V posledních dnech rozčeřila politickou a mediální hladinu petice S komunisty se nemluví, jejíž signatáři vyzývají politiky, aby se nebavili s komunisty. Je jistě pikantní, že jako předsedkyně Petičního výboru Poslanecké sněmovny, a přitom členka KSČM, se touto peticí musíte zabývat.
V petičním výboru jsem zahájila jednání, při němž i nečlenové KSČM jsou nuceni se mnou komunikovat. Jako členka KSČM, která by měla být touto peticí dotčena, jsem přesvědčena, že nesměřuje ani tak proti komunistům. Otevřený antikomunismus dnes veřejnost, která má jiné starosti, tolik nezajímá. Proto směřuje spíše vůči ostatním představitelům politické scény, kteří si po výměně prezidenta - a Václav Havel v této věci nedokázal překročit svůj stín - uvědomili, jak velkou sílu KSČM ve společnosti představuje. Že reprezentuje zhruba pětinu občanů a nekomunikovat s ní nelze.
To prokázala i vyjádření nekomunistických poslanců v reportáži na TV Nova, kteří na petici reagovali spíše odmítavě.
Je to zcela logické, protože jestliže máme v Poslanecké sněmovně 41 hlasů, pak tyto hlasy jsou nezbytně nutné, aby podpořily návrhy zleva i zprava, a o podpoře s námi jiné poslanecké kluby jednají. A jestliže podporu od nás chtějí, tak si o ni musí říct.
Dá se tedy říct, že signatáři petice žijí mimo politickou realitu?
U základního okruhu osobností, které podepsaly tuto "petici", jde spíš o protest.
A pokud by zrovna nešlo o toto téma, měla bych problémy s formálními náležitostmi tohoto podání, zda je či není peticí. Jde o lidi, kteří se opakovaně neúspěšně pokoušeli prosadit na politické scéně a předpokládám, že usilují o další možnost zviditelnění. Ale jde o plácnutí do vody, aspoň já to tak chápu.
Nicméně petice dokládá, že pravice se snaží oslabit současnou pozici KSČM.
Nechci spekulovat o boji na pravé straně politické scény a o snaze některých nových subjektů o nástup do politického života. Je skutečností, že ty, které na parlamentní scéně působí si uvědomily, že své návrhy, ať už směřují vůči KSČM nebo návrhy jiné, mohou prosazovat jen v rámci demokratických postupů, které parlamentní systém umožňuje. Ti noví možné ještě mají jiné představy.
Lze počet podpisů, jichž jsou čtyři tisíce, považovat za věrohodný?
Chtěla bych říct, že tento dokument za petici pokládám, protože nechci být obviňována z toho, že nedám prostor názorům směřujícím vůči KSČM. To si jako předsedkyně petičního výboru nemohu dovolit. Ale skutečností zůstává, že mezi těmi tzv. prvními 200 osobnostmi se některá jména vyskytují opakovaně. A pokud jde o další, jsou připojována formou internetových, nikoliv elektronických podpisů, s uvedením jména, příjmení, případně povolání, někdy města, nikoliv však místa bydliště, jak lze u petice předpokládat. Takže o tisících podpisů ve smyslu petice rozhodně hovořit nelze. Žádná z těchto osobností nenašla odvahu uvést svou plnou adresu. Podotýkám, že rodné číslo není nezbytné pro podpis pod petici.
Jaký bude nyní osud petice?
Petiční výbor ji projednal 25. června, kdy rozhodl o pověření dvou poslanců, kteří mají připravit návrh reakce formou dopisu, nad nímž se petiční výbor sejde v příštích dnech. Tím, předpokládám, projednání petice skončí. Nechci předbíhat, ale reakce poslanců jiných politických stran ve výboru byla velmi kritická. Vyjadřovali pochybnosti o tom, zda lze vůbec toto podání za petici pokládat a neztotožňovali se s jejím obsahem. Ale nechci předbíhat návrh odpovědi, který by měli poslanci k projednání připravit. Petice se dostane na jednání sněmovny ve formě zprávy jako každá jiná, kde je možné nad ní diskutovat.
Haló noviny, 28. června 2003, Miroslav KANTEK