Já jsem taky řekl, že neznám ve světě žádný konkrétní příklad, kde by byl socialismus obnoven jinou cestou než revoluční změnou. Ale pěkně bych prosil, abych nebyl spojován s tím, že snad lítám po ulicích se samopalem.
Já hovořím stále o tom, že socialismus má perspektivu. Ale když mluvím o určité vizi socialismu, prosím, aby to nebylo spojováno s těmi či oněmi prožitky minulosti. Sokol ví to, co vím já. Tedy že tady žádné opakovací varianty neexistují. Ale to nesouvisí s tím, co říkám já - 21. století bude ve znamení socialismu Jsem si tím jist. Ale nesmíte mi teď dávat otázku, jestli to bude v pondělí, ve středu nebo v pátek. Ale stane se to i v případě, že nikdo pro to nebude vůbec nic dělat.
Objektivně. Vyplývá to ze zcela přirozeného rozporu mezi prací a rozdělováním výsledků z práce.
S malými nepřesnostmi to tak je. Ale opakuji, že nemluvíme o únorech 1948 a těch čtyřiceti letech. To jsou věci, které nelze opakovat.
Pro většinu lidí to lepší bylo. Alespoň z hlediska existence základní jistoty.
Pro mě osobně? Samozřejmě.
Já lidem hlavně říkám, ať už přestanou volit KSČM. To nejsou komunisti! To je v podstatě taková dělnická strana, která tady pomáhá obnovovat kapitalismus! Jsou to takoví brigádníci. Naši KSČ lidi zatím nemohli volit z velice prostého důvodu - protože jsme nešli do voleb. V roce 2006 Komunistická strana Československa do voleb půjde.
Trvám si na tom. Nemůžu říkat, že to, co bylo na bývalém režimu výborné, to jsem byl já, a to špatné a kontroverzní se mnou nemělo nic společného. To bych byl jako pan Grebeníček. Já si můžu z minulosti vyzobávat to, co se mi hodí. Ale tím bych vám logicky nahrál na otázku, proč jsem si vybral KSČ a proč jsem s tím a tím nesouhlasil.
Samozřejmě že zodpovědnost nenesu! Já jsem v padesátých letech ještě chodil do školky!
Jo. Ale není mi známo, že by v osmdesátých letech někdo někoho popravoval. Poslední procesy byly v letech 1958, 1959.
Ne. Já vám říkám, že jsou to dvě rozdílný věci. Já jsem členem strany od roku 1964, tedy jako mladý chlapec! A není mi známo, že by v sedmdesátých letech, kdy už jsem se politicky orientoval, byly politické popravy. Samozřejmě vím, co bylo v padesátých letech.
Já jsem opravdu u žádných výslechů nebyl. Takové věci neměly být. Neměly být, ale za to já si teď nic nekoupím. A pochybuji, že když toto řeknu, že tím někoho nadchnu. A já si myslím, že je potřeba taky vidět nějaký vývoj. Ať mi prominou věřící, ale jak někdo může být věřící, prosím vás, když se tady v minulosti děly ty největší lumpárny na této planetě s posvěcením církve?
Já jsem žádné příkazy nedával.
To byste musela trošku zase znát, jak tyhle věci byly, ale já to nechci rozebírat. To by byl nekonečnej rozhovor. Já se přece jako jeden z mála v téhle zemi zcela zřetelně hlásím k tomu, že jsem v té straně byl. A říkám, že jsem tam byl dobrovolně. Vy si myslíte, že na minulém režimu nebyly pozitivní věci?
A dělal bych, že jsem v KSČ nechtěl být! Tak dnes někteří z KSČM mluví. A proč to nepřišli říct tehdy?
Dnes už snad nikdo není tak bláhový, aby si myslel, že to bylo lidové povstání. Vývoj v zemích reálného socialismu byl pilotován. A bylo to zjevně kopírování velkého příkladu, tedy Moskvy. Samozřejmě že to naše vedení KSČ bylo přestárlé a já jsem vždy říkal, že třicetiletý člověk uběhne více než osmdesátiletý. Vydrží méně spát a více dělat.
Kdybych mluvil o nějakém samotoku, ztotožnil bych se s názorem domnělých vítězů, kteří si myslí, že tady něco zařídili. Rozumíte mi? Tady nikdo nic nezařídil! To, co se stalo, bylo dílo mezinárodní dohody. Dvou základních sil - SSSR a USA. Zda sovětská moc bez jakýchkoli podmínek souhlasila, to já nevím. Já tam neseděl. Navíc tady byla opozice velmi, velmi chabá. Solidarita v Polsku měla deset milionů členů. Tady jsme disidentů ve výkonu napočítali asi devět set.
To vám ale opravdu nemohu říci. Ale velmi dobře si pamatuju jednání před tou vlastní oslavou 17. listopadu. Byla dohoda, že centrum Prahy je uzavřeno pro jakékoli demonstrace. Všechny zúčastněné strany se dohodly na nějakých trasách. A navíc to bylo vyhlášení o památkové rezervaci. Ano, dnes to může vypadat úsměvně... Opravdu mi věřte, že jsem nikomu neříkal: "Tamhlety ulice zavřete." Já si nepamatuji, že by někdo diskutoval o tom, že bude chodit tamhletudy nebo tamtudy.
Já s panem Zifčákem nemám nic společného. Můžu vás ujistit, že nikdo z odpovědných oficiálních míst žádného pana Zifčáka nikam na žádné Národní třídy neposílal. A pakliže ho tam někdo posílal, tak ještě dneska zpytuje svědomí. To by byl trestuhodný velitel. Já jsem v pondělí po 17. listopadu na zasedání pražskéhoMV KSČ řekl: "Přiveďte sem toho Zifčáka, ať víme, kdo to je." Já jsem do té doby žádného Zifčáka neznal, protože takových tu běhaly tisíce a já jsem vůbec neměl potřebu je znát. Kdybych věděl, kdo měl Národní na svědomí, tak bych mu šel v pondělí nafackovat. Osobně! Takový jsem byl divoký. Mohu vám říci, že mě to trápí možná víc než Lidové noviny.
Já nevím, jestli Mohorita ještě žije, nevím, co dělá. Ale kdybych věděl, jak to tam tenkrát bylo, tak bych vám to řekl bez obalu. Kdybyste mě znala lépe, tak byste tomu věřila.
O nic jste nepřišla.
Prosím vás. Na posledním zasedání ÚV KSČ, na kterém se uvolňoval Milouš Jakeš, padl návrh zjistit viníka událostí na Národní. A do toho vstal nečlen ÚV, čestný ministr Jireček, který jako přizvaný seděl až vzadu a řekl, že viníka má. Měl na destičkách A4 napsáno "Miroslav Štěpán". To bylo vše. Tento pán nám řekl, že nikdy nechtěl být ministr vnitra! Říkal jsem si: "Proč nám to říká až teď? Na ministry - zejména pak na ministry vnitra - jsme měli tolik lidí! Proč teď tohle všichni říkají?" Řeknu to vulgárně. Vy mi, dámo, prominete, byli to sráči.
Víte, že budou v této zemi změny, jsem věděl. Tak hloupý jsem nebyl. Mě 16. listopadu navštívili vysocí představitelé SSSR.
No... Vysocí představitelé. Zeptali se mě: "Mirek, my těbje verim bolše čem sami sobě." A zeptali se, jestli bych byl ochoten zítra - tedy 17. listopadu - dopoledne udělat tiskovou besedu s Ladislavem Adamcem a říci tam, že mezi námi dvěma neexistuje žádný problém a jsem ochoten s ním jít stejnou cestou. To po mně tedy chtěli pěknou naivitu. Já jsem jim řekl, že se s ním nemůžu spojit, protože Ladislav Adamec je náš opravdu nejhorší předseda vlády od roku 1945. A navíc jsem je upozornil, že po dalším zasedání ÚV KSČ jim oznámíme jméno nového předsedy. To se Sovětům ještě nestalo.
Prosím vás, tahle malinká demonstrace... Takových po světě běhalo... Třeba v Paříži. Tam jsem byl i já. Podstatné je, že to nebylo tak, že by si někdo 17. listopadu řekl: "Uděláme si tady lidovou vzpouru a změníme režim."
Já vám řeknu jinou záležitost. To je důležité. V Moskvě 28. října u příležitosti svátku republiky byla na velvyslanectví recepce. Dostavil se tam jemně připitý Gerasimov a řekl, že ulice v polovině listopadu 1989 budou plné. A dodal, že důvodem nebude požadavek odchodu sovětských vojsk z ČSSR, ale vnitřní problém uvnitř v KSČ. Ukazoval dokument, kde to bylo napsáno. A dokonce tam bylo napsáno, že Štěpán vymění Jakeše! Ale hlavně tam bylo napsáno, že Gorbačov chce dořešit otázku Československa a Německa bezprostředně po oficiální návštěvě Itálie, která předcházela - jak známo - jeden den, dva dny před setkáním na Maltě. Sám jsem si ten den zatrhl a napsal si k tomu: "Co se do nás sere?"
No a co je nejzajímavější - na velvyslanectví Spolkové republiky Německo se 4. listopadu konala večeře u příležitosti odjezdu tehdejšího tiskového tajemníka Steinera. U té večeře byly samozřejmě odposlechy. Ten pan Steiner řekl, že se chce rozloučit se všemi významnými spolupracovníky. A dodal, že má na mysli i Václava Havla. Ten tam skutečně přišel a řekl tu úplně nejzajímavější věc, která v odposlechu zazněla - že v polovině listopadu se bude něco dít.
Iniciovala to Moskva. No snad opravdu dnes nikdo nevěří tomu, že se tady náhle objevili nějací rytíři blaničtí a vybojovali to! Mimochodem, v době, kdy se mnou Ladislav Adamec ještě komunikoval, mi najednou zavolal, jestli bych s ním nepoobědval. Tak jsem přijel k němu na vládu a tam seděl jeden představitel KGB. Ten se mě zeptal: "Mirku, a tobě se líbí to, co se tady děje?" Ajá odpověděl: "Komu by se to líbilo? Ale já nejsem vláda." Dál jsem byl dotázán, zda bych měl něco proti tomu, aby byl ministrem kultury Václav Havel. Řekl jsem: "On má být ministr kultury? My ale máme ministra kultury! My nepočítáme se změnou a zatím si nestěžujeme. Já prostě nevím o tom, že by měl být Václav Havel ministr kultury. Pakliže vy máte takový návrh, tak vám říkám, že to je v daném okamžiku neprůchozí!"
To je příklad toho, jak mě lidi ve straně zklamávali. Spousta z nich přicházela s něčím odvážným v naději, že když budou vypadat odvážně, nikdo jim to nezapomene.
V sovětském vedení se objevily skupiny, které chtěly jít cestou uspokojení někde někoho. Chtěly vytvářet jakousi pohodu. Ale nemělo to absolutně žádnou systémovou logiku. Celé to byla věc vztahu dvou velmocí a prostě si kdosi cosi slíbil...
Já neříkám, že jsem byl úplná figurka... Ale vlastně všichni v téhle zemi jsme byli figurky.
A ještě jednu věc vám řeknu. V září 1989 jsem si všiml, že Gustáv Husák na politbyru vždycky dokouřil, vzal popelník, normálně běželo jednání, a on šel s tím popelníkem ven přes chodbu.
To jsem pozoroval asi týden. Tak jsem taky vstal a šel za ním na WC. Když spláchl, já jsem vstoupil do sousední kabinky za účelem potřeby. Pak jsem vyšel ven a na té chodbičce byl malý radiátor. On si na něj sedl, ten popelník si položil na parapet a zapálil si. A já mu říkám: "Prosím tě, můžu ti něco říct?" Odpověděl: "No čo, čo mi chceš?" Pokračoval jsem: "Neměl bys kouřit, protože to je nezdravý." Já jsem byl na dně, protože on se smál a říkal: "Ty choď do riti. Až budeš zatvorený, tiež začneš fajčiť." Vysvětloval jsem mu, že nezačnu, protože mě nezavřou. Smál se dál: "To sme si mysleli najprv tiež. Najprv sme zatvorili my ich a potom zatvorili oni nás. Keď som sedel v Leopoldove časť doživotia s ministrom spravodlivosti Drtinou, fajčili sme sto denne. Aj ty budeš fajčiť, až budeš vylúčený z partaje a budeš v kriminále." To bylo 20. září 1989.
Ano. V Ruzyni jsem vyprávěl, jaký byl Husák dobrý prognostik.
Lidové noviny, 6. 11. 2004, Renata Kalenská