Koncem května 2004 proběhlo v městě Zittau, německá spolková země Sasko, trojstranné setkání poslanců České republiky, Polska a Německa. Nikoliv náhodou bylo vybráno hornolužické žitavsko, které bylo odedávna průsečíkem různých kultur v tomto regionu. Mezikulturní komunikace v integrující Evropě byla také hlavním námětem tohoto setkání. Podle pořadatelů i účastníků by se trilaterální charakter jednání měl stát tradičním způsobem práce. Tentokrát byly na programu otázky související s přípravou návrhu Ústavní smlouvy EU a otázky přeshraniční spolupráce SRN, ČR a Polska. Účastníky uvítal starosta města Zittau pan Arnd Voigt. Akci zastřešovala předsedkyně Spolkového sněmu SRN poslankyně dr. Suzane Kastnerová a předseda Zemského sněmu Saska poslanec Erich Iltgen. Účastníkem tohoto jednání byl i místopředseda ÚV KSČM a poslanec parlamentu ČR Jiří Dolejš. Zeptali jsme se ho...
První část byla věnována otázkám návrhu tzv. Ústavy pro rozšířenou EU. Až na výjimky nebyla zpochybňována potřeba utvářet politickou identitu EU a geopolitický význam postupující evropské integrace v globalizujícím světě. Zřejmé je, že projekt EU by měl zůstat otevřený (nikoliv „schengenská“ pevnost), a současně by měl přispívat ke stabilitě celého kontinentu. Zástupci z ČR a z Polska připomněli problém tzv. vícerychlostní Evropy. Společně jsme prosazovali názor, že rozšíření musí být provázeno prohloubením kvality integrace z hlediska její demokratické a sociální dimenze i z hlediska efektivnosti fungování vztahů na národní i nadnárodní úrovni. Názory na budoucnost EU se většinou lišily ani ne tak podle země, z které diskutující pocházeli, jako spíše podle jejich politické a ideové orientace.
Za určité vybočení z věcného jednání bych pokládal snad jen ojedinělé vystoupení zástupkyně za ODS poslankyně Malottové, která výrazně zpochybnila projekt EU jako politické unie. Byla z něj znát orientace ODS na návrat EU před Maastricht v zájmu liberalizace hospodářských poměrů a užšího sepjetí s USA. Navrhovala pod heslem zeštíhlení EU omezení společných politik a zejména označila snahy o vytvoření společné zahraniční politiky EU za chybné soupeření s USA a akcentovala význam:tzv. transatlantické vazby pro EU. Naší ODS také připadá, že evropská sociální a ekologická legislativa „zapleveluje“ právo a ztěžuje podnikání. Zástupci pravice z jiných zemí si ale uvědomovali význam silné EU pro její efektivní globální působení. Netrvali vesměs nijak důrazně ani na další posilování tzv. transatlantické vazby. Ohledy na zájmy Evropy zřejmě také oslabovaly jejich liberální představy o nutnosti omezení politické regulace evropského hospodářského prostoru.
Myslím, že pokud má Evropa plnit roli globálního centra, potřebuje se orientovat k společné zahraniční a bezpečnostní politice. Tuto perspektivu je třeba uvážlivě naplňovat, de facto ale zatím nevzniká ani v návrhu tzv. Ústavy EU. Obecně levice není kritická vůči ústavě jako takové, ale vůči její nedostatečnosti při odstraňování tzv. demokratického deficitu. Vůle po větší samostatnosti Evropy je namístě. K sebedefinici evropské civilizace ale nestačí pouhé negativní vymezování vůči „normativní autoritě“ hlavního světového impéria USA. Někteří hovoří o postimperiální Evropě (opírající se o efektivní změnu autority OSN a dalších nadnárodních institucí) jako protipólu imperialismu USA. Objektivně dozrává čas pro závazná a demokraticky konstituovaná pravidla pro nadnárodní úroveň. Ty podle mne dávají více možnosti slabším než pouhé mezivládní vztahy. Obranářský nacionalismus by nás vracel zpět k rivalitě národních států, která by se stejně odehrávala v silovém poli autoritářsky prosazovaných zájmů hlavních velmocí a nejsilnějších nadnárodních korporací. Záhy bychom zjistili, že před jejich expanzí jsme sami slabí. Touha ODS po návratu kapitalismu volné konkurence jen zastírá národními hesly to, že vlastně dává šanci oligarchizaci politiky i ekonomiky, a proto ji považuji za velmi nebezpečnou a doslova reakční.
Význam národních států a národní identity samozřejmě trvá. Je třeba proto vyloučit, aby se jakákoli forma politického uspořádání EU nevnucovala silou, zabránit tomu, aby se jakákoli rozpínavost silnějších vyplácela více než společný postup. To ale neznamená, že si vystačíme s pouhou kooperací národních států - podle mne rozšířená EU potřebuje jednoznačný systém pravidel typu ústavní smlouvy. Spíše konfederativní uspořádání EU by se mohlo opírat o úlohu národních parlamentů a promyšlenou kodifikaci společných kompetencí. Na žitavském jednání byla připomenuta také myšlenka dvoukomorového Evropského parlamentu jako nástroje ochrany zájmů jednotlivých zemí. Evropanství a národní identita by tak nemusely stát proti sobě. Nastupující generace, která naplno využívá nové možnosti a lépe překonává jazykové a kulturní bariéry, je na to lépe připravena. Čerpejme ze zkušeností Evropy, z oslabení jejího imperiálního vlivu v XX. století, ze vzpomínek na různé etnické čistky a nenávisti a z obav z reálného nebezpečí nových nacionálních otřesů. Proto musí politici v EU zdůrazňovat sociální soudržnost a angažovanost občanů ve veřejném životě jako klíčový princip. Postup integrace by měl měnit vztah mezi spíše etnickým a principem občanským: měl by historicko-etnické vlastenectví zrovnoprávnit s vlastenectvím ve vztahu ke společným politickým principům a civilizačním hodnotám.
Ano. Polská delegace samozřejmě připomněla známý požadavek konference polských biskupů, s kterým se obrátila na evropské biskupy a to včlenit do preambule ústavy jako jednu ze základních hodnot, na kterých stojí Evropa, hodnoty křesťanství. Nejen v Polsku varují zejména katolíci před „vylučováním Boha“ z veřejného života Evropy. Argumentuje se i obavami z islamizace, z rozvratu tradičních hodnot atp. Křesťanství je nepochybně částí evropské kultury, ale jeho zakomponování otevírá problém reprezentativního výčtu i dalších zdrojů evropské kultury. Většina účastníků jednání proto měla za problematické definovat Evropu v dnešním multikulturním světě na základě religiózního vymezení. Němečtí zástupci hovořili tom, že by to zakládalo problémy k jiným náboženstvím i perspektivně k zemím, ke kterým má EU blízký vztah a které jednou mohou být její součástí (Balkán, Turecko, Izrael). Zástupci levice vystoupili s názorem, že nelze se obracet k transcedentní úloze křesťansko-židovské tradice a pomíjet vliv humanistického racionalismu či socialistické tradice. Obecně se zřejmě ukazuje, že vymezení Evropy musí stát na společných hodnotách a ne na fundamentalisticky prosazovaných hodnotách určité skupiny.
Na toto téma hovořili nejen poslanci z různých zemí a z různých zastupitelských úrovní, ale i zástupci podnikatelské sféry, vysokých škol a iniciativ a institucí přímo zaměřených na podporu této spolupráce. Zástupci firem podnikající přes hranice hovořili zejména o byrokratických barierách a o rostoucí poptávce po pracovnících s odpovídajícím vzděláním a schopností komunikovat v multikulturním prostředí (jen částečně řeší firemní výchova kádrů). Spojení různorodých regionů podle nich umožní mix hospodářských podmínek a hospodářských nástrojů. Připomenuto v diskusi samozřejmě bylo, že problémem je, pokud místo očekávaného synergického efektu přichází spíše vysávání slabšího partnera. Rektor žitavské vysoké školy vyzvedl význam regionálních vysokých škol pro tyto otázky. Pochlubil se společnými vzdělávacími a výzkumnými programy vysokých škol ze Žitavy, Liberce a Wroclavi. Cílem by mělo být zvýšit podíl zahraničních studentů (stále je nízká poptávka po studiu z východní Evropy). Vysoké školy v této oblasti by se tak mohly stát určitým pólem vícejazyčné, evropské vzdělanosti. Představili se tu i různé instituce třístranného regionálního managementu, ale i účelové místní přeshraniční sdružení a sdružení podniků.
V EU se opravdu často hovoří o posilování územních samospráv a o principu subsidiarity. To je myslím správný princip. Demokratické rozhodování blízké občanovi odpovídá i našemu programu. Region může působit jako politický nástroj dobrých sousedských vztahů, je i možným prostorem k politické a kulturní diferenciaci. Jsou tu i předpoklady pro zatlačování byrokracie a zvětšování prostoru pro samosprávu. Předpokládá to angažovaný občanský postoj a politickou kontrolu zejména nad užíváním finanční podpory. EU cílevědomě posiluje zaostávající regiony tím, že do nich plyne přes 30 mld. eur ze společného rozpočtu. Na přeshraniční spolupráci EU věnuje další finanční prostředky prostřednictvím programů Phare, Interreg. Pokud se nezapojí klíčoví účastníci do regionálních projektů, vznikají různé obavy. Někdy se dokonce klade otazník nad souvislostí národní a regionální politiky, tj. zda povzbuzování regionální identity a regionálního rozvoje je či není v kontrapozici s určitou formou pokračování národního státu. Sám jsem se opakovaně setkal s iracionálním odmítáním euroregionů a dalších forem evropské regionální politiky. Samozřejmě se mohou projevovat různé odstředivé tendence, tím jak mobilita práce a kapitálu bude měnit podmínky ekonomické a sociální reprodukce společnosti. Budou se posouvat i těžiště regionálního rozvoje bez ohledu na historicky vzniklé hranice. To ovšem nemusí znamenat erozi svrchovanosti jednotlivých státních útvarů. Snahám o různé výhody a výsady a novým formám sobectví rozvinutějších útvarů je ale třeba čelit pozitivně, promyšlenou regionální politikou. Provinciální obranářství by přineslo jen neefektivní izolaci a prohloubení negativního regionálního vývoje.
Odmítavý vztah k evropské sousedské a regionální politice se zde nevyskytoval. V diskusi přímo zaznělo, že v oblastech, kde se stýká více kultur a více národností (např. v Trojmezí, ve Slezsku atp.) je obyvatelstvo více tolerantní vůči jiným etnikům a více připraveno na multikulturní soužití. Ve sjednocující se Evropě ztrácejí ostré kulturní hranice smysl. Česká strana (konkrétně Jaromír Kohlíček) připomněla, že tolerance musí být oboustranná (viz praxe vícejazyčných nápisů či např. nedávný konflikt kolem použití neněmeckých jazyků v saském zemském sněmu). To podpořil i lužický poslanec ze Saského Landtagu Haiko Kosel (PDS). Kontakty zastupitelských struktur obcí i regionů by k tomu měly přispět. V diskusi zazněly konkrétní náměty z kontaktů např. německé spolkové země Mecklenburg-Vorpommern a vojvodství Západní Pomořany v Polsku, aktivity regionů při Baltském moři nebo na obou stranách Šumavy. Také byly připomenuty již delší dobu fungující konkrétní kontakty mezi Saskem a Ústeckým krajem a také kontakty libereckého i kraje s Dolním Slezskem atp.
V závěrech od účastníků jednoznačně zaznělo, že pouze přehnaně centralistické státy žárlivě hledí na tyto přeshraniční kontakty a na využívání nástrojů jako jsou euroregiony. Myslím, že i levice je si vědoma, že negativistický pohled neladí s objektivní evropskou integrací. Regionální diference sice existují a rozšířením EU byla nastartována nová regionalizace Evropy. Nejde však o to s regionalizací bojovat, ale učinit přínos z ní pro regionální rozvoj co nejlepší. Platí, že hranice by už neměly lidi rozdělovat. Také KSČM by měla věnovat pozornost tomu působit ve strukturách regionální politiky s promyšlenou koncepcí. Nutně je to otázka spolupráce s německou levicí. S návrhem vytvořit konkrétní projekt např. přišel již v loňském roce prof. Eckart Mehls (PDS). Naši odborníci již proto začali hledat různé formy spolupráce - např. s využitím českého občanského sdružení „Společnost pro evropský dialog“ či s podporou německé „Nadace Rosy Luxemburkové“. Čeští i němečtí odborníci se tak po rozšíření EU mohou podílet na vytvoření studie o možnostech posílení regionální spolupráce levicových sil v historicky zatíženém srdci Evropy. Voláme-li vážně po prohlubování evropské integrace, nelze do budoucna nechat tuto oblast bez praktického naplnění. Je to i úkol směrem ke krajským volbám na podzim letošního roku.
Haló noviny, 21. 6. 2004, Jaroslav Kojzar