dějiny až dodnes. Vezměte si nejbídnější kout na této polokouli, Haiti, který evropští dobyvatelé považovali za ráj na Zemi a za zdroj nemalé části evropského blahobytu, nyní zdevastovaný, snad mimo veškerou možnost obnovy. V několika málo minulých letech za podmínek tak bídných, že si je jen málo lidí v bohatých zemích dokáže představit, vybudovali rolníci a obyvatelé slumů lidově-demokratické hnutí založené na zezdola jdoucích organizacích, které překonává naprosto cokoliv, co znám odjinud; pouze hluboce oddaní ministři by se asi nezhroutili nad směšností toho, že slyší slavnostní prohlášení amerických intelektuálů a politických vůdců o tom, jak Spojené státy musí Haiťany naučit demokracii. Jejich úspěch byl tak podstatný a strašidelný pro mocné, že museli být podřízeni ještě další dávce brutálního teroru za povážlivě větší americké podpory, než je veřejně přiznáváno, a přesto se dosud nevzdali. Zajímají se tito lidé pouze o dostihy?
Zde by se hodilo zmínit několik řádků, které příležitostně cituji z Rousseaua: "když vidím početná množství naprosto nahých divochů, jak pohrdají evropskou nenažraností a překonávají hlad, oheň, meč a smrt, aby si zachránili svou nezávislost, cítím, že se nepatří otrokům, aby uvažovali o svobodě."

RBR: Opět vzato obecně, vaše vlastní práce - Deterring Democracy, Necessary Illusions, atd. - se soustavně zabývá rolí a panujícím zvykem elitářských myšlenek ve společnostech jako je ta naše. Argumentoval jste tím, že uvnitř 'západní' (nebo-li parlamentní) demokracie existuje hluboký odpor vůči jakékoliv skutečné roli nebo vstupu masy lidí, aby snad neohrozila nerovné přerozdělování bohatství, které favorizuje bohaté. Vaše práce je v tomto případě dosti přesvědčivá, ale, když to necháme stranou, vaše výroky opravdu šokovaly některé lidi. Například, přirovnáváte politiku prezidenta Johna F. Kennedyho k Leninovi, více či méně mezi ně kladete rovnítko. Toto, mohu-li dodat, šokovalo příznivce obou táborů! Můžete trochu více rozvést platnost tohoto přirovnání?

CHOMSKY: Ve skutečnosti jsem nedával rovnítko mezi učení liberálních intelektuálů Kennedyho vlády a učení leninistů, ale všimnul jsem si nápadných bodů podobnosti - spíše tak, jak je předpověděl sto let předtím Bakunin ve svém bystrém komentáři o nové třídě. Například jsem citoval pasáže z McNamary o potřebě zvýšení manažerské kontroly, jestliže máme být opravdu svobodní, a o tom, jak undermanagement (tj. "nedostatečné" řízení) čili skutečná hrozba pro demokracii je útokem proti samotnému rozumu. Změňte v těchto pasážích několik málo slov a máte tu standardní leninské učení. Argumentoval jsem, že kořeny toho jsou dosti hluboko, v obou případech. Pokud dále neobjasníte, co lidé shledávají v mých výrocích šokující, nemohu k tomu dále již nic říci. Daná přirovnání jsou specifická,a myslím, že obě jsou správná a kompetentní. Jestliže ne, pak se mýlím, a byl bych rád, aby mě někdo o mém omylu poučil.

Marxismus

RBR: Konkrétně leninismus znamená jistou podobu marxismu, kterou rozvinul V.I. Lenin. Činíte nějaký implicitní rozdíl mezi pracemi Marxe a konkrétní kritikou, kterou máte vůči Leninovi, když užíváte termín 'leninismus'? Vidíte nějakou kontinuitu mezi Marxovými názory a tím, co později praktikoval Lenin?

CHOMSKY: Bakuninovo varování před rudou byrokracií, která ustaví nejhorší ze všech despotických vlád bylo známo již dlouho před Leninem, a bylo namířeno přímo proti následovníkům pana Marxe. Ve skutečnosti mezi nimi byly značně rozdílné osobnosti; Pannekoek, Luxemburgová, Mattick a další mají k Leninovi velmi daleko, a jejich názory se často přibližují základním prvkům anarcho-syndikalismu. Například Korsch a další psali s přátelským pochopením o anarchistické revoluci ve Španělsku. Mezi Marxem a Leninem existuje kontinuita, ale je zde stejně tak kontinuita s marxisty, kteří byli nemilosrdnými kritiky Lenina a bolševismu. Relevantní je zde rovněž výzkum Teodora Šanina z minulých let o Marxových pozdních postojích vůči rolnické revoluci. Nejsem ani zdaleka vědecký odborník na marxismus, a neodvažoval bych se žádného vážně míněného soudu o tom, která z těchto kontinuit odráží 'skutečného Marxe', jestliže na tuto otázku vůbec může existovat nějaká odpověď.

RBR: Nedávno jsme obdrželi výtisk vašich vlastních Poznámek o anarchismu (Notes On Anarchism) (znovu vydaných loni v Discussion Bulletin v USA). V nich zmiňujete názory raného Marxe, obzvláště jeho rozvinutí myšlenky odcizení člověka v kapitalismu. Souhlasíte obecně s tímto rozdělením Marxova života a práce? Lze o něm říci, že v mládí byl více svobodomyslný socialista, jenž se ale v pozdějších letech stal pevným autoritářem?

CHOMSKY: Raný Marx široce čerpá z milieu, v němž žil, a nacházíme mnohé podobnosti s myšlením, které oživovalo klasický liberalismus, aspekty osvícenství a francouzského a německého romantismu. Opět musím říci, že nejsem takový odborník na Marxe, abych si mohl činit nárok na autoritativní soudy. Můj dojem, pro který to považuji za cenné, je, že raný Marx byl hodně postavou pozdního osvícenství, a pozdní Marx byl vysoce autoritativním aktivistou a kritickým analytikem kapitalismu, jenž měl jen málo co říci k socialistickým alternativám. Ale to jsou jen mé dojmy.

RBR: Pokud chápu, tak jádro vašeho celkového názoru je erudováno vaším konceptem lidské přirozenosti. V minulosti se myšlenka lidské přirozenosti chápala nejspíš jako něco regresivního, dokonce omezujícího. Například pohled na lidskou přirozenost jako na neměnnou věc se často používá jako argument pro zdůvodnění, proč věci nelze fundamentálně změnit ve směru k anarchismu. Máte odlišný názor? Proč?

CHOMSKY: Ústřední částí jakéhokoliv hlediska je nějaký koncept lidské přirozenosti, avšak může být neuvědomělý nebo postrádat přesné vyjádření. Přinejmenším je to pravda o lidech, kteří se považují za mravní konatele, nikoliv za nějaká monstra. Když tedy necháme mravní monstra stranou, tak ať už nějaká osoba, která prosazuje reformy nebo revoluci, nebo stabilitu nebo návrat k dřívějším stádiím vývoje, nebo jednoduše kultivaci něčí vlastní zahrádky, zaujímá postoj podepřený hlavním důvodem, že to, co chce, je 'dobré pro lidi.' Ale tento soud je založen na nějaké koncepci lidské přirozenosti, kterou rozumná osoba bude zkoušet objasnit tak, jasně jak jen to bude možné, jen aby to šlo vyhodnotit. Takže v tomto ohledu se nijak neliším od kohokoliv jiného.
Máte pravdu, že lidská přirozenost byla vždy vnímána jako něco 'regresivního,' ale to je nutně výsledek hlubokého zmatení pojmů. Copak se má vnučka vůbec nijak neliší od kusu skály, salamandra, kuřete nebo opice? Ten, kdo vylučuje tuto absurditu jako absurdní, uznává, že existuje distinktivní lidská přirozenost. Zbývá nám tedy jen otázka, co to je - vysoce netriviální a fascinující otázka, vědecky nesmírně zajímavá a mající zásadní význam pro lidstvo. Známe docela dost o jejích jistých aspektech - ale ne o těch, které mají hlavní význam pro lidstvo. Tam máme jen naše naděje a přání, intuitivní poznatky a spekulace.
Není nic regresivního na skutečnosti, že lidské embryo je přinuceno k tomu, že mu nevyrostou křídla, nebo že jeho vizuální soustava nemůže fungovat tak, jako u hmyzu, nebo že postrádá orientační instinkt holubů. Tytéž faktory, které omezují rozvoj organismu, mu rovněž umožňují získat bohatou, složitou a vysoce zřetelnou strukturu, podobnou fundamentálním způsobem ostatním jedincům téhož druhu, s bohatými a pozoruhodnými schopnostmi. Organismus, který by postrádal takovou determinující vnitřní strukturu, což ovšem radikálně omezuje cesty jeho dalšího vývoje, by byl nějaký druh amébovitého stvoření, které by bylo k politování (dokonce i kdyby umělo nějak přežít). Možnost a limity rozvoje se k sobě logicky vzájemně vztahují.
Vezměte si kupříkladu jazyk, jednu z nemnoha distinktivních lidských schopností, o níž víme hodně. Máme velmi silné důvody domnívat se, že všechny možné lidské jazyky jsou si velmi podobné; nějaký marťanský vědec pozorující lidské bytosti by mohl vyvodit, že zde existuje pouze jeden jazyk, s menšími variantami. Důvodem je to, že konkrétní aspekt lidské přirozenosti, který tvoří základ růstu jazyka dovoluje jen velmi omezené možnosti. Je to omezující? Samozřejmě. Je to osvobozující? Rovněž samozřejmě je. Právě tyto samotná omezení umožňují bohatému a spletitému systému vyjadřování myšlení, aby se rozvíjel podobnými způsoby na základně velmi rudimentární, roztroušené a rozmanité zkušenosti.
A co záležitost biologicky-determinovaných lidských rozdílů? Že existují, je zcela jistě pravda, a příčina se radovat, ne se toho bát nebo toho litovat. Život mezi klony by nestál za to žít, a duševně normální osoba musí s radostí uvítat, že ostatní mají schopnosti, které ona sama nemá. To by mělo být základní. Podle mého mínění je to, co se o těchto věcech běžně lidé domnívají, vskutku podivné.
Je lidská přirozenost, ať už je to cokoliv, taková, že vede k rozvoji anarchistických způsobů života nebo spíše k jejich překážce? Tak či onak nevíme dost na to, abychom mohli na tuto otázku odpovědět. To je věcí výzkumu a objevování, nikoliv prázdných prohlášení.

Budoucnost

RBR: Abychom začali pomalu končit, rád bych se vás zeptal krátce na některá aktuální témata na levici. Nevím, jestli je situace v USA stejná, ale zde, s pádem Sovětského svazu, nastala v levici určitá demoralizace. Není tomu ani tak moc, že by lidé byli silní přívrženci toho, co existovalo v Sovětském svazu, ale jde spíše o obecný pocit, že se zánikem Sovětského svazu byla také zničena myšlenka socialismu. Setkal jste se s tímto druhem demoralizace? Jaká je vaše reakce na ni?

CHOMSKY: Moje reakce na konec sovětské tyranie byla podobná té na porážku Hitlera a Mussoliniho. V každém případě je to vítězství pro lidského ducha. Obzvláště socialisté je měli uvítat, neboť se konečně zhroutil jeden velký nepřítel socialismu. Tak jako vy i já jsem byl zaujat tím, když jsem viděl, jak lidé - včetně lidí, kteří se předtím považovali za anti-stalinisty a anti-leninisty - byli demoralizováni zhroucením této tyranie. Co to odhaluje, je to, že byli hlouběji oddáni leninismu, než se domnívali.
Existují však jiné důvody k obavám ohledně eliminace tohoto brutálního a tyranského systému, který byl asi tak socialistický, jako byl demokratický (vzpomeňme, že si nárokoval být obojí, a že onen druhý nárok byl na Západě vysmíván, zatímco prvý byl dychtivě přijímán jako zbraň proti socialismu - je to jeden z příkladů, jak západní intelektuálové sloužili moci). Jeden z důvodů má co dělat s povahou studené války. Podle mého názoru to byl ve významné míře speciální případ konfliktu 'Sever-Jih,' abychom užili současného eufemismu pro evropské dobývání většiny světa. Východní Evropa bývala onen původní 'třetí svět,' a Studená válka z roku 1917 nemá ani nejmenší podobnost s reakcí pokusů ostatních částí třetího světa snažit se o nezávislé směřování, ačkoliv v tomto případě daly onomu konfliktu vlastní život rozdíly v měřítku. Z toho důvodu bylo jen rozumné očekávat, že se onen region vrátí docela dost ke svému dřívějšímu statusu: dalo se čekat, že části Západu, jako Česká republika nebo západní Polsko, se k němu opět připojí, zatímco ostatní se obrátí zpět k tradiční služební roli, a bývalá nomenklatura se stane standardní elitou třetího světa (se souhlasem západní státně-korporativní moci, která obecně dává přednost jim před alternativami). Nebyla to hezká vyhlídka a vedla až dosud k nezměrnému utrpení.
Další důvod ke znepokojení se týká záležitosti zastrašování a nepřistoupení. Jakkoliv byla sovětská říše groteskní, samotná její existence nabízela jistý prostor pro ne-přistoupení, a z dokonale cynických důvodů, někdy poskytoval pomoc obětem západních útoků. Tyto možnosti jsou pryč a Jih trpí důsledky této ztráty.
Třetí důvod má co do činění s tím, čemu ekonomický tisk říká zhýčkaní západní pracující (the pampered Western workers) a jejich luxusní životní styl (luxurious lifestyles). S tím, jak se východní Evropa vrátila do jednoho šiku se Západem mají vlastníci a manažeři mocné nové zbraně proti pracujícím třídám a chudým doma ve svých vlastních zemích. GM a VW nejenže mohou přesunout výrobu do Mexika a Brazílie (nebo tím aspoň hrozit, což má často tentýž účinek), ale rovněž do Polska a Maďarska, kde mohou najít zručné a vyškolené pracovní síly za zlomek původních nákladů. Mají z toho škodolibou radost, pochopitelně, když uvážíme, co je k tomu vede.
Můžeme se dozvědět mnoho o tom, čeho se týkala studená válka (nebo jakýkoliv jiný konflikt) tím, že se podíváme na to, kdo je po jeho skončení vysmátý a kdo nešťastný. Podle tohoto kritéria zahrnují vítězové ve studené válce západní elity a bývalou (tj. východní, pozn. překl.) nomenklaturu, nyní bohatší o tolik, že je to za hranicemi jejich nejdivočejších snů, a poražení zahrnují podstatnou část obyvatelstva Východu společně s pracujícími a chudými na Západě, stejně jako lidové vrstvy na Jihu, které hledaly cestu nezávislého vývoje.
Takové myšlenky mají sklon vyvolávat mezi západními intelektuály téměř hysterii, jestliže je dokonce dokáží vnímat, což je vzácný případ. Je snadné to ukázat Je to také pochopitelné. Pozorování jsou správná a podlamují moc a privilegia; proto ta hysterie.
Obecně lze říci, že reakce poctivého člověka na konec studené války bude složitější, než pouhé potěšení z toho, že se zhroutila jedna brutální tyranie. Podle mého mínění jsou převažující reakce zaplaveny krajním pokrytectvím.

Kapitalismus

RBR: V mnoha směrech se dnes levice nachází zpátky na stejném místě, kde v minulém (tj. devatenáctém, pozn. překl.) století začala. Stejně jako tehdy nyní čelí jisté formě kapitalismu, která převládá. Zdálo by se, že tu dnes je větší 'konsensus', více než kdy jindy v dějinách, že kapitalismus je jediná oprávněná forma ekonomického uspořádání, která je možná, navzdory skutečnosti, že nůžky mezi bohatými a chudými se víc a víc rozevírají. Proti tomuto pozadí by člověk mohl argumentovat, že levice si není jistá tím, jak kupředu. Jak se díváte na současnou dobu? Je to otázka toho jít 'zpátky k základům'? Mělo by se úsilí dnes napřít k tomu, aby se do socialismu přinesla nebo v něm byla vyzvednuta libertariánská tradice a aby se zdůrazňovaly více demokratické ideje?

CHOMSKY: Podle mně je to hlavně propaganda. To, co se nazývá 'kapitalismus' je jednoduše jakýsi systém společenského merkantilismu, s obrovskými a většinou podivnými a nezodpovědnými soukromými tyraniemi, které uplatňují rozsáhlou kontrolu celé ekonomiky, politického systému a společenského a kulturního života, a které fungují v těsné spolupráci s mocnými státy, jež masivně intervenují v domácí ekonomice a mezinárodním společenství. Tak tomu je ve Spojených státech, navzdory mnoha iluzím, které o nich lidé mají. Bohatí a privilegovaní už nejsou dále ochotní čelit tržní disciplíně, než byli v minulosti, ačkoliv ji považují za naprosto vhodnou pro většinovou populaci. Uvedu jen několik příkladů pro ilustraci: Reaganova vláda, která si libovala v rétorice volného trhu, se rovněž vychloubala před obchodní komunitou, že je nejprotekcionističtější vládou v poválečné historii Spojených států - ve skutečnosti více než všechny ostatní dohromady. Newt Gingrich, který vede současnou křížovou výpravu, reprezentuje superbohatý volební okrsek, který přijímá více federální podpory než kterýkoliv jiný předměstský region v zemi, kromě federálního systému samotného. 'Konzervativci ' kteří volají po zrušení školních obědů pro hladové děti, rovněž požadují zvýšení rozpočtu pro Pentagon, který byl založen koncem 40. let 20.století ve své současné podobě, protože - jak nám obchodní tisk laskavě sdělil - high tech průmysl nemůže přežít v čisté, kompetitivní, nepodporované ekonomice ´volného podnikání´ a vláda musí být jeho spasitel. Bez tohoto spasitele by Gingrichovi voliči byli chudými pracujícími (a to ještě, kdyby měli štěstí). Neexistovaly by žádné počítače, elektronika obecně, letecký průmysl, hutnictví, automatizace, atd. atd., prostě je toho celý seznam. Anarchisté nejspíše ze všech lidí by se neměli nechat oklamat takovými tradičními podvody.
Myšlenky libertariánských socialistů jsou více než kdy jindy relevantní a lidé jsou vůči nim velmi otevřeni. Navzdory obrovské mase společenské propagandy si lidé mimo vzdělané kruhy stále dost podržují své tradiční postoje. Ve Spojených státech například více než 80% obyvatel považuje tamní ekonomický systém za skrytě nespravedlivý a politický systém za podvod, který slouží něčím zvláštním zájmům, ale ne lidem. Drtivá většina se domnívá, že pracující lidé mají příliš malý hlas ve veřejných záležitostech (totéž platí pro Anglii), že vláda má odpovědnost pomáhat potřebným, že financování vzdělání a zdravotnictví by mělo mít prioritu před omezováním rozpočtu a snižováním daní , že současné republikánské návrhy, které tak snadno procházejí Kongresem, zvýhodňují bohaté a poškozují většinu obyvatelstva atd. Intelektuálové vám mohou říci odlišnou verzi, ale není tak těžké zjistit si fakta.

RBR: Anarchistické myšlenky byly do jisté míry ospravedlněny zhroucením Sovětského svazu - Bakuninovy předpovědi se ukázaly být správné. Domníváte se, že by se anarchisté měli tímto obecným vývojem a bystrostí Bakuninovy analýzy cítit povzbuzeni ? Měli by se anarchisté dívat do budoucího období s větší sebedůvěrou ve své myšlenky a historii?

CHOMSKY: Myslím, - přinejmenším doufám - že odpověď na to je implicitně v tom, co bylo řečeno výše. Myslím, že současná doba věstí mnohá zlá znamení, ale i znamení velké naděje. Co bude dále, závisí na tom, co uděláme s příležitostmi, které to dává.

RBR: Nakonec, Noame, otázka trochu z jiného soudku. Máme tu pro vás objednanou pintu piva Guiness. Kdy přijdete a ochutnáte ji?

CHOMSKY: Mějte ten Guiness připravený. Doufám, že to nebude trvat příliš dlouho. Teď vážně -jestliže budeme moci, přijedu zítra. Měli jsme se (moje žena jela se mnou, což je u těchto mých pravidelných pracovních cest neobvyklé) báječně v Irsku, a nesmírně rádi bychom se tam vrátili. A proč to zatím není možné? Nerad bych vás nudil podrobnostmi, ale úkoly jsou mimořádné a hromadí se - to je postřeh o podmínkách, které jsem se pokoušel popsat.

2002 (anti-c) překlad Maxim.T@seznam.cz
A-kontra 5/2002