Třeba k tomu, že se mladé matky malých dětí obalí výbušninou a odpálí se. Zoufalství je strašná věc - a utěšovat se, že my jsme silnější, to je omyl všech, kdo se považují za pány světa. Tak se terorismus přemoci nedá. Po útoku v Beslanu záleželo už jen na jednom: zachránit životy dětí. Všemi účinnými prostředky. Všechno ostatní byly do té doby jen řeči.
Jenže teď nastoupil úkol, aby se krizová situace neopakovala. Stupňováním násilí míru nedosáhneme. To vede jen ke stupňování terorismu. To prokazuje izraelská politika síly v Palestině stejně názorně jako americká politika síly v Iráku a ruská politika síly v Čečně. Tolik lidí už zemřelo! Není na čase, abychom zkusili něco jiného?
Na této invazi Spojených států a Velké Británie nic kladného nevidím. Spíš vytvořila ovzduší příznivé terorismu. Myslím, že představuje určitý postoj vůči mimoevropskému světu. Ten předpokládá právo zemí od Kalifornie až po Ural v této oblasti rozhodovat, jaká má být a jak má žít. Od 19. století jsme zvyklí vládnout světu, ale teď z několika důvodů docházíme k bodu, kdy svět takovou vládu odmítá. Možná, že co pro zbytek světa děláme, je v jeho zájmu, ale skutečností je, že Evropa a Severní Amerika narážejí na zásadní odpor.
Existují tedy dvě možnosti. Jednou je hledat jiný způsob soužití se světem. Druhá představuje konzervativní postoj - silou se snažit udržet současný stav. A myslím, že když se rozhodneme pro sílu, musíme počítat s tím, že vyvolá protisílu.
Samozřejmě naprosto odmítám terorismus, ale také odmítám třeba rakovinu. V obou případech potřebuji znát, co je způsobuje, aby se daly léčit.
Prosím, to neříkám. Jde však o to, že v žádném případě demokracii nevyvážíme a nevyvážíme ani svobodu. Podívejte se na země, kterým Spojené státy vládly od konce 2. světové války. Mám na mysli Střední Ameriku, kterou trochu znám, Jižní Ameriku a také Blízký východ. V Saúdské Arábii mají Američané rozhodující slovo už od dob Aramca, to byla arabsko-americká petrolejářská společnost. A nebuduje se tam svoboda, nebuduje se demokracie. Co vyvážíme, je schopnost rozhodovat o místních problémech, například o využití zdrojů podle našich zájmů.
Ano, myslím, že by jej revidovat měla. Francouzský postoj byl ve věci Iráku daleko lepší než náš, ale poukázal bych na to, že i Francie se stává terčem. Opravdu se blížíme k bodu, kdy západní svět jako celek, včetně nás, potřebuje přehodnotit celý svůj přístup ke zbytku světa.
Možná, že by to bylo užitečné gesto, ale jen gesto. Důležité je nejprve skončit okupaci a tím záminku pro teror. Pak bychom pomáhali vycvičit iráckou, ne okupační policii. Teď může česká diplomacie pomoci tím, že se bude snažit ovlivňovat americkou i evropskou politiku směrem od udržování statu quo silou k tomu, čemu říkáte vývoz demokracie. Aby to ale byla opravdová demokracie, a ne, že okupanté vyberou protektorátní vládu a řeknou, že je ta vláda pozvala. To už jsme v Československu zažili.
Česká diplomacie samozřejmě nemá dost síly, aby rozhodovala o americké politice. Jenže voda neomílá kámen silou, ale stálým kapáním. Naším úkolem není rozhodnout, ale přispívat k tomu. Chceme dobré partnerské vztahy mezi rovnoprávnou Evropou a Spojenými státy. Zdůrazňuji, rovnoprávnou Evropou a partnerské vztahy, nikoli vztahy podřízenosti. Přítel přítele přece nepodporuje ve všem, co dělá. Když zoufale opilý kamarád sahá po klíčích a sedá do auta, tak mu klíče nepodám.
Doufám, že válka proti terorismu skončí, protože proti terorismu se nedá vést válka. Válka vytváří příznivé prostředí pro teror. Kritizuji Bushe za to, že účinné kroky proti terorismu nedělá. Předvádí teatrální siláctví a využívá ho pro domácí politické účely, ale zároveň terorismu nahrává. Terorismus je prostě taktika zoufalých. A stupňování zoufalství nemůžeme vydávat za boj proti terorismu. Doufám, že s volbou Kerryho tažení proti terorismu konečně začne.
Ano, zatím tu máme malé koloniální války. Nebo myslíte, že třeba sovětský postup v Čečně pomáhá uklidnění situace? A myslíte, že je odlišný od amerického postoje v Iráku?
Především stažení okupačních vojsk, za druhé stažení okupačních praktik, za třetí maximální využití policejních metod. Terorismus, to je prostě kriminalita, proti té se bojuje policejními metodami. Představme si, že by se třeba v Hradci Králové usídlila silná mafie, silně organizovaný zločin. Myslíte, že bychom věc vyřešili, kdybychom mobilizovali armádu, Hradec Králové obklíčili a rozbombardovali ho? A takový přístup se tu užívá. Je třeba ale postupovat policejními metodami a zároveň odstraňovat to zoufalství, které vytváří podhoubí, které využívají zrůdné osobnosti, jako je Usáma bin Ládin či únosci dětských rukojmí.
Soc. demokracie přece ví, že hmotné podmínky jsou důležitou součástí lidského soužití, a to už od 19. století. Znáte starou dělnickou píseň Na direkci práskla puma? Dělníci ji zpívali s radostí, protože měli pocit, že ti anarchisté s pumou se jich zastávají, že jaksi vyslovují jejich zoufalství. Boj s terorem začíná bojem s beznadějí. Soc. demokracie by ze své zkušenosti a ze své jednoznačné oddanosti demokracii a sociální spravedlnosti měla poukazovat na dlouhodobá řešení a přitom nepolevovat v naprostém a účinném odporu k terorismu. Zatím se to ale neděje.
Užíval jsem takové odlehčené motto: Nevěříte politikům? Zkuste to s filozofem. A proč kandiduji? Vzhledem k personálním změnám v soc. dem. jsem začal mít trochu špatné svědomí. Vždycky jsem studentům říkal, že budeme mít slušnou politiku, až do ní vstoupí slušní lidé. Myslím si, že bývalý ministerský předseda byl opravdu čistý, ryzí člověk a že po něm zůstalo volné místo. A tak jsem si řekl: Koháku, je načase, abys vykasal rukávy a šel do toho. Je velice potřeba, aby Senát v naší politice nastavil určitou laťku slušnosti, demokratického jednání a diskuse, která znamená především ochotu vyslechnout druhého.
Lituji celého vývoje, který vedl k takovému vyhrocení, protože si myslím, že v sociální demokracii existuje základní konsensus. To vyhrocení představovalo zásadní nedorozumění mezi lidmi, kteří stojí na stejné straně. Toho lituji.
Například bych velice uvítal, kdyby ostatní kandidáti do Senátu za Prahu 4 přijali mé pozvání k diskusi u kulatého stolu o tom, co vlastně znamená demokracie a jakou úlohu v ní má sehrávat Senát.
Právo, 6. 9. 2004, Petr Janiš