Komisař bude reprezentovat Českou republiku, čili by měl být přijatelný pro co nejširší politické spektrum. Z tohoto pohledu by asi nebylo šťastné protlačovat do té funkce některého z členů KSČM. My jsme připraveni jednat o kterémkoli kandidátovi, který má potřebné odborné předpoklady a jehož chápání českého národního zájmu nám není vzdálené.
Podle mne by to mohl být například pan Telička. Teď ale říkám jen svůj osobní názor, protože v našich kolektivních orgánech jsme zatím o žádných jménech nejednali.
Pokud se nám podaří přesvědčit naše sympatizanty, že je správné, aby se k těm volbám dostavili, měl by výsledek odpovídat našim současným preferencím.
KSČM nebyla zásadně proti vstupu do EU, nesouhlasila pouze s jeho termínem a podmínkami. Přesto více než třetina našich voličů nakonec v referendu řekla ano. Kromě toho, teď jsme v jiné situaci: naše členství v Evropské unii se stalo realitou, bojovat proti němu nemá smysl - smysl má usilovat o to, aby v EU byly co nejpočetněji zastoupeny levicové postoje.
K 19. prosinci jsme uzavřeli nominace. Máme seznam 42 jmen, která ústřední výbor posoudí na svém zasedání 25. ledna a v tajném hlasování určí jejich pořadí.
I toto jistě hrálo roli, ale moje základní úvaha byla spíš ta, že všichni nemůžeme odjet do Štrasburku, někdo musí pracovat doma. Rozhodně nejsem tak sebestředný, abych si myslel, že naše kandidátka nebude kvalitní, když na ní nebude moje jméno.
Neexistuje žádné stranické usnesení, které by takový souběh vylučovalo; z praktického hlediska se ovšem nabízí otázka, zda práci, která předpokládá častý pobyt v zahraničí, lze vykonávat zároveň se špičkovou funkcí vázanou na domácí prostředí. U kolegy Ransdorfa, který jako místopředseda pro zahraniční politiku tak jako tak musí často cestovat, v tom problém nevidím, ale v jiných případech by to bylo na pováženou.
Na to vám může odpovědět jen on sám.
Vzestup preferencí v průběhu volebního období je vždycky tak trochu půjčka za oplátku. Nám je jasné, že o jejich udržení musíme bojovat. Ale pokud to srovnáváte s minulostí, jsou tu určité kvalitativní rozdíly. V roce 1999, kdy jsme se také stali druhou nejsilnější stranou, to bylo jen nakrátko, nyní naše silná pozice trvá už velmi dlouho. Není to konjunkturální výkyv, už to má povahu trendu. Další odlišnost vidím v tom, že tehdy ten přesun sil na levici ovlivnila prakticky jediná věc, podpis opoziční smlouvy; teď je těch faktorů mnohem víc.
Objektivně ta garance spočívá v tom, že v parlamentu je od nás nalevo už jenom zeď, prostě jsme tam mezním levicovým subjektem. Navíc díky tomu, že nejsme pod kuratelou každodenní politiky, máme čas na diskuse, můžeme fungovat jako myšlenková laboratoř, můžeme si dovolit přicházet se zásadovějšími a smělejšími řešeními než sociální demokracie, jejíž projekty se pravidelně stávají obětí koaličních politických kompromisů.
Obecně je logika vláda versus opozice přirozená. Samozřejmě je ale také řada hlasování, při nichž do popředí vystupuje pravolevé rozlišení. A aby to bylo ještě komplikovanější, vstupují do toho ještě takové momenty, jako je spor mezi konzervativismem a modernou, a to jak na pravici, tak na levici. Takže ty koalice jsou leckdy dost pestré.
Politika je o prosazování zájmů, ale měly by to být zájmy sociálních skupin, ne stranických sekretariátů; kdybychom ji chápali takto, bylo by to čiré politikaření. Strana s tak bolestnou historickou zkušeností, jakou máme my, strana usilující už 14 let o to, aby se v očích občanů rehabilitovala, si nemůže dovolit sklouzávat do machiavellistického pojetí politiky.
Já ten dojem nemám. Samozřejmě může dojít k velice pragmatickým hlasovacím kauzám, ale nedochází k nim tak často, abyste mohl udělat takovýto závěr.
To je velice citlivá záležitost, protože strategii a taktiku samozřejmě nelze úplně oddělit, vždycky je jedno obsaženo v druhém. Možná že právě tom je umění politiky: být dostatečně taktický, ale neztratit při tom základní strategický tah, a ještě to umět vysvětlit prostému občanovi. Takticky KSČM postupovala například při volbě prezidenta.
Pan prezident si počíná jako obratný stratég v tom, jak se snaží rozdělit levici; myslím, že my bychom měli prokázat stejnou obratnost tím, že se - právě z těch strategických důvodů - dokážeme od té taktické loňské volby oddělit.
Když už jste citoval pana ministra Grosse, tak stejně tak lze říci, že chování KSČM někdy tlačí sociální demokracii do náruče ODS. Podle mne by se na levici mělo začít debatovat o tlacích, které ji rozdělují - a neměly by to být jen kuloárové diskuse jednotlivců, ale promyšlená debata s určitou cílovou představou.
Obecně jsou to takové apriorní postoje, že když něco nebude úplně po našem, tak nemá cenu se o tom vůbec bavit. Pokud mám být konkrétní: myslím si například, že když se ve Sněmovně jednalo o první etapě reformy veřejných financí, měli jsme daleko vstřícněji reagovat na potřebu změny v oblasti daňové politiky, kde je jednoznačné, že vysoké daně ve sféře korporací jsou neudržitelné; že jsme měli být vstřícnější v otázce úspor v oblasti sociálních služeb; a že možná naše podaná ruka v oblasti reformy důchodového systému měla být podána viditelněji.
My ve svém volebním programu myšlenku reformy důchodového systému máme taky, takže nevidím důvod, proč bychom měli automaticky negovat všechno, s čím v této věci přijde vláda. Obávám se však, že ČSSD o tom hodlá vyjednávat spíše napravo.
Podle mne ten problém není v tom, v čem se ke KSČ hlásíme, ale spíš v tom, v čem se od ní distancujeme. V tom, že ta distance působí nezažitě, že vyvolává dojem neupřímnosti. Já si myslím, že to je v mnoha případech záležitost jakéhosi psychického bloku, někdy z obou stran. Tedy že je to problém psychologický, časový, generační... Dostat se přes něj lze jednak trpělivostí, jednak tím, že se nebudeme bát o těchto věcech otevřeně a jasně hovořit. Když o nich budeme naopak mlčet z obavy, abychom si nepokazili narůstající preference, může se stát, že "zpod kamenů" vylezou skuteční stalinisté.
Samozřejmě ne, protože mezi nacismem a komunismem je zásadní kvalitativní rozdíl: nacismus je apriorně nehumánní ideologie, zatímco komunismus je ideologie, která se stala nehumánní tím, že byla odcizena lidem.
Tyto věci přece z programového vybavení KSČM vypadly už při jejím zrodu. Tam je ta diskontinuita!
V tom není rozpor, protože my svou komunistickou identitu neodvozujeme od požadavků Kominterny z 20. let minulého století, ale od ideálů spravedlivé společnosti, zformulovaných Marxem, Engelsem a dalšími klasiky. Komunismus, ke kterému se hlásíme, je otevřený i vůči jiným myšlenkovým zdrojům, má styčné plochy například s křesťanstvím, s různými libertariánskými hnutími atd. atd.
To je právě ta interpretace, od které se chceme oddělit. Je otázka, jestli se vyplatí za to slovo tolik bojovat, v současnosti to není kategorie vědecky interpretovaná, spíš je to součást určité tradice; v našich programových dokumentech má daleko praktičtější význam pohled směrem k socialismu 21. století, poučenému o selhání toho prvního historického pokusu před rokem 1989. I ten socialismus ale pojímáme pouze jako určité směřování, v současné době sledujeme daleko reálnější cíl: obranu sociálního státu a jeho modernizaci.
Ten článek v Lidových novinách mě pobavil, protože je poplatný optice co komunista, to pučista. Co v naší straně "zuří", je příprava jejího VI. sjezdu, kterou považuji za velice důležitou, protože V. sjezd kamsi nakročil, ale nedokročil, a ta nynější diskuse je právě o tom, zda máme dokročit a jakým směrem. Témata té diskuse se logicky personifikují a je možné, že se to promítne i do rozhodování o kádrech. Ale pouhým mocenským zápasem bych to nenazval, protože jde o víc.
Ne. Na tomto "šprochu" je pravda to, že KSČM připisuje volbám do EP velký význam a že jsme proto původně usoudili, že na ten seznam kandidátů automaticky připadá v úvahu celá kádrová špička strany. Také obvodní organizace v primárkách, které se konaly v říjnu a v listopadu, navrhly prakticky každého, kdo je ve vedení. Ve fázi uzavírání kandidátky však došlo k tomu, o čem jsme zde už mluvili: kromě Miloslava Ransdorfa všichni ostatní řekli, že nemají zájem, že upřednostňují práci doma. Toť vše.
Už jsem se vyjádřil v tom smyslu, že svou úlohu vidím především v resortu,
který mám na starosti. To znamená v řízení odborného zázemí strany. Opakovaně
tvrdím, že tím, co nás definitivně vyvede z izolace, bude reálná politika, a ta
se odehrává především v odborně fundovaných postojích. Toto beru jako svůj
osobní úkol, jako svou prioritu.
Jestli mě některé okresy navrhnou na předsedu, pak zvážím, zda to je hlavně
vyjádření respektu k tomu, co dělám a jak to dělám, nebo to je vyjádření
reálného zájmu. To znamená, zda by to směřovalo ke zvolení. Když člověka navrhne
pět či šest okresů, určitě ho to potěší, ale když těch okresů je padesát, tak už
o tom samozřejmě uvažuje jinak.
Nikdo samozřejmě není do žádné funkce zvolen navěky; uvidíme, jak to dopadne. Pokud o funkci místopředsedy pro odborné zázemí bude více uchazečů, bude to pro mne potvrzením jejího významu.
Změna nemusí být jenom na postu předsedy, může spočívat také v tom, s jakými lidmi ten předseda bude spolupracovat a jak on sám bude formulovat cíle další etapy.
Myslím, že Miroslav Grebeníček by byl schopen dát straně další impuls - ale jedině v případě, že si do svého okolí nevybere lidi, kteří by představovali spíše retardační tendence.
Já nemohu klást požadavky, kdo se mnou má místopředsedovat, ale byl bych rád, aby to byli lidé, kteří usilují o pozitivní změny; v takovém týmu bych mohl pracovat. Ale mohou se objevit i takové kádrové návrhy, které budou spíš stranit tomu, co jsem nazval stranickým resentimentem.
Toto nemohu komentovat, protože ani se mnou, ani na zasedáních kolektivních orgánů strany nikdy takto nehovořil. Já mu určitě neznepříjemňuji život tak, že bych mu podrážel nohy; maximálně mu ho mohu "znepříjemňovat" tím, že otevírám některé problémy, o nichž si myslím, že by neměly být odkopávány pod koberec.
Cituji: "Jestliže někdo uhýbá, jde proti závazným usnesením, poškozuje důvěryhodnost strany, tak vyměňovat si s ním diplomatické úsměvy, to by nebylo o politické kultuře, ale o pokrytectví." Neznám jediné usnesení ústředního výboru, ve kterém by se říkalo, že někdo uhnul od programu, uhnul od usnesení. Naopak, ústřední výbor přijal usnesení, v němž se praví, že problém není v rovině dodržování usnesení a programu strany. Takže ne, v té charakteristice se nepoznávám, nevím, koho se týká.
Já své názory dávám najevo dostatečně otevřeně a hodlám je obhajovat i na sjezdu; pokud s nimi někdo vyjádří zásadní nesouhlas, tak tam patrně k jakémusi střetu dojde.
Řekl jsem, že se hodlám ucházet o setrvání ve své nynější funkci a nehodlám se o to ucházet pasivně, ale aktivně. Ale samozřejmě v rovině výměny názorů. Vždycky jsem byl zastáncem toho, aby se diskutovalo k věcem, nikoliv ad hominem, tedy k lidem.
Podívejte se, pane redaktore, já si rozhodně nemyslím, že bych mohl být podezírán z nějaké váhavosti či ustrašenosti v zápase o programový profil KSČM. Ale opakuji, že mám ve zvyku vymezovat se vůči názorům, nikoli vůči lidem. Pošpinit protivníka, kterého nedokážu porazit v názorové diskusi, to prostě není můj styl.
Rozhodně si nemyslím, že jenom já jsem ten správný pro KSČM. Stejně tak rozhodně bych ale nechtěl být členem takového stranického vedení, které bude sklouzávat do nacionalismu, do populismu, vedení, které by se vracelo k oněm negativním praktikám, jež pracovně nazýváme stalinismem. To je pro mne zcela nepřijatelné. Nicméně: zdaleka ne každého, s kým se dostávám do názorových střetů, vnímám jako nositele až takto nepřijatelných tendencí. Miroslav Grebeníček není můj apriorní nepřítel - je to prostě člověk, s nímž se občas v něčem neshodnu. Slovo nepřítel ostatně vůbec nepatří do vnitrostranických vztahů.
S Mílou Ransdorfem jsme si vždy byli názorově i lidsky velice blízcí, přátelíme se už víc než dvacet let. Řeknu to ještě takto: kdybychom spolu byli na Divokém západě, určitě bych se nikdy nebál obrátit se k němu zády. Co se týče ostatních kolegů, každého z nich si pro něco vážím. Co ve vedení strany postrádám, je atmosféra dobré party, ta tam bohužel není. Vzájemný respekt, ten ano.
Asi by ji znát měl, když ji deset let vede. Na druhé straně, politik by nikdy neměl pronášet kategorické soudy, že něco je tak a ne jinak. A každý funkcionář, který svou funkci vykonává dlouho, by měl být rád, když mu jeho spolustraníci poslouží zrcadlem. Protože to nejhorší, co špičkového funkcionáře může potkat, je omezení přísunu objektivních informací. Včetně informací o něm samotném.
Kolega Ransdorf se musí rozhodnout; na schůzích, na nichž se připravuje sjezd, je podle mých informací zatím nejčastěji vyslovováno jméno Vojtěch Filip.
Dokonce i Miroslav Grebeníček signalizoval, že by ho podpořil, pokud sám kandidovat nebude.
Myslím, že Vojtěch Filip by nebyl špatným předsedou.
Alexandr Kramer
Právo, 10. 1. 2004