Přímo od něj, když mi poslal SMS.
Prohrál jsem.
Nejdříve jsem od přátel dostala zprávu, že hlasování o nedůvěře ustál, takže jsem mu okamžitě telefonovala. Ale on mi řekl, že poté následovalo hlasování o vládě a že nemá podporu v pokračování koaliční vlády. Vysvětlil mi, že v tom případě nemůže dělat ani premiéra, ani předsedu. Řekla jsem mu, že je to v pořádku a že jsem stejného názoru, protože nemohl nic jiného dělat.
Byla jsem napjatá, protože ani manžel nebyl naprosto přesvědčen, že to dopadne dobře. V skrytu duše jsem doufala, že ano, ale bohužel to dopadlo jinak.
V politice musí být člověk připravený na všechno, protože je to zaměstnání velmi nejisté. Když jsem následovala svého muže do Prahy, nemohla jsem vědět, jak tato koaliční vláda, která od začátku byla velmi křehká, potrvá.
Manžel byl po celé dva roky velmi pracovně vytížen. Možná byla chyba, že když se stal premiérem, že se nevzdal funkce předsedy ČSSD. Obě funkce za situace, kdy strana nefunguje, je těžké zvládnout. Měla jsem o něj v posledních týdnech velký strach, i když je vnitřně velmi silná osobnost. Kladla jsem si otázku, kdy jeho organismus řekne NE. Paradoxně jsem teď v mnohem lepší pohodě než před sobotou.
Tato situace trvá v ČSSD už zhruba rok, od volby prezidenta, kdy Miloš Zeman prohrál. Prohrané evropské volby byly jenom zástupný problém, protože i v jiných zemích, kde vládní strany prohrály, vlády nepadly. Kdyby ČSSD v evropských volbách dopadla lépe a získala alespoň tři čtyři mandáty, možná by to situaci na chvíli zachránilo, ale ještě by z manžela několik měsíců rvali kusy masa. Ale pak by ho stejně položili. Proto se domnívám, že to nebylo na základě prohraných eurovoleb, ale že to byl normální stranický puč, který byl už dlouho připravován.
Skupinou kolem Miloše Zemana. Hrál v tom podstatnou roli, protože když někdo rozvrací stranu zevnitř pomocí svých příznivců, těžko se proti páté koloně bojuje. Pokud nemáte za sebou jednotnou vlastní stranu, těžko můžete dělat politiku na tak vysoké úrovni, jako je premiér.
Jihočeská ČSSD stála za mým mužem, takže podobné názory, že na této krizi se výrazně podepsal právě Miloš Zeman, tam byly. A nejen tam.
V určitém okamžiku došlo k iracionálním situacím, že už mu nechtěli naslouchat, i kdyby mluvil jako Jan Zlatoústý. Byla tam skupina, která se rozhodla, že převezme moc, a také ji převzala. Po eurovolbách začala v ČSSD trošku hysterická situace a začali vidět ve Stanislavu Grossovi jakéhosi mesiáše, který stranu zachrání. A proto se to stalo. Nikdo však neřekl, jak dál.
Paradoxní je, že za mediální politiku v ČSSD je zodpovědný Stanislav Gross. Manžel jako premiér a předseda strany byl zavalen prací, že nemohl zvládnout všechno. A tak si myslím, že právě úlohu ČSSD v koaliční vládě měl prezentovat především Gross. A před ním to měla na starosti Marie Součková.
Je ale samozřejmě chyba celé strany, že se ponořila do vnitrostranických sporů, netahala za jeden provaz a neprezentovala se lépe na veřejnosti. Byla to podle mne úspěšná vláda.
Může to tak skončit, protože část sociálních demokratů nepochopila, že je potřeba dělat reformy. Že sociální stát, jak ho známe ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století třeba z Německa, není v současnosti udržitelný a musí se reformovat. Manžel měl představu, jak to udělat, aby se to skutečně co nejméně podepsalo na situaci chudších vrstev občanů, ale oni trvali na tom, že sociální stát musí zůstat takový, jaký byl. To ale možné není. Reformuje se všude, včetně Německa, a pokud vím, tam jsou restrikce ještě mnohem tvrdší než u nás.
Kam se budou ubírat jeho kroky, teprve ukáže další vývoj v ČSSD a kolem sestavení nové vlády. V každém případě si myslím, že svůj boj o svou koncepci nevzdá a že se chce dál podílet na politice strany.
Možná, uvidíme. Sám nic nedokáže a musí se obklopit lidmi, kteří mu věří.
Na to se zeptejte manžela.
Mohl. Proč ne. Záleží na něm, kam se jeho kroky budou ubírat.
Rozhodnu se, jakmile se vyjasní situace. Buď zůstanu s manželem v Praze, nebo se vrátím do Jindřichova Hradce. Tam jsem si vzala neplacené volno na čtyři roky a v případě, že by tam pro mne nebylo místo, zůstanu tady, protože rozhodně bych bez práce nechtěla být. Ještě jsme ale s manželem o tom do detailu nemluvili.
Spousta lidí mne oslovuje. I ti, které neznám, vyjadřovali podporu mně i manželovi. Ovšem vždy, když jim děkuji, si říkám, jestli byli také u voleb, když účast byla tak malá.
Právo, 30. 6. 2004, Jitka Götzová