Bude se zabývat rozborem reálných možností dalšího rozvoje ekonomiky ČR po našem vstupu do EU jako hospodářské unie. Tvoříme teď nejen určitý díl sjednoceného hospodářského prostoru (2,3% obyvatel EU a 0,7% HDP EU), ale změnily se i možnosti ČR regulovat svou ekonomiku. Následkem toho, že se ekonomika ČR zcela otevřela zahraničnímu kapitálu i zbožní konkurenci, lze dnes již spíše hovořit o ekonomice na území ČR než o českém národním hospodářství. V průmyslu je podíl podniků pod zahraniční kontrolou na exportu 75%, na tržbách poloviční. KSČM je v této souvislosti pro posílení odpovědnosti státu v ekonomice a zachování, případně rozšíření jeho přímých hospodářských pozic.
Stát by se neměl zbavovat strategické kontroly v energii, informacích, dopravě. Také navrhujeme vytvořit po zániku transformačních institucí Fondu národního majetku a České konsolidační agentury Českomoravskou rozvojovou a záruční banku, Českou exportní banku a EGAP silnou státní banku. V ČSSD je chybný přístup k privatizaci považován za jednu z příčin současných potíží, přesto se vládní prohlášení tomuto tématu vyhýbá a v praxi se počítá s pokračováním v dosavadním kurzu. Aktuální je zejména privatizace Telecomu, vláda počítá s tímto jednorázovým výnosem již v příštím roce. Znovu se otevřela otázka prodeje podílu Vítkovice Steel či Českých aerolinií. Prodej Severočeských dolů je z taktických důvodů stále odkládán. Redukce ztrát státního rozpočtu ze stínové ekonomiky a zvýšení dobytnosti daní by přitom jistě výrazně oslabila argumentaci o nezbytnosti privatizace pro získání rozpočtových prostředků. Přesto podle některých úvah ovládnou v příštích deseti letech podniky pod zahraniční kontrolou 70-75% ekonomiky ČR, což by byla i ve vztahu k srovnatelným zemím mimořádně vysoká hodnota. Pro je třeba tuto mezinárodní předurčenost naší ekonomiky brát velmi vážně.
Zejména ODS v této souvislosti láká na idealistický koncept českého kapitalismu. Ten je ale do značné míry nereálný. Může pouze dočasně přinést ochranu domácímu klientelismu před mezinárodní konkurencí. Kritizuje diktát Bruselu a přeregulovanosti EU, ale se záměrem minimalizovat politickou regulaci evropského trhu vůbec. Víra konzervativců a liberálů ve volný trh jako spontánní řád, se stala doslova náboženstvím. Realizace tohoto konceptu by dále rozšířila prostor pro nadnárodní korporace. Tato logika je obsažená i v požadavcích ODS na revizi cílů lisabonského summitu a návrat EU před Maastricht a s fikcí českého kapitalismu je vlastně v protikladu. Stejně tak američtí konzervativci od odporováli New Dealu prezidentu Roosevelta. Dnes část evropské pravice povzbuzena mj. i výsledkem voleb v USA ordinuje Evropě řešení v liberálním duchu tzv. globálního washingtonského konsensu. To zahrnuje další privatizace veřejného sektoru a liberalizace trhů zejm. deregulace práce a pohybu kapitálu.
Opravdu se o to pokouší. Strategický cíl do roku 2010 byl přijat v březnu 2000 na summitu EU v Lisabonu. Ten cíl zněl předehnat USA a stát se »nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného růstu s více a s lepšími pracovními místy a s více posílenou sociální soudržností«. Naše pravice chápe tento program jako přiznání selhání tradičního evropského modelu a jako nakročení k výše zmiňovanému washingtonskému konsensu. Lisabonská strategie ale není liberalizační, vychází z aktivního ovlivňování rozvoje ekonomiky směrem sociálně a ekologicky odpovědným, a to jak na úrovni národních vlád, tak i EU. Skutečnost, že se tato strategie neplní (viz práva W. Koka z října 2004), vede k tomu, že se objevují návrhy na revizi tohoto základu lisabonské strategie směrem k větší liberalizaci a sociálním úsporám. S tím souvisí tlaky na urychlení reforem veřejných služeb, na zesílení mzdového a daňového dumpingu, opětné prodloužení pracovní doby a uvolnění pracovních smluv.
Evropská reformní i radikální levice toto oprávněně chápe jako riziko ohrožení sociálních priorit. Orientace na lidský kapitál, informace a technologický pokrok prostě vyžaduje po určitý čas aktivní podporu vlastní konkurenceschopnosti (aby vnější konkurenční tlak nevyvolal krizi) a ochranu před tím, aby výsledky zhodnocení výrobních faktorů neodplývaly z EU pryč. Na to by se měly zaměřit nejen orgány EU, ale i tzv. národní akční plány koordinované národními vládami. Při plnění závazků Lisabonské strategie 2000-2010 musíme důsledně dbát na potřebu sociální soudržnosti, a proto navrhujeme podporovat aktivní zapojení sociálních partnerů při konkretizaci této strategie na další období.
Jako strategický cíl chápeme reálné sblížení ekonomické úrovně a výkonnosti ČR s úrovní dosahované v EU. Jedině tak budeme schopni šanci na rovné postavení proměnit v realitu. ČR dnes dosahuje 73%průměru HDP v EU na obyvatele (v paritě kupní síly), tj. 19. místo v EU po rozšíření. Od roku 2000 dochází sice k určitému přiblížení ČR k úrovni EU, rozhodně ale nikoliv ve významné míře. Roční přírůstky HDP v mezích 2-3% nestačí na rychlejší snížení odstupu od hospodářsky vyspělých zemí. Odhady do kdy se ekonomika ČR může zvednout na úroveň dnešního průměru EU se pohybují od 10 až do30 let.
Hospodářská politika ČR ale nemůže být nezávislá na EU. V EU jako hospodářské unii probíhá složitá a mnohostranná koordinace hospodářských politik členských zemí. V současnosti jde zejména o silný tlak na stabilitu veřejných financí a naplnění kritérií rozpočtové a měnové konvergence (tzv. maastrichtská kritéria). Objektivní sladění cílů Lisabonské strategie s ekonomickým řízením eurozóny je náročné. Přitom je požadavkem nejen KSČM, ale i ostatních stran evropské levice revidovat maastrichtská kritéria. Jde nám o změnu směrem k pružnějšímu systému umožňující individuální přístup v rámci střednědobých rozpočtových cílů. Složitá pravidla Paktu stability jsou stejně v praxi uvolněna. Navrhujeme pak Pakt stability nahradit Paktem růstu a zaměstnanosti, který by více stimuloval hospodářské oživování a tvorbu pracovních příležitostí.
Splnění maastrichtských kritérií je také podmínkou našeho vstupu do měnové unie (EMU) Vláda ČR si vytkla jako významný cíl (který ovlivňuje i ostatní její cíle) vstoupit do EMU k 1. 1. 2010. Ani KSČM není apriorně proti přijetí eura. Při naplňování cíle vstupu ČR do EMU ale požadujeme upřednostnit kvalitu přípravy před termínem tak, aby zavedení eura nevedlo k nežádoucím dopadům na českou ekonomiku i životní úroveň obyvatel. Souvisí to i s rozdíly v relativní ekonomické úrovni. Zatím největší rozdíl vykazovalo Řecko, které když vstupovalo v roce 2001, tak dosahovalo vůči zemím EMU 67% HDP na obyvatele. Tuto hodnotu bychom měli do roku2010 asi překročit. Jde ale i o odolnost ekonomiky vůči recesním vlivům včetně důsledků ztráty možnosti ČNB určovat úrokové sazby. Důležitá je zejména sociální stabilita (na větší sociální kompenzace by nemusely být zdroje). Diskutováno musí být i zakotvení kurzu koruny vůči euru. V případě zvýšení podhodnoceného kurzu by mohl vzniknout problém s udržením vnější rovnováhy.
Rozsah přerozdělování zdrojů na úrovni EU tvoří jen poměrně malou část ve srovnání s objemem přerozdělovaným na národní úrovni. Pro chudé země ale není tato podpora až tak bezvýznamná (např. v Řecku a Portugalsku zvýšily investice až o 8-9%). Tyto peníze se rozdělují v souladu se střednědobým finančním výhledem EU. Návrh nového výhledu na období 2007-2013 již reaguje na letošní velké rozšíření EU. V diskusi nad tímto výhledem se střetává potřeba určité solidarity jako nástroje soudržnosti EU a kritika neefektivnosti systému utrácení eurofinancí spolu s požadavkem na omezení tzv. nadměrné pozice hlavních plátců. I velcí plátci by si ale měli být vědomi, že tvorba evropských zdrojů posiluje soudržnost EU a je investicí i pro ně.
Do diskuse nad výdaji se promítají představy o reformách evropských politik. Platby i další opatření v zemědělství byly na deset let již rozhodnuty v roce 2002. V souladu s politikou WTO se ale bude omezovat regulace zemědělského trhu. Předmětem sporů je podpora zaostávajících regionů - v rámci přechodného období je totiž používán dvojí metr. Staré členské země využívají průměr EU 15 a nové členské země již průměr EU 25. Tak je zhruba polovina podpory orientována do regionů starých členských zemí. Vstup Rumunska, Bulharska a Chorvatska plánovaný na rok 2007 by pravděpodobně vyřadil z nároku na dotace další NUTS II - Jihozápad a Jihovýchod. Spor se vede jak o prodloužení tohoto přechodného období, tak i o možnost snížení počtu dotovaných regionů přechodem na NUTS I. (u nás Čechy a Morava, možná Praha).
EU nabízí i různé možnosti dluhového financování. Soukromý sektor už dávno využívá nabídky evropských komerčních bank. Mezi závazky veřejné sféry mají rozhodující váhu úvěry od Evropské investiční banky (EIB). EIB je největší veřejná finanční instituce světa (vlastněná a kontrolovaná členskými státy EU) - větší než Světová banka. Často se ale ozývá kritika, že EIB rozděluje zdroje netransparentně a opomíjí chudší členské státy EU a požaduje se její větší odpovědnost vůči Evropskému parlamentu.
Od letošního roku je odpovědný za operace EIB na území ČR, Slovenska a Maďarska Ivan Pilip. Pokud jde o ČR, tak úvěry od EIB čerpala již před vstupem do EU. Letos šlo o úvěry na české dálnice (7,3 mld. Kč), na odstraňování povodňových škod (3,6 mld. Kč), na vodovody a kanalizace (750 mil. Kč) a prevence před povodněmi (630 mil. Kč). Celkový objem půjček ČR od EIB činí 19,3 mld. Kč. Letos také vzrostl vnější dluh ČR - způsobila to desetiletou státní emisí eurobondů v objemu 1,5 mld. eur kalkulující již se vstupem ČR do EMU.
Jde především o opatření na zvýšení reálné konkurenceschopnosti firem v ČR. Nevystačíme dlouho s měnovým daňovým a mzdovým dumpingem. Přechod ke kvalitativní konkurenci vyžaduje podporu inovací. Zákon o evropském podniku by měl řešit harmonizaci v oblasti vzniku, správy a řízení společností. Mezi priority patří i nový konkurzní zákon, který by omezil konkurzní mafie (posílí věřitele oproti konkurzním správcům a jejich vazbu na soudy). Oblasti šedé ekonomiky se dotýká požadavek transparentnosti výběrových řízení a důsledné řešení střetu zájmů. Podnikání v EU usnadní a zaměstnatelnost našich pracujících zvýší i aktuální projednání výjimek a přechodných ustanovení přijatých při vstupu do EU. Měli bychom připravit, samozřejmě ve spolupráci s evropskou levicí, návrhy na zrušení či zkrácení těch, které jsou pro ČR (i obecně pro nové členské země) nevýhodné.
Tady jsme u základů současného sporu o obchodní vztahy mezi EU a USA. Nejde ale jen o USA, též dynamicky se vyvíjející ekonomiky jako je Čína či Indie mohou zásadním způsobem posunout kritéria rentability svým levným importem. Připomínám, že obchodní politika je v EU příkladem společné politiky. KSČM v této souvislosti chce využívat v rámci zahraničně-obchodní politiky ČR možností a výhod dobré pozice EU k třetím zemím a aktivně umísťovat naše výrobky na jejich trzích.
Nežádoucí jsou také transfery hospodářských výsledků. Ty by měly omezit opatření proti daňovým rájům (jde o přístup k informacím o výnosech z vkladů nerezidentů a justiční spolupráci). Zvýšení transparentnosti svých operací požaduje směrnice EU, brání se tomu ale zejm. malé státy Monako, San Marino, Lichtenštejnsko, ale i přidružená území jako Jersey, Guernsey. Změně režimu bankovního tajemství nejvíce oponuje Švýcarsko, z členů EU má zatím výjimku vůči evropské směrnici Lucembursko, Rakousko a Belgie.
Pokud jde o záměry EU, nejde o vytváření společné daňové politiky (jednotné daňové tituly a jejich sazby). Harmonizace se týká zejména daňové správy a stanovení daňové báze. Sbližování se také promítá do stanovení minimálních sazeb. Zvyšování společných minimálních sazeb nepřímých daní není levicové řešení, naopak návrhy na zakotvení společné spodní hranice přímých daní pro podniky řeší nejen nežádoucí daňovou konkurenci, ale naplní lépe i státní rozpočet. Průměrná sazba firemní daně v EU 15 činí 31%, zatímco u deseti nových členských zemí 21% (USA 40%, Rusko 24%, Čína 33%). Daňový dumping není pro země, které dohánějí EU dobré řešení. ECOFIN ale zatím odmítl o otázce daňové konkurence jednat. Bez ohledu navýše řečené by ale bylo zapotřebí udělat v českém daňovém systému pořádek a ne pouze ustupovat různým tlakům domácích i zahraničních lobbystů…
ČR dnes opět stojí na křižovatce. Dobré rozhodnutí vyžaduje komplexní strategii. Bohužel, zůstal nenaplněn někdejší slib ČSSD (z volebního programu z roku 1998) o vytvoření centrální instituce pro strategické řízení. Zatím jsme se dočkali pouze zřízení funkce místopředsedy vlády pro koordinaci hospodářské politiky (obdobně v oblasti sociální politiky a legislativy) a zřízení tzv. superporadců premiéra pro ekonomiku, pro bezpečnost a pro lidské zdroje. Skutečně komplexní strategie by měla zajistit provázanost cílů hospodářské politiky s cíli sociálními a ekologickými. To předpokládá i systémové řízení vlády. Základem přístupu KSČM je prorůstová politika, větší ekonomická aktivita obyvatel a efektivnější fungování sociálního státu. Modernizace sociálního státu je potřebná, nesmí však být oslabeny základní sociální jistoty. Současně je třeba prosazovat princip rovnoprávnosti v mezinárodních vztazích a chránit české hospodářské zájmy v dalším procesu evropské integrace. Vzrůstající význam evropského rozměru hospodářské politiky současně předpokládá znalost širších souvislostí a prohlubování spolupráce s našimi levicovými partnery, zejména v ostatních členských zemích EU. Rozbor souvislostí rozvoje ekonomiky ČR v EU je východiskem k zpracování projektu ozdravění a modernizace naší ekonomiky. Minimálně do roku 2010. Tento úkol projedná ÚV KSČM v červnu příštího roku.
Ptal se Jaroslav Kojzar
Haló noviny, 29. 11. 2004