V případě mého dobrého výsledku v evropských volbách jsem přesvědčený, že mě místo ve výkonném výboru nemůže minout. Můj zájem se ale primárně upíná k Bruselu, ke struktuře frakcí. Budu se ucházet o místopředsednickou funkci ve frakci Sjednocené evropské levice.
Nedá. Zdaleka ne všechno ještě usedlo, chce to čas. Cítím ale u nového vedení určitou nejistotu a zmatek, a to organizační i koncepční. Vrcholí evropská volební kampaň a nikdo necítí potřebu se mnou cokoli konzultovat. Jaký bude ale kurs strany, to se ukáže až po několika zasedáních ústředního výboru.
Přál bych si, aby jich bylo více. Je ještě šance tento počet zvýšit.
Je to výběrem jejích předních kandidátů a projevuje se i mdlá a nenápaditá volební kampaň koaličních stran. Nejdůležitější jsou ale vyjednané podmínky s EU, protože lidé si začínají uvědomovat, že sliby, které jim Špidlův kabinet dával, nebyly naplněny.
Nelze se bavit pouze o výhodách, jako jsou čerpání z fondů EU, podíl na výzkumných projektech či možnosti dané prací pro větší trh. Bez socializace evropského projektu a jeho proniknutí myšlenkami spravedlnosti nelze očekávat vyšší podporu.
Proces rozšíření a reformy EU nelze nechat jenom politickým elitám, které necítí deficit sociálního využití Unie. Odhaduji, že máme pět až deset let na to, abychom společně jako evropská levice prosadili skutečnou sociální dimenzi evropského projektu.
Pokud se to nepodaří, může nastat nestabilita, ze které budou čerpat krajně pravicové populistické strany. Pravici ovšem vadí i to, co ze sociálního státu zbylo. Jestliže někteří i v KSČM vidí ve Václavu Klausovi jakéhosi spojence, mýlí se. Prezidentovi i lídrovi ODS Janu Zahradilovi vadí nejen jakési ohrožení NATO, ale především možnost, že by odbory získaly pravomoci z Bruselu, aby se EU vyvíjela směrem k silné sociální politice.
To v perspektivě možné je. Změna ekonomické strategie je ale nutná, proto bych chtěl v rámci frakce Sjednocené evropské levice iniciovat řadu kroků směrem k evropskému daňovému kodexu. V Bruselu si asi neuvědomují, že rozhodujícím faktorem pro růst tzv. euroskepticismu je krach ekonomických reforem, které vedly k rozbití produktivní síly ekonomik zemí bývalého sovětského bloku a přinesly velké sociální komplikace. Zhoršuje se struktura spotřebního koše a životní úroveň. Zatímco v zemích EU představují v průměru potraviny 18 procent výdajů v rodině, v kandidátských zemích je to 36 procent. Jak chce ČSSD mluvit o společnosti vzdělání, když rozvojové potřeby budou stlačeny cenovými změnami a reformou veřejných financí do zbytkové podoby?
Socializaci evropského projektu za nás přece nikdo neudělá. Argumentace, že se do toho nebudeme vměšovat, že jde přece o Evropu kapitalistických států, je zvláštní. Socializačního procesu může dosáhnout jen silná integrovaná levice, v níž má KSČM své respektované a nezastupitelné místo. Máme odpovědnost, která vyplývá z naší tradice, síly i zatím ne úplně využívaného potenciálu.
Chybou levicových stran bylo, že integraci od základu pouze odmítaly, že neformulovaly vlastní alternativu. Logicky i to přispělo k tomu, že se ocitly v okrajové pozici. V dějinách je to tak, že jestliže se politická síla může odvážit něčeho pozitivního a neudělá to, zadělává si na vlastní druhořadost.
Patří mezi ně vyšší standard odborářských práv, silná ekologická politika a zejména pak už zmíněná větší šance pro spolupráci a oživení akceschopnosti evropské levice. I přes nejasnosti pokládám za odvážný, ale správný krok to, aby KSČM byla součástí Evropské levicové strany. Existuje evropská strana sdružující konzervativce, liberály, sociální demokraty, ale levicová evropská strana není. Máme právo být méně internacionalističtí než například konzervativci? Vím, že to chce čas, ale snažme se umět nalézat na výzvu doby nová, odvážná a ambiciózní řešení.
O dopise nic nevím, takže to nemíním vůbec komentovat.
Myslím, že případná nervozita Zdeňka Klanici měla krátké trvání.
Jitka Götzová
Právo, 9. 6. 2004