Prošel několika povoláními - od vědeckého aspiranta, resp. asistenta na katedře sociologie téže filozofické fakulty a v roce 1991 získal docenturu. Vydal se na studijní pobyty do Francie - na univerzity v Bordeaux, Aix-en-Provence a dokonce i na Sorbonnu. Mezi jeho již dvouciferným počtem autorských počinů se skví díla jako Nedomyšlená společnost (1992), Až na dno blahobytu (1993), Dvanáct omylů sociologie (1995), Šok z ekologie (1996), Abeceda prosperity (1997), Naše cesta do prvohor (1998) či Vzestup a pád středních vrstev (2000). V roce 1999 byl jmenován profesorem sociologie. Zabývá se dějinami oboru a přednáší na Ostravské univerzitě. Působí i jako nevyhraněný publicista, ale favorizuje klíčovou ekologickou tematiku. O tom, co, jak a proč, tedy jaký je smysl všeho jeho konání, nám něco málo prozradil pan profesor hned úvodem...
Skoro třicet let jsem projezdil mezi domovem, školou a později prací na trati Frýdek-Místek, Valašské Meziříčí, Kojetín a Brno. V Brně se mi nepodařilo sehnat byt a na Ostravsku práci, která by odpovídala mé profesi. Teprve předloni jsem přestal žít jako věčný kočovník. Vrátil jsem se definitivně na Ostravsko, takže krátce před padesátkou mám konečně dost času na práci i na rodinu a volný čas. Sepisuju Dějiny sociologie, které ovšem budou pojaty hodně aktuálně, i když obsáhnou klasickou literaturu francouzskou, německou a anglickou, pochopitelně včetně Marxe a Engelse. Připravuji si přednášky do Španělska, Německa a Itálie, protože chystáme rozjet evropskou formu magisterského studia. Je to poměrně náročné, takže ve volném čase už nemám náladu třeba na čtení knih anebo na televizi. Místo toho chodíme pouštět s dětmi za humna draka, do Beskyd s rodinou opékat buřty a občas s přáteli na pivo. To všechno jsou trvale udržitelné aktivity, ke kterým nepotřebuji ani auto, ani mobil. Díky tomu mám nižší výdaje a nemusím učit na dva úvazky jako většina mých kolegů. Stačí dobrý vítr, trocha suchého dřeva a čas od času ta správná žízeň. Je mi líto všech politických stran, které takovou prosperitu pro své voliče musejí teprve vymyslet a naslibovat.
To rozhodně nehrozí. Je to dobrý pocit, moci se rozhodovat mezi mnoha kandidáty různých stran a vybírat toho, který je člověku nejsympatičtější. Letos u nás budeme volit i do třetiny Senátu a svůj hlas tajně odevzdám Ivanu Vrbovi, který kandiduje za KSČM. U nás totiž na Frýdecku-Místecku kandiduje proti němu jedna paní ze sociální demokracie, která už v Senátu byla a pokud by se tím na billboardech sama nechlubila, nikdo by to do ní neřekl. Tak málo se stačila během volebního období před voliči zviditelnit. Za ODS zase kandiduje člověk, který tvrdí, že z našeho okresu udělá nový Kitzbühel. Z toho je vidět, že vůbec nepochopil, v čem spočívá práce senátora. Navíc pochází ze stranické organizace, jejíž až donedávna vysoký činovník a bývalý starosta Frýdku-Místku za ODS je právě souzen v kauze Moravia Banky, kde hrozí tresty odnětí svobody kolem osmi až dvanácti let. No a dalším kandidátem je lidovec, který píše do místních novin velice urážlivé texty o ekolozích jenom proto, že se ekologickým aktivistům nelíbí některé podivné podnikatelské aktivity zasahující na hranice chráněné krajinné oblasti. Myslím, že Ivan Vrba, který vystupuje v kampani velice dobře, tak určitě není bez šance.
U senátních voleb bývá účast velice nízká a letošek pravděpodobně nebude výjimkou. Senát nepřesvědčil občany o své užitečnosti a pevně věřím, že bude jednou zrušen. Způsob jeho volby měl být politickou pojistkou, namísto toho se Senát stává skanzenem stran, které už prakticky neexistují. Nikde nepotkáte tolik politiků zkrachovalé ODA jako v Senátu. Už brzy to bude platit i o Unii svobody-DEU. Myslím, že i tato strana spěje ke svému konci a politicky z ní bude přežívat jen několik exemplářů v umělém skleníku Senátu.
Prognóza účasti ve volbách komunálních je do jisté míry zavádějící. Jsou totiž velké rozdíly mezi menšími obcemi a městečky, kde se lidé znají a volí ty nejdůvěryhodnější. Proto v nich převažují kandidáti nezávislých a ani KSČM v nich nemá špatné zastoupení. Zcela odlišná situace je ve velkých městech nad sto tisíc obyvatel, kde kandidáty málokdo zná osobně a oni se snaží prosadit přes vliv svých stran a jejich lídrů. Zde bývá volební účast nízká, protože lidé takovou radnici považují jenom za miniaturní kopii rozložení sil v parlamentu. Takže souhrnné číslo za všechny typy obcí v případě komunálních voleb nemá velkou výpovědní hodnotu.
Jednoduchý recept tady neexistuje, protože důvodů, kvůli kterým zájem o politiku opadá, je řada a jsou velice různorodé. Někteří jsou znechuceni aférami, jiným vadí, že důležité věci jsou nakonec stejně rozhodovány v podivném přítmí a zákulisí, jiní mají zase tolik existenčních starostí, že starat se ještě o politiku považují za přepych. Potom tady máte lidi, kteří jsou naopak za vodou a v době voleb se budou slunit někde na Bahamách a z demokratických procedur mají jenom legraci, protože vědí svoje. No a konečně jiní nevolí proto, že mají pocit, že programy všech stran jsou si natolik podobné, že je nakonec jedno, kdo volby vyhraje.
Jelikož je těch důvodů nezájmu o politiku tolik, není možné najít nějaký všelék. Nejvíce by ale zabralo, pokud by lidé získali pocit, že svým rozhodnutím něco skutečně ovlivní. Když se před třemi léty bombardovala Jugoslávie, byla většina lidí rozhodně proti, vláda však držela basu s agresory. Když se tuneloval majetek, byla většina lidí rozhodně proti, dodnes však nebyl prakticky nikdo potrestán. To není způsob, jakým povzbudit zájem občanů o politiku. Někdy se spíše divím, jak to, že k volbám i po těchto zkušenostech chodí pořád ještě tolik lidí...
Termín voleb účast příliš neovlivní. Každý jiný termín by měl zase svoje nevýhody, které by někoho mohly odradit. Navíc nízká účast znevýhodňuje nejvíce sociální demokracii, která má slabé pevné voličské jádro. Nízká účast zřejmě prospěje spíše KSČM a ODS. Klausova strana je ovšem na sestupu a tyto volby pro ni budou rozhodující. Pokud se její sestup potvrdí, bude už definitivní. Myslím si, že KSČM dost poškozuje, když je vydávána za stranu, která má k ODS svým způsobem blízko. KSČM by si měla dávat dobrý pozor, aby se nekompromitovala s Klausovou stranou, jejíž pozice je z celé politické scény momentálně nejvíce vratká. Je ovšem pravda, že z něčeho podobného obviňují KSČM často ti, kteří mají na svědomí opoziční smlouvu a nějaká příští opoziční smlouva by jim vůbec nebyla proti mysli. V každém případě by se měla KSČM i v tom málo prostoru, který jí média dávají, rozhodně od jakéhokoliv koketování s ODS distancovat. Klaus a jeho strana už dohráli, a to z důvodů zcela objektivních, které by se projevily i tehdy, pokud by se Klaus dokázal chovat normálně. Čeká nás oklešťování sociálního státu a pravice nemá naprosté většině voličů v této situaci co nabídnout.
Myslím si, že je to poněkud složitější. Je pravda, že lidé nemají k Senátu důvěru, ale zároveň je pravda, že problém Senátu a jeho zrušení nepatří k jejich prioritám. Mají úplně jiné starosti, a proto to řeší tím, že mávnou rukou a k volbám jednoduše nejdou. Kdybych to měl říci ostřeji, lidem je Senát natolik lhostejný, že je jim dokonce jedno, zda existuje, anebo ne. Tuší, že peníze, které nás Senát stojí, by se po jeho zrušení při dnešních praktikách rozplynuly zase jiným způsobem. Právě ta velká míra rezignovanosti ze strany voličů je jedním z největších úspěchů té části politické elity, která o ni od počátku usilovala. Pokud by se podařilo mobilizovat občany do velkého hnutí za zrušení Senátu, byl by to paradoxně jeden z největších úspěchů polistopadové demokracie. Zatím to ale vypadá, že toto drobné vítězství demokracie senátorům nehrozí.
Dal bych přednost tomu, abychom funkci prezidenta zrušili. Co by se prosím vás stalo, pokud bychom byli uplynulých dvanáct let bez prezidenta? Vůbec nic. Ve vnitřní politice by možná nedošlo k takovému čachrování o podíl na moci mezi kamarády kamarádů a politika by byla o něco průhlednější. Tvrdí se, že v zahraniční politice nás prezident Havel zviditelnil v celém světě. Myslím, že více nás ve světě zviditelňují údaje o míře korupce v naší zemi. Naše pověst ve světě není nijak ohromující a prezident, i kdyby byl kvalitní, to nezmění. Lidé v cizině většinou opravdu znají jméno Václava Havla, přitom si ale ti samí lidé myslí, že ČR leží někde u moře. Takový je jejich zájem o naši zemi. V minulosti jsme se prosazovali především svými výrobky a značkou Československo. Výrobky byly buď zrušeny, anebo se jimi prezentují nadnárodní firmy, které si nás koupily. A značka Československo byla zrušena taky a Václav Havel u toho byl.
Měli jsme to udělat úplně opačně - nerušit Československo, ale zrušit funkci prezidenta. Bohužel se lidí ani na jedno z toho nikdo neptal. Republiku jim zrušili a prezidenta dosadili. Hlavně ale, že máme tu demokracii...
Pokusím se brát vaši otázku vážně a vážně na ni odpovědět. Prezident reprezentuje zemi, v jejímž čele stojí. Zosobňuje poměry, které v ní vládnou. Nemohl bych stát v čele země, ve které se prohlubují sociální rozdíly, ve které se majetek získává tím nejpodezřelejším způsobem, v čele země, která figuruje na čelném místě ve světových tabulkách korupce a která je členem NATO, tedy sdružení, jež se při svém zatím posledním útoku nerozpakovalo bombardovat školy a nemocnice. Reprezentovat takové poměry a mluvit přitom z Hradu vzletně o pravdě, lásce a dalších vznešených věcech, na to bych neměl žaludek. Od toho jsou tady jiní a povolanější, a jak víte, zájemců je dost.
Každé z těch témat je na jednu kapitolu. Takže aspoň ve zkratce. Domnívám se, že jsme svědky selektivního úpadku státní moci. Státy přicházejí v globalizaci o svoji suverenitu ekonomickou, politickou a vojenskou, přitom se jim ale ponechává potlačovací aparát, aby s jeho pomocí mohly politické elity čelit protestům proti tomuto úpadku. Přibývá výdajů na policii, ale nejsou peníze na valorizaci důchodů. Profesionalizace armády bude velice nákladná, na mandatorní sociální výdaje se však peníze nedostávají. Myslím, že ten trend je docela viditelný.
Pokud by demokracie měla znamenat, že hlas lidí, kteří žijí v dané zemi, mohou ohrozit zájmy nadnárodních korporací, bylo by s ní naloženo jako s kteroukoli jinou "bariérou volného obchodu". Proto se musíme orientovat na Evropu, protože v evropských zemích je odpor veřejnosti proti těmto hrozbám mnohem silnější než u nás.
Heslo trvalé udržitelnosti se stalo podvodem století. Civilizace, která je založena na zrychlujícím se čerpání neobnovitelných zdrojů, nefunguje udržitelně. I když bude brzy přepaden Irák a jeho ropa bude dána k dispozici, při dnešní spotřebě to je řešení jen na nějakých pět či šest let. A udržitelnost by měla trvat přece jen déle...
A je-li politika perspektivní povolání? Záleží na tom, jaká politika. Takzvaná standardní politika vyústila v heslo TINA - There Is No Alternative (není žádná alternativa). Tvrdí se, že není žádná alternativa k zeslabování sociálního státu, ke vzrůstu nejistoty zaměstnání, k rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Taková politika může nadělat ještě hodně zla, ale nemůže trvat donekonečna. Demokracie zvítězí a plnohodnotná demokracie se nemůže zastavit před branami továren.
Haló noviny, 25. října 2002