Uvědomuji si, že to usnesení našeho ÚV KSČM z března letošního roku není příliš jednoznačné a že i mezi našimi členy se vedou diskuse o tom, jak ho chápat. Ústřední výbor dospěl k většinovému názoru, avšak nikomu tento názor nevnucuje. Já to chápu jako určitou distanci, ale distance ještě neznamená ne. V referendu budu hlasovat pro vstup a určitě nebudu jediný komunista, který se takto rozhodl; myslím, že zejména mezi našimi mladšími členy a lidmi s vyšším vzděláním - tedy těmi, kteří mají větší šance adaptovat se na přicházející změny - tento postoj nebude výjimečný.
Oni přece nemohou vhodit do urny žádnou distanci - budou tam házet lístek se svým ano nebo ne. Nedoporučuje ani ano, ani ne; tou distancí prostě upozorňuje, že příprava na vstup do EU nebyla stoprocentní, že ten vstup je spojen s určitými náklady a riziky a že musíme být připraveni na to, že to bude nepříjemné. Zkrátka že ani v Evropské unii nelítají pečení holubi do pusy.
Já doporučuji, aby si každý u té plenty udělal svou vlastní bilanci kladů a záporů, a podle toho se rozhodl. V žádném případě občanům neříkám, aby volili ano, protože tím už bych se dostával do rozporu s usnesením ÚV.
Ne, já v tom žádný rozpor nevidím, protože to je skutečně složitý problém. Dopady našeho vstupu do EU budou nepochybně odlišné pro různě sociální a profesní skupiny a nikde, v žádném vládním materiálu ani v žádném materiálu opozice nenajdete jejich exaktní a přehlednou bilanci. Je jasné, že takový přesný účet předem vystavit nelze. Názory ve vedení KSČM se v této situaci rozložily v podstatě do tří hlavních proudů. Jedni, k nimž patřím já, soudí, že nevstoupit nyní do Evropské unie je riskantnější než do ní vstoupit. Druzí si myslí opak. a třetí doporučovali, abychom nezaujali žádné stanovisko a nechali to zcela na občanech. Příslušnost k tomu nebo onomu proudu odráží naše odlišné životní zkušenosti i různost individuálních dispozic - rozhodně ale neznamená, že někteří z nás jsou lepší či horší komunisté.
Myslím, že tato otázka nemá nic společného s komunistickou identitou, protože všichni, ať už patříme ke kterémukoli z těch tří proudů, se shodujeme v názoru na potřebnost integrace; všichni uznáváme, že to je objektivní historický proces, který má kořeny v civilizačním pohybu. Kdyby se někdo z nás stavěl proti integraci jako takové, pak by to už samozřejmě byl významný programový konflikt, ale tak věci nestojí. Můj osobní postoj v této záležitosti je jistě do značné míry ovlivněn mou profesí. Jako ekonom a člověk zvyklý uvažovat exaktně si neustále kladu otázku, zda nám odložení vstupu spíš prospěje, nebo uškodí - a pořád mi vychází to druhé. Jednak proto, že později bychom asi byli skoro sami, a to by znamenalo horší vyjednávací pozici. A pak také proto, že rozdíl v ekonomické úrovni mezi námi a zeměmi EU by se mezitím jistě zvýšil a ta adaptace by pak pro nás byla ještě bolestnější.
Domnívám se, že takto to nelze stavět, to bychom pak popírali pluralitu názorů nejen v rámci politických stran, ale i v celé společnosti. Víte, my, marxisté, máme takového pámbíčka, kterému říkáme společenská praxe. A jedině ta může v budoucnu rozhodnout, kdo měl v tom nynějším sporu pravdu. Ale s jistotou to nebudeme vědět nikdy, protože ta neuskutečněná varianta zůstane i potom pouze v rovině kdyby. Ledaže by občané některé z těch zbývajících devíti kandidátských zemí v referendu vstup odmítli - pak bychom si ten model mohli ověřit na jejich osudu.
Já si samozřejmě také analyzuji, jaké zájmy jsou ve hře, a je fakt, že s nacionalistickou kartou se v politice hrálo, hraje a hráti bude. V tomto případě jsem ale přesvědčen, že drtivá většina mých kolegů, kteří se staví proti okamžitému vstupu do EU, je motivována autentickými obavami o osud lidí, kteří jsou už dnes v těžké situaci a kterým nepomohou dlouhodobé strategické perspektivy a strategické šance. Z těch obav se rodí obranné reakce a z nich se nejvíce nabízí ta, která se opírá o heslo národních zájmů. Ale i tady musíme rozlišovat mezi nacionalismem a vlastenectvím, byť někdy velice vypjatým. Vlastenectví je jistě v zásadě pozitivní fenomén, ale nacionalismus nemá v komunistické straně co dělat. Pokud je do ní někdy zvenčí vnášen, pak je třeba se proti tomu energicky postavit.
Ne, protože komunisté jsou bytostní internacionalisté - což samozřejmě neznamená, že by nerespektovali národní tradice a kulturu své země, to se vůbec nevylučuje. Já jsem stoupencem zapojení České republiky do procesu evropské integrace právě proto, že v něm vidím perspektivu jak pro uspokojování našich národních zájmů, tak pro posilování levicové orientace. Evropa je dnes geopoliticky protiváhou Spojených států a i z hlediska společenského vývoje se ubírá vlastním směrem, její integrace má výraznou sociální a ekologickou dimenzi. Není sporu, že to je projekt s celou řadou levicových prvků; naší strategií by proto mělo být co nejvíce se na nich podílet a usilovat o jejich rozmnožení.
Máte pravdu v tom, že tyto příznaky se u našich členů i voličů vyskytují, ale neřekl bych, že je to vyloženě generační záležitost; někdy k tomu zjednodušenému vidění světa mají větší sklon naopak ti mladí. Ty největší obavy z evropské integrace jsou rozloženy sociálně, profesně a v některých případech ještě regionálně - tady mám na mysli zejména pohraniční oblasti.
Slovo konzervativní se dá přeložit různě: může znamenat uvážlivost, která je na místě, nebo jím může být míněna nepružnost, iracionální odpor k jakýmkoli změnám. Oba ty typy konzervatismu jsou v KSČM přítomny - který převažuje, to ať posoudí raději někdo zvenčí. Pokud je konzervativní ten, kdo upozorňuje, že v Evropské unii zdaleka ne všechno funguje ideálně a že ani my na vstup do ní nejsme připraveni tak, jak bychom připraveni být měli, pak jsem konzervativní i já. Protože i já se ptám: máme dostatečné finanční rezervy na to, abychom čelili růstu životních nákladů? Odpověď zní: ne, nemáme. Máme připravené projekty, abychom mohli plně využívat prostředky ze strukturálních fondů EU? Odpověď je opět ne. Toto jsou prostě věci, o nichž je třeba vědět a které je třeba řešit. Ale nejsou to důvody pro to, abychom do EU nešli.
Musím říct, že této reminiscence jsem už použil i já, když někteří mí kolegové, rozhořčení nepevnými politickými postoji sociálních demokratů, začali tvrdit, že ČSSD je horší než ostatní strany. Ale myslím, že to byly jen takové, řekněme, emoční stavy. My jsme si vědomi, že ČSSD, byť se zdaleka ne vždy chová jako levicová strana, přece jen stranou se silně levicovými prvky je. A že je tudíž naším přirozeným partnerem. Protože je zároveň nejsilnější vládní stranou, domnívám se, že je správné, když se k ní chováme jako hlídací pes, který na ni štěká, když od těch levicových prvků ve svém programu ustupuje.
Programové prohlášení této vlády obsahovalo nepochybně více levicových prvků, než by jich obsahovalo případné programové prohlášení vlády složené z ODS, KDU-ČSL a Unie svobody. Na druhé straně tam je ale znát i ten kompromis, na který ČSSD musela přistoupit, když se rozhodla pro variantu 101. My jsme hlasovali proti vládnímu programu ani ne tak kvůli tomu, co v něm bylo, jako kvůli tomu, co v něm nebylo. A také proto, že jeho jednotlivé prvky nejsou organicky propojeny - že to je zkrátka jakýsi programový kočkopes, v jehož fungování jsme příliš nevěřili. V následujících měsících se nejednou ukázalo, že ta naše nedůvěra byla opodstatněná.
Musím přiznat, že toto byl pro nás velice bolestný okamžik, protože KSČM poprvé hlasovala pro jiného než vlastního kandidáta. Pravda je, že sociální demokraté dvakrát neposkytli dostatečnou podporu vlastnímu kandidátovi a napotřetí přišli s kandidátem, který byl pro většinu komunistických volitelů nepřijatelný., ale kdyby záleželo jenom na mně, asi bych jim v té situaci přece jen povolil ještě jeden reparát.
Podle mne byly prezidentské volby selháním levice jako takové. My jsme v nich sehráli poněkud trpnou roli a v tom finále jsme postupovali, řekněme, spíše takticky než strategicky. Krátkodobé cíle jsme upřednostnili před dlouhodobými.
Nepopírám, že významnou, ne-li rozhodující roli v tom sehrálo to, že Václav Klaus byl ochoten pomoci vyvést nás z určité segregace, v níž nás udržoval jeho předchůdce. Nevylučuji ani to, že některým z mých kolegů činilo jisté psychické problémy zvednout ruku pro někoho, kdo se výrazně angažoval v boji za svržení předlistopadového režimu. Ale určitě to nebyl hlavní důvod, proč hlasovali tak, jak hlasovali.
Já jsem přesvědčen, že drtivá většina našich poslanců nemá nic proti tomu, aby Miladě Horákové byla tímto způsobem vzdána úcta; vadí jim však, že v důvodové zprávě k tomuto návrhu je to spojováno s paušálním odsouzením komunismu a s principem kolektivní viny. Pro mne to sice nepřekročitelná překážka není - kdo bude po letech číst důvodové zprávy?! - ale přesto bych se přimlouval, aby to téma nebylo stavěno takto ideologicky.
Ne, ne, nic takového netvrdím. Tvrdím jen to, že ideologie, která vedla k politické vraždě doktorky Horákové, nemá nárok na název komunistická. Kdybych si myslel něco jiného, těžko bych mohl být místopředsedou komunistické strany. Podle mne to, co jsme tady měli, nebyl komunismus, ale v tom se asi neshodneme.
Já jsem tuto hypotézu samozřejmě už také nejednou slyšel - především z řad sociálních demokratů. Nejhlasitěji s ní patrně vystoupil před sjezdem ČSSD pan ministr vnitra. Odpovím stejně, jako jsem odpověděl před chvílí: sociální demokracie se nám sice v tomto okamžiku nejeví jako příliš kredibilní a vypočitatelný partner, ale přesto ji vnímáme jako stranu, která je nám programově i skladbou svého voličstva nejblíže. A zdůrazňuji, že teď nemluvím jen za sebe, ale za KSČM jako takovou.
Podívejte se, můžu vám říct jedno: pokud se tu a tam na jednání našich stranických orgánů vyskytly úvahy na téma, že by pro nás bylo výhodné eliminovat sociální demokracii jako relevantní politickou sílu, tak jsem proti nim vždycky okamžitě vystoupil s tím, že by to byla zásadní chyba; pak bychom tu totiž zůstali trčet jako levicový kůl v plotě. Možná silný, ale jediný. A ještě k tomu údajnému výroku našeho předsedy: já si nepamatuji, že by to přesně takto řekl, ale pokud ano, jistě to bylo řečeno v nějakém kontextu. A tím kontextem může být to, že ochota k partnerství musí být oboustranná. My víme, že sociální demokracie nás bude brát jako partnera jedině tehdy, když budeme silní - jinak se po spojencích ohlíží raději ve středu a dokonce i napravo. Přitom ztrácí některé levicové voliče a my přirozeně přizpůsobujeme svou taktiku tomu, abychom je posbírali. Ale náš strategický záměr - spolupráce s ČSSD - se tím nemění.
Věřím, že ne všechny; ve vyjádřeních, která máte patrně na mysli, cítím tak trochu roztrpčení nad vlastními nezdary a možná podvědomou snahu přenést odpovědnost za ně na někoho jiného. Ano, já nepopírám, že jsme do jisté míry využili příležitosti, kdy sociální demokracie byla oslabena. Ale to je přece docela normální, stejně by si na našem místě počínala kterákoli politická strana. Podstatné je nepálit při tom mosty do budoucna, a to neděláme.
Nemíchejme pravolevou optiku s optikou vládněopoziční. Když jsme nepodpořili zvýšení DPH, tak to byl z naší strany levicový postoj; v případě té mediální rady skutečně zafungovala spíše logika vláda verzus opozice, protože tam ani jedné ze stran nešlo o odpolitizování té rady, nýbrž o to, získat v ní co největší vliv. Proto to také dopadlo tak, jak to dopadlo.
Účelové chování je přirozené, pokud nepřekročí jistou hranici. Já jsem v Poslanecké sněmovně tři čtvrtě roku a zatím jsem si nevšiml nějaké významnější kauzy, v níž bychom se zpronevěřili své programové orientaci.
Když to nazvete tónem či odstínem, tak s tím snad mohu souhlasit. Možná je to dáno tím, že jako místopředseda pro odborné zázemí musím v rámci své pracovní náplně zkoumat každý problém co nejvěcněji. O tom, že veřejné finance jsou v krizi a že tuto krizi je třeba vyřešit, není pochyb. Problém je v tom, že je třeba hledat taková řešení, která nebudou mít příliš tvrdé sociální dopady.
Ale tato kritika přece nezaznívá jenom z KSČM; tvrdá slova o tom, že navrženou podobou reformy ČSSD opouští významné levicové prvky svého programu, jsou slyšet i z jejích vlastních řad. Týká se to především redukce sociálního státu a způsobu, jakým je přerozdělováno daňové břemeno. A to přerozdělení je opět produktem politického hybridu, který představuje současná vládní koalice. Jeho základním nedostatkem je nefunkčnost. Smyslem daňové soustavy přece není pouze přinést určité prostředky do státního rozpočtu, ale také to, aby někam orientovala ekonomiku.
Daňovou soustavu je samozřejmě třeba nastavit tak, aby podporovala růst a inovace; to ale neznamená, že je třeba dramaticky měnit sazby. Vtip je v konstrukci těch daní, v jejich vzájemné provázanosti, v nastavení odčitatelných položek. Ty největší rezervy - kromě toho, že orientací na hospodářský růst se zvětší daňová základna - jsou patrně v dobytnosti daní. Uvědomme si, že na daňových únicích jsme přišli už zhruba o sto miliard!
Do značné míry to je zřejmě otázka personálního a technického vybavení orgánů, které se tomu věnují, počínaje berňáky a konče hospodářskou kriminálkou; kromě toho lze jistě leccos vylepšit v tom samotném systému, v jeho kontrolních mechanismech. Pokud jde o úniky staršího data, je jasné, že tam ta vymahatelnost je jen částečná. Ale i kdyby se zpětně vymohlo alespoň třicet, čtyřicet procent, tak to není málo. My nemáme zázračný recept, jak snížit deficit v objemu, jaký slibuje vláda: o sto, o dvě stě miliard. Podle nás by to řešení mělo mít jinou strukturu a jiné dopady - a především by mělo být pozvolnější.
Tak to není. My si samozřejmě musíme ohlídat, aby ty deficity už nenatékaly, nesmíme je projídat, ale jejich velikost nemusíme snižovat tak dramaticky. Co nás tak žene, abychom se v této sféře dostali do určitých čísel? Ženou nás především tzv. maastrichtská kritéria, spojená se vstupem do eurozóny. Ano, tlačí na nás Mezinárodní měnový fond, evropská centrální banka i naše vlastní Česká národní banka, která vidí časový horizont přechodu na euro někde kolem roku 2007..., ale to všechno je pohled finančního sektoru, který nemá reálné zakotvení v sociální sféře a dokonce ani v běžné podnikové sféře. Já si prostě myslím, že ten prostor by se dal zdvojnásobit.
Ne, to si nemyslím, i když analogie tu bezesporu je, a sice v tom, že když jsme měli možnost zkracovat náš handicap vůči Evropské unii, tak jsme pro to nic neudělali, a měli jsme čas. Teď bychom si měli ujasnit, které věci bychom si v EU měli v nejbližším období ohlídat. Těch věcí je celá řada a určitě mezi ně patří i příprava na euro. Naše strana není v principu proti euru, ale nechce to uspěchat. Hlavním kritériem by neměl být čas, ale adaptační náklady - aby byly co nejnižší. Spěchá pouze jedno: co možná nejdřív bychom měli mít jasno o koncepci toho přibližování.
Víte, tady bych především kolegy z ODS chytil za slovo a doporučil jim, aby jako první krok konečně umožnili schválení obecného zákona o referendu. K vaší otázce: nemyslím si, že by KSČM chtěla sekundovat snahám zařadit po vstupu do EU zpětný chod. My evropskou integraci nechceme rozebírat, nechceme rozvolňovat ty společné kompetence - jde nám jen o to, aby byly realizovány odpovídajícím způsobem a na správné úrovni.
Myslím, že ta tolikrát skloňována federalizace Evropy není tématem dne. A ani jím hned tak nebude. Nechme pracovat ten Konvent. Ať udělá pořádek v takových otázkách, jako co je společnou politikou a co je národní politikou, jaké bude postavení národních parlamentů ve vztahu k Evropskému parlamentu, kam až bude sahat právo veta. Ať sjednotí smluvní základ Evropské unie, aby měl jednotnou dikci, ať tam dodá takové pro nás velice důležité věci, jako je Evropská listina základních práv a svobod, a ať ošetří odpovídajícím způsobem třeba itakovou záležitost, jako je vystoupení z EU. Nic z toho, co jsem vyjmenoval, nevyžaduje podle mne schválení národním referendem. Jiná situace by nastala, kdyby schválená ústava zahrnovala nějaké významné kroky posilující společnou entitu na úkor národní státnosti. To by byla nová kvalita a tam už by to referendum zřejmě bylo na místě. Ale já si skutečně myslím, že pokud k něčemu takovému dojde, tak to bude až ve vzdálenější budoucnosti, která nás zatím nemusí vzrušovat.
V KSČM byli vždy nositelé různých názorů, i když to třebas nebylo tak vidět. Myslím, že je dobře, že to dnes vidět je, že se za tu různorodost nestydíme a že ji nepotlačujeme. Je možné, že napřesrok na příštím sjezdu se názorová mozaika poněkud přeskupí, jako když pootočíte kaleidoskopem - vznikne jiný barevný obrázek. Ale ty barvy tam budou opět zastoupeny všechny.
Alexandr Kramer
Právo, 5. 6. 2003