Levý blok (LB) přijal obecná programová východiska pro volby 1996, v nichž se přihlašuje k demokratickému socialismu. Ale současně nezastírá že je postkomunistickou stranou. Jak se chcete oddělit od minulosti?
LB odmítá dělat z dějin skladiště volebních argumentů. Nechceme uplynulých čtyřicet let vidět jako zločinnou dobu temna, ale na druhé straně nejsme toho názoru, že to byl socialismus a nejlepší léta našich dějin, k čemuž dnes inklinuje KSČM. Vycházíme z toho,že šlo o čtyřicet rozporných let, kdy probíhal určitý proces, v němž se vyvíjela samotná koncepce socialismu. Do února 1948 nebyl ještě vyloučen vznik demokratického socialismu, o nějž se táhle země ostatně pokusila znovu v roce 1968. Myslíme si, že mnohé z toho, čeho se v uplynulé éře dosáhlo - zlepšení sociálního postavení lidí, výsledky ve výrobě, ve vědě, v kultuře - bylo a stále ještě je možné namísto ničení zlepšit. Nedemokratický nebo totalitní režim nemůže znehodnotit práci lidí, kteří v něm žili. A kteří nežili nadarmo. Ale velice ostře se distancujeme od typicky komunistické teze, že socialismus začíná převzetím moci stranou, která ví, jak na to, a která tedy donutí společnost zničením alternativního myšlení, opozice, plurality a demokracie jít „správnou cestou”.
Čím se přístup LB k minulosti liší od přístupu ČSSD?
Rozdíl je například v tom, že my k těm čtyřem dekádám něco říkáme, zatímco Zemanovy programy se tváří, jako by oněch čtyřicet roků neexistovalo.
Nejde vám nakonec o to, vklínit se mezi na jedné straně kapitalistické liberálně konzervativní či sociálně demokratické a na straně druhé komunistické standardy? Čili jít dnes tak často kritizovanou „třetí cestou”?
Pojem „třetí cesta” jsem sám kdysi užíval a nepovažuji jej dodneška za něco nesmyslného a zavrženíhodného. Nemyslím, si že není možné usilovat o něco, co tu ještě nebylo. A nemám za to, že je dětinský ten člověk, který chce něco jiného, než co se nabízí. Nicméně teze LB nevyzývají, abychom si vzali něco z dnešního Západu a něco z bývalého Východu, to nejlepší z reálného kapitalismu i socialismu. To by bylo hloupé a nereálné. Úsilí o demokratický socialismus podle nás znamená, že společenská svoboda volby stále existuje. Že to nesmí být tak jako v roce 1948, kdy spadla klec a byl tu jeden „jedině správný” systém, nebo v roce 1989, kdy zase spadla klec a je tu jiný „jedině správný” systém.
A kdo chce něco jiného, je v nejlepším případě naivní děcko, které jde „třetí cestou”. Ne: kdo chce něco jiného, usiluje o to, aby lidé mohli za každých poměrů stále znovu rozhodovat o tom, co vlastně chtějí. A je potom jejich věcí, zda to nazvou socialismem, nebo ne. Jde o to, aby lidé demokratickou cestou mohli prosazovat i socialistické hodnoty.
Programová východiska LB - která se stavějí za standardní hodnoty, jako je svoboda, spravedlnost, rovnost, solidarita, lidská práva, demokracie, trvale udržitelný způsob života a mír - často citují dokumenty Socialistické internacionály (SI). Ta však dnes příliš se systémem neexperimentuje, nehledá „třetí cestu”, „něco jiného” apod.
Náš text cituje Prohlášení zásad SI z roku 1989, které bylo přijato ještě před krachem sovětského bloku a vycházelo z představy: že existuje „něco třetího” v onom „meziblokovém” smyslu. My se však z tohoto prohlášení hlásíme k určitým hodnotám, které v politice chceme sledovat. A v tomto smyslu nepovažuji za důležité, jestli mi někdo v SI vydá „kádrové osvědčení”, že jsem schopen se zúčastňovat jejích schůzí. Ale považuji za důležitý určitý postoj k tomu, co to je socialismus. A poněvadž strany SI svými programovými prohlášeními - praxe je vždycky nejen trochu, ale někdy i značně jiná - dodnes označují demokratický socialismus za proces prosazování socialistických hodnot v západním světě, tak se v tom k nim hlásím. LB považuje západní společnosti za otevřené, v nichž se stále znovu v rámci demokracie řeší konflikt mezí ziskovým kapitalistickým principem a nekapitalistickou obranou před ním. Tento konflikt je realitou, v níž někdy nabývá vrchu pravice, jindy levice.
Ale například i někdejší radikál západní levice Regis Debray s poukazem na krizi levicové politiky i myšlení nedávno vyzval, aby se dnes levice „uchýlila do katakomb” a odtud nanejvýš usilovala o vylepšování systému. Jaká je podle vás v této situaci průchodnost a reálnost programových úvah LB?
Tato krize opravdu existuje a nesouvisí jen s pádem sovětského systému, ale i s problémy dosavadní koncepce sociálního státu na Západě. Dokonce si myslím, že právě probíhá nová fáze střetu o poměr mezi kapitalistickým a nekapitalistickým principem v západní společnosti. Západ měl výhodu, že tam fungoval sociální smír podle sociálně demokratického receptu, protože tamější společnosti zároveň byly na špici technologií a efektivity. Dnes se tato špička částečně přesunula do Japonska, k „asijským tygrům” atd. a západní elity by rády odbouraly sociální stát, aby se udržely v čele hospodářské dynamiky. A do toho vstupuje civilizační a ekologická krize. A spor je o to, k čemu je vůbec dynamika dobrá, zda je sama cílem, anebo zda jde přece jenom o to, jak lidé žijí. Jde o hluboké procesy, které se vymykají původnímu dělení politického spektra a slovo socialistický dnes vypadá, jako že se jím hájí něco přežilého, minulého, co je proti progresu. Přesto si myslím, že současné pojetí sociálního reformismu nestačí k řešení krize. LB patří k tomu proudu levice, který se domnívá, že současný způsob euroamerické civilizace dospěl ke krizi a do slepé uličky, v níž by se život mohl stát trvale neudržitelným. Tato civilizace produkuje takové vlastní rozpory, které - nebudou-li řešeny - mohou vést k destrukci světového společenství.
Nicméně LB se vyslovuje pro tržní ekonomiku...
A pro sociální smír. A také - dohromady - pro demokracii, právní stát a samosprávu.
Ale přece jen pro společnost založenou na výkonu, na ziskovém principu, která asi musí fungovat v rámci nerovných kapitálových vztahů. A co spravedlnost a rovnost, k nimž se hlásíte? A nestačí-li, jak jste řekl, dnešní pojetí sociálního reformismu, chcete snad revoluci?
Jedno základní poučení z krachu sovětských systémů je, že se od politiky nesmí chtít, čeho nemůže dosáhnout. Levicová politika nemůže uskutečnit ideální civilizační koncepci tím; že uchopí moc a bude dirigovat. Musí se přizpůsobit tomu, co je v reálné - například české - společnosti pro lidi žádoucí. A žádoucí pro ně je zvýšit všechny parametry životní úrovně a umožnit jím pluralitu, všechny tradiční svobody a mechanismy demokratického politického režimu, i když tyto mechanismy historicky samy o sobě možná už nejsou východiskem z globální civilizační krize. Je něco jiného uvažovat o civilizační krizi nebo světové revoluci a něco jiného je, jak vyhrát volby v Kolíně nebo v České republice. Nejde o pragmatismus, ale o to, co lidé chtějí. Oni neuvažují - a proč by měli? - v historické dimenzi.
Ve východiscích LB vyhlašujete zásadu nepoučovat vlastníky, jak mají nakládat s kapitálem. Jak se potom má naplnit vaše heslo, že ekonomika je tu pro lidi a ne naopak?
Vládnoucí se dnes často ptají, kde a jakou má levicová opozice alternativu k makroekonomickému dění. Myslím, že ta otázka není správná. Levicová strana přece nemá určovat soukromým vlastníkům, bankám, mezinárodním společnostem atd., co mají dělat, aby si efektivně vydělali. Levicová strana musí ale dávat pozor, zda se při tom zachází s lidmi jako s lidmi. Moderní společnost je spor dvou principů, dvou tendencí, o nichž jsem už mluvil, kapitalistické a nekapitalistické. A my jsme jedna z nich, ta druhá.
(interview s M. Hekrdlou pro Právo, 27. 11. 95)