Jako člen sekretariátu jsem se zúčastnil předsednictva ÚV KSČ. Rozešli jsme se v klidu a míru. Nikdo neprorokoval, že bude konfliktní den. Tak jsem odejel mimo Prahu.
K žádné mobilizaci v sobotu 18. rozhodně nedocházelo. Až v neděli večer bylo svoláno zasedání předsednictva ÚV, na němž jsem byl také.
Napjatá atmosféra se samozřejmě projevila už v pátek, když se do novin dávala zpráva o událostech na Národní třídě.
Neříkáte to správně. My jsme o Národní třídě v sobotu v pražském vydání pochopitelně referovali.
Já si myslím, že jsme neměli úplnou informaci. Je možné, že to bylo dáno kvalitou reportéra... Ale každopádně to bylo dáno kolektivním mlčením o stinných stránkách samotné demonstrace, která ve společnosti působila jako rozbuška.
Nebudu zabíhat do podrobností, jestli jsme psali tak či onak. Psali jsme tak, jak jsme psali.
Nám nic takového přikázáno nebylo. My jsme sice měli svého vydavatele, ale máte ho i vy. Působili jsme dokonce spontánně. Nikoli tak, že by nám každý den někdo nařizoval, co máme psát.
Každopádně ta autonomie měla své limity. To je mimo jakoukoli pochybnost. Redakční kolektiv byl zplnomocněn vyjadřovat generální linii politiky Komunistické strany Československa a v tomto směru v duchu svědomí tuto linii naplňoval svými novinovými příspěvky.
Svědomí znamená, že nepíšu vědomou lež. Mohu být nedostatečně informován, a to mi zabrání popsat věc objektivně.
Jediným záměrem toho přece bylo dehonestovat Chartu 77.
Zřejmě takový postoj Charty nepochybně byl a projevil se i v psaní redaktorů Rudého práva. Samozřejmě, že z hlediska doby, která následovala poté, těžko můžeme obhájit leckteré naše kroky. Ale Charta pro nás byla představitelkou opozice, která usilovala o zvrat socialistického zřízení a z toho vyplýval i vztah novinářů k publicitě těchto akcí.
No, tomu se neříká objektivita. Objektivita je strašně složitý problém, se kterým zápolí žurnalistika v každé roční době, za každého režimu a v kterékoli zemi. My jsme nemínili dělat popularitu síle, která usilovala o zvrat socialistického zřízení.
Co bylo, to bylo.
Já myslím, že mám stejné výčitky svědomí ze své novinářské práce, jako můžete mít i vy. Každý ve své době děláme v souladu s přáním vydavatele, v souladu se svým přesvědčením. Každopádně redaktoři Rudého práva nepsali v rozporu se svým svědomím.
Já myslím, že on řekl svoje stanovisko, měl na to své právo.
Ano, byla zásada, že všichni redaktoři Rudého práva byli členové nebo kandidáti KSČ. V poslední době jsme už tuto zásadu lámali, nicméně jsme to nezvrátili. To ustanovení v podstatě platilo po celou dobu historie Rudého práva.
No, nelámalo se do listopadu. Pak už se Rudé právo snažilo, aby do toho kolektivního svědectví zatáhlo i bezpartijní lidi.
Spíš kolektivní manipulace, ne? Ale asi bychom se tu přeli zbytečně. To je vaše práce a to je má práce.
Šéfredaktor Svobodného slova, když se objevila zpráva, která nebyla v souladu s přáním nejvyšších míst, se chodil zpovídat před členy Národní fronty.
Já jsem nechodil na žádný kobereček. Já jsem všeho všudy jednou vyslechl ty či ony výhrady k Rudému právu.
Byl největší v historii české žurnalistiky. Za mě dosáhl ve všední den milion dvě stě tisíc a v sobotu milion šest set tisíc výtisků.
Takové případy byly. My jsme usilovali o to, aby tento mus odpadl.
Já myslím, že vy jste špatně informovaná, paní redaktorko, protože žádný humbuk nebyl. V zemi Jaroslava Haška a dobrého vojáka Švejka takové případy mohou existovat, každopádně to prošlo bez jakékoliv kritiky od mých nadřízených. To prostě byl inzerát. Všichni ho s úsměvem vzali na vědomí. Tečka.
Nesporně.
To se stává, že ne každý den a v každém projevu musí mít státní představitel svůj den. Já bych to prostě Jakešovi v žádném případě nevyčítal. To byl kolorit doby.
Mně byl sympatický do 17. listopadu. To, co se v SSSR dělo v prvních fázích přestavby, tomu jsem říkal východní vítr, který duje do našich plachet.
To podepisuju. Osmdesátý sedmý rok těmto mým názorům odpovídal. Ale časem se to začalo měnit. Gorbačov své pozice postupně zrazoval. Zrazoval politický program Komunistické strany SSSR.
Jsou věci, které si pamatuji velice výrazně. Pamatuji si dokonce stanici, kde jsem nastoupil. Byla to Gottwaldova, dnes Vyšehrad. A oni tam skutečně stáli! Gorbačov musel být tehdy ještě tajemníkem pro zemědělství. Nebyl generálním tajemníkem. Předpokládám, že v okolí nebyli žádní bodyguardi, kteří by je doprovázeli. Stáli tam a já se k nim pochopitelně přihlásil.
Já vám řeknu jednu anekdotu, která se vztahuje k metru. Víte, co nám odkázali Husák a Havel? Husák nám odkázal metro a Havel tunely.
Samozřejmě politická spolupráce neznamená osobní přátelství. Každopádně jsem si velice vážil Jana Fojtíka, velice intelektuálně nadaného a schopného člověka. To byla osoba, o kterou já jsem se opíral. Nakonec vyrostli jsme ve stejné redakci a spolu jsme potom vytvořili Rudé právo.
No nepochybně. Já jsem tedy za svého přítele považoval i prezidenta republiky Gustáva Husáka, protože to byl velice šarmantní pán. Na rozdíl od Havla to byl skutečně důstojný představitel našeho státu.
Možná že pro někoho uzavřený. On se neotevíral každému, ale když někomu začal důvěřovat, byl velice přátelský. Když se loučil s funkcí generálního tajemníka, tak jsem mu osobně poděkoval za spolupráci a on mně zcela po pravdě řekl: "No moc toho nebylo. Já jsem se ti do toho nevměšoval."
Mám jednu lukrativní příhodu. My jsme dělali v roce 1989 k výročí Slovenského národního povstání rozhovor s Husákem. Magnetofon jsme poctivě přepsali a prezidentovi to poslali. A prezident mi druhý den volá, že to nebude autorizovat, protože by to takhle neřekl nebo nenapsal. Já říkal: "Soudruhu Husáku, ale to je výročí SNP, ke kterému ty máš právo se vyslovit." Tak jsem ho přesvědčil a druhý den jsem měl na stole rukopis. A byl to rukopis úplně jiný, než jsem mu poslal! On si prostě na základě otázek, které mu byly položeny, napsal nové odpovědi. Byl člověk velice bezprostřední.
Já se domnívám, že mezi negativy politiky soudruha Husáka bylo to, že včas nezačal s generační výměnou v nomenklaturních kádrech KSČ. To se mu nakonec vymstilo, protože v okamžiku politické krize, když straně odešla taková ta horní slupka vedoucích představitelů, KSČ neměla dostatečně připravené kádrové nástupce. Například velice fundovaný organizátor Jakeš byl vystřídán zcela nesmělým a nezkušeným organizátorem Karlem Urbánkem. To je takový klasický příklad.
Já si myslím, že to není záležitost jenom Gustáva Husáka. Patnáct let mi prostě leží v hlavě nevysvětlená otázka, jak se kdo choval kolem 17. listopadu. Já mám dojem, že ve vedení KSČ skutečně byli lidé, kteří usilovali o svržení generálního tajemníka Jakeše.
Já si myslím, že mezi ně jako korunní princ patří Miroslav Štěpán. O něm se mnoho lidí domnívalo, že to je budoucí generální tajemník, Nakonec mu 16. listopadu poslal Gorbačov z Moskvy zprávu, že ho bude podporovat. Na prosincovém plénu se mělo rozhodnout, kdo Jakeše vystřídá. Ale tyhle věci ať si před dějinami zodpoví Štěpán. Já se domnívám, že mezi lidmi, kteří v tom jeli, nesporně byl i generál Lorenc.
No, nemohu jít do svědomí svých tehdejších spolubojovníků a přátel, ale každopádně o Miroslavu Štěpánovi to vím a jsem o tom přesvědčen.
Já se hlásím k dějinám KSČ bez ohledu na to, jaké události je doprovázely. Každá doba má svá znaménka plus a minus. Hrdě sdílím i to sebekritické hodnocení, které KSČ vyjádřila na svém mimořádném sjezdu. Omluvila se veřejnosti za chyby, které byly s její činností spjaty.
Milá paní, církev svatá má na svědomí strašně moc masakrů i v počátcích křesťanství i později.
Nedomlouvali jsme se, ale každý prožíváme své vlastní dějiny. Každopádně 50. léta patří do dějin naší generace a nemůžeme je omluvit.
Vrátil jsem se týden před tanky.
Nevěděl. Jeden moskevský přítel mi radil, abych si zlámal ruku a zůstal v nemocnici. Nevěděl jsem, co tím měl na mysli. Pochopil jsem to až za týden.
Pochopitelně, byl velký rozdíl mezi životní úrovní v mé vlasti a životní úrovní SSSR. Bylo to dáno tím, že SSSR musel velké množství prostředků vydávat na zbrojení, aby obstál v konfrontaci ve studené válce. A odnesli to řadoví občané. Chléb byl, o tom nepochybujte. Samozřejmě se to nedá srovnávat s dnešními regály moskevských obchodů. Ale je pravda, že kaviár tam nebyl. Ten po roce 1963 zmizel. "
Lidové noviny, 11. 11. 2004, Renata Kalenská