Určitě by to záviselo na míře programové shody té vlády s našimi prioritami. Ty spočívají především v tom, aby snahy o hospodářský růst a o uskutečnění klíčových reforem, jako jsou reforma veřejných financí, reforma důchodového systému či reforma zdravotnictví, nešly na úkor sociálních jistot.
Myslím, že by nám stačilo, kdyby ta vláda v praxi naplňovala cíle, které měla sociální demokracie ve svém volebním programu. V ekonomické oblasti to například znamená nesnižovat dále daňovou kvótu, čili udržet míru přerozdělování veřejných financí. V sociální oblasti je to mimo jiné důraz na tzv. první pilíř důchodové reformy, aby nedošlo k privatizaci důchodového systému. V oblasti zdravotnictví je to chápání zdravotnictví jako veřejné služby, která se opírá především o nezisková zdravotní zařízení. A tak dále.
Řekl bych, že nejde ani tak o zásadní rozpory, ale spíš o to, že my bychom některé věci dotáhli dále a jinde bychom zase postupovali opatrněji. Domníváme se například, že tempo našeho přizpůsobování maastrichtským kritériím by mohlo být přinejmenším zpočátku pozvolnější, protože v době, kdy připadá v úvahu náš vstup do Evropské měnové unie, pakt stability pravděpodobně už nebude tím, čím je dnes. A nám by to pozvolnější tempo poskytlo více zdrojů na zavedení klíčových reforem, na adaptaci po vstupu do EU a na splácení transformačních dluhů, které s sebou táhneme z devadesátých let.
Pochybuji o tom, že by sociální demokraté stáli o nějakou novou opoziční smlouvu; je jasné, že menšinová vláda, o níž zde hypoteticky hovoříme, by si udržovala určitý manévrovací prostor v celém politickém spektru. Ostatně běžné vládnutí přináší celou řadu rozhodnutí neideologické povahy, kde ta škála věcných řešení může být pestrá a může zahrnovat i některé nápady a požadavky liberálů. To by určitě nemuselo být důvodem k nějakému bojkotu z naší strany. Co považujeme za nepřekročitelné jsou ony programové pilíře, o nichž jsem mluvil.
Asi bych se ale měl ještě aspoň stručně zmínit o oblasti zahraniční politiky, kde, jak známo, existuje mezi radikální levicí a sociální demokracií řada sporných momentů. Pokud by menšinová vláda v této oblasti přijímala rozhodnutí, s nimiž nesouhlasíme, samozřejmě bychom je kritizovali; pokud by to však byla takříkajíc rozhodnutí typu vis maior, tedy kroky vyplývající z našeho začlenění do nadnárodních struktur, nezašli bychom v té kritice zřejmě až tak daleko, že bychom kvůli nim vládu zcela zatratili.
Na čem bychom jistě trvali, je respektování norem OSN. My jsme přesvědčeni, že například některé akce na podporu Spojených států v Iráku tento rámec překračují a že některým válečným dobrodružstvím se naše republika mohla vyhnout, aniž by se dostala do rozporu se svými závazky.
Pokud jsem to správně pochopil, pane redaktore, tak tady nehovoříme o koalici, ale o podpoře KSČM případné menšinové vládě ČSSD. Z toho vyplývá, že bychom nemohli mít takové nároky, které by odpovídaly statutu koaliční strany. Náš požadavek na poměrné zastoupení v orgánech Sněmovny a na určitou personální vstřícnost v dalších institucích vychází z toho, že se považujeme za standardní součást našeho politického spektra a chceme, aby s námi bylo zacházeno stejně, jako se všemi ostatními. KSČM má ve Sněmovně zatím jen jednoho předsedu výboru, petičního; myslím, že její váze v této komoře by odpovídal ještě jeden předseda, například v oblasti sociální.
Když vás teď ujistím, že ne, tak to pro vás asi nebude dostatečná odpověď, viďte? Ani když dodám, že to myslím upřímně. Zkusím tedy odpovědět takhle: vydírací potenciál pana Kalouska je umocněn tím, že má za zády jiného perspektivního koaličního spojence, ODS. My máme za zády pouze voliče, kteří k nám přecházejí od sociální demokracie. Myslím, že tím je definována i míra našeho možného tlaku na sociálnědemokratickou vládu.
Mně se ta představa v principu neprotiví, ale samozřejmě si uvědomuji, že sociální demokracie je strana, která se pohybuje mezi středem a levicí a že žádný její předseda si tudíž nemůže dovolit tento prostor radikálně zúžit. Takže ani od Zdeňka Škromacha bych to neočekával.
Ve skutečnosti se mě ptáte, zda by nám víc vyhovovala silná nebo slabá sociální demokracie, že? Podívejte se, pane redaktore, my si výsledky těch trojích letošních voleb interpretujeme tak, že je tu nebezpečí změny trendu, který byl nastoupen v roce 2002. Tehdy se voliči v parlamentních volbách jednoznačně vyslovili pro to, aby se v České republice vládlo levicově; teď zřejmě hrozí obrat doprava. Z toho vyplývá jednoduchý závěr, že vítězství KSČM na úkor sociální demokracie není v této chvíli ku prospěchu levice jako celku. Protože část těch voličů, kteří opouštějí ČSSD, k nám nedorazí, ale připojí se k těm zklamaným, kteří při volbách zůstávají doma.
Myslím, že tančit na hrobě sociální demokracie v situaci, kdybychom si my sice pomohli k pár mandátům navíc, ale vládu - a možná dokonce i ústavní většinu - by získala pravice, by bylo velice špatné.
Já teď mluvím o strategii, v níž jsme všichni zajedno. Naplňování té strategie má samozřejmě i své taktické rozměry, a tam se někdy v názorech rozcházíme.
Mnozí členové KSČM, včetně některých vedoucích funkcionářů, jsou přesvědčeni, že teprve razantní vítězství KSČM přiměje některé sociální demokraty k tomu, aby se vzpamatovali. Já se domnívám, že tato úvaha je pro levici jako takovou příliš riskantní a dávám přednost kontinuálnějšímu vývoji.
Byl by sebevražedný, kdyby KSČM chtěla prostřednictvím sociální demokracie ve skutečnosti vládnout sama, nebo jí aspoň vnucovat politiku, která by zaváněla oprašováním starých časů. My ale takovou ambici nemáme. Uvědomujeme si, že Česká republika musí dodržovat své mezinárodní závazky, že sociální stát je nutné modernizovat a že vláda musí dělat vstřícnou politiku i vůči soukromému sektoru, aby mohl dobře fungovat a plnit svou roli v národním hospodářství. Takže pokud v rámci kritiky zaznívají v některých našich projevech tóny, které v tomto směru vzbuzují obavy, tak bych ty obavy rád rozptýlil.
Já jsem ten jeho projev vnímal tak, že byl postaven na razantní kritice současnosti a že ve vztahu k minulosti byl opatrný s ohledem na část naší voličské klientely. Ale postřehl jsem tam jednu významnou větu, která z úst našeho předsedy nezaznívá každý den, a to, že justiční vražda zůstává vraždou, i když se kryje komunistickými ideály. To si myslím, že je určitý signál, i když já osobně bych se nebál po patnácti letech připomenout naše omluvy a distanci od zločinných aspektů vládnutí před rokem 1989.
Pane redaktore, já když poslouchám parlamentní rozpravy, tak naslouchám argumentům. Obstrukci coby politické gesto považuji za velice krajní reakci. A protože 17. listopad vnímám jako státní svátek, tedy i jako svátek těch občanů, kteří volí KSČM, myslím, že respekt k těmto voličům je na místě. Minimálně v té míře, že v klidu vyslechnu argumenty těch, které si ti voliči vybrali za své zástupce.
Už jsem naznačil, že já sám bych na místě pana Grebeníčka akcenty v tom vystoupení asi kladl jinak. Nebál bych se nejen té omluvy, ale ani určitého shrnutí, proč to dopadlo, jak to dopadlo. To je nesmírně významná věc a rovněž tak je podle mne důležité analyzovat, jak velká část našich dnešních problémů souvisí se změnou společenského uspořádání, k níž před patnácti lety došlo, a jak velká část jich jde spíše na vrub určitému způsobu vládnutí.
Charakter toho projevu předsedy Grebeníčka samozřejmě souvisel i se stavem diskuse uvnitř KSČM, jenž byl v nedávné době poměrně koncentrovaně vyjádřen na jejím VI. sjezdu, zejména jeho kádrovými závěry. Takže já jsem tím projevem nebyl překvapen, i když si myslím, že určitá šance vzhledem k volebnímu výsledku z roku 2002 a k poločasu vládnutí stojedničkové koalice tady byla a že jsme ji objektivně nevyužili tak, jak bychom si přáli.
- ano, na tu tezi pana profesora Šamalíka. Já s ní v podstatě souhlasím v tom smyslu, že listopad 1989 byl vítězstvím všech, kteří si přáli vyvést naši společnost z nehybnosti. Z hlediska jejího dalšího vývoje ho ale vnímám spíše jako šanci než jako vítězství - a myslím, že ta šance do značné míry nebyla využita. Jedna její část byla promarněna už samotným charakterem ekonomické transformace na počátku devadesátých let a druhá po tom, co se podařilo odstavit pravici od vlády a když se slibovalo, že ty chyby toho transformačního období budou napraveny. Bohužel zůstalo většinou pouze u slibů.
Tento argument byste mohl doplnit dokonce i o čistě osobní aspekt, protože nebýt listopadu 1989, tak by asi ani jeden z nás, kteří jsme ve vedení Komunistické strany Čech a Moravy, v té své funkci nebyl... Podívejte se, my stále procházíme určitým obdobím, kdy se učíme pracovat v nových podmínkách. Už jsme na té cestě urazili hodný kus, ale myslím, že jsme ještě zdaleka nezvládli onu rehabilitaci komunistické strany ve vztahu k její předchůdkyni. Pořád si dostatečně neuvědomujeme, že obhajovat ideály socialismu, hlásat jeho perspektivní podobu, znamená také mít odvahu kritizovat ten první historický pokus o něj.
A je tu ještě druhá skutečnost, kterou bychom si podle mého názoru měli přiznat a snažit se ji změnit: totiž to, že koncepty, které nabízíme společnosti - a to jak na české, tak zejména na mezinárodní úrovni - ještě nemají takovou hloubku a přesvědčivost, jakou by měly mít, aby levice zachytila ten nástup pravice, jehož jsme svědky.
Já jsem nikdy ani před spolustraníky, ani před veřejností nezastíral, že mezi členy a sympatizanty KSČM jsou lidé, kteří mají tento způsob uvažování. A že bychom proto vůči těmto lidem měli být ve střehu a nedopustit, aby se jejich názory staly v naší straně významné.
Je pravda, že jistá koncentrace přívrženců bývalého režimu v naší straně je typická pro velká města a že ve venkovských okresech se s nimi v takové míře nesetkáte. Ale ani o pražské organizaci KSČM se nedá říct, že by byla takto orientována. Víte, takové mimořádné akce, jako byla tato, jsou často dílem iniciativy jednotlivých funkcionářů, kteří mají pocit, že teď přišla ta správná doba, kdy by měli vystoupit se svými názory...
Pro mne je tady klíčový postoj vedení strany, které jasně řeklo, že nehodláme oslavovat a nekriticky uctívat osobnosti, které jsou spojeny s padesátými lety a s tehdejšími politickými procesy. Že je budeme vždycky hodnotit pouze jako historické osobnosti včetně jejich záporných rysů. Proto jsme také ke hrobu Klementa Gottwalda k žádnému jeho výročí věnce nekladli.
Já se domnívám, že lidé, kteří jsou významně spojeni s předlistopadovou minulostí, by neměli kandidovat do funkcí, které reprezentují KSČM. Ale myslím, že se to ani neděje. V aparátu strany a na různých asistentských místech se takováto jména samozřejmě objevovat mohou; nevím, jestli je to případ pana Morávka, protože jeho předlistopadovou novinářskou minulost jsem nikdy detailně nestudoval. A výběr asistenta je především záležitostí poslance.
Já mám takovou informaci, že pan Remek se pro pana Morávka rozhodl především na základě jeho odborných a jazykových znalostí, protože pan Morávek byl zahraničním korespondentem jak ve Spojených státech, tak v Sovětském svazu. Takže jazykově vybaven nepochybně je a určitou úroveň komunikace v tomto prostředí zvládá velice dobře.
Já k tomu taky mnoho dodat nemohu.
Já si myslím, že většina těch lidí, kteří tam zavolali nebo odesemeskovali to své ano, ve skutečnosti netouží po návratu před rok 1989, ale spíše po některých sociálních jistotách, které si s tím obdobím spojují. Jsem přesvědčen, že každý, kdo zkoumá názory veřejnosti důkladněji než jedinou anketní otázkou, která může být zavádějící, dojde k závěru, že naprostá většina našich občanů žádný návrat nechce a že ho nechce ani výrazná většina členů KSČM. Čili: beru to spíše jako záležitost psychologickou než světonázorovou, jako syndrom nespokojenosti, ale ne jako doklad toho, že by se společnost otáčela o 180 stupňů.
Myslím si o tom v podstatě stále totéž: že to nebyl správný krok. Jako představitel strany jsem tehdy musel tlumočit většinové rozhodnutí našich politických orgánů, které to braly jako taktický tah, který přispěje k řešení patové situace, způsobené neschopností sociální demokracie prosadit vlastního kandidáta. A také jako reakci na aktivnější přístup Václava Klause vůči našemu politickému klubu. Sám jsem to považoval za krátkozraké a osobně jsem Václava Klause v tajných volbách nevolil.
Myslím si, že dneska všichni, kdo jsme na levici, tak trochu inkasujeme důsledky tohoto kroku, protože nejen vláda, ale zejména sociální demokracie a koneckonců celá levice se dostala pod silný tlak. Na Hradě sedí čestný předseda ODS, v Senátu má pravice většinu a ve většině krajů jsou pravicové koalice. To je efekt, který jsme rozhodně nechtěli a který s tou volbou prezidenta do jisté míry souvisí.
No, žádné shrnující závěry k tomu nemáme, ale v každém případě velice živě diskutujeme o tom, že v tom zbývajícím čase volebního období nemůžeme ODS dovolit, aby s námi mohla počítat ve svých hrách; nesmíme hrát roli jejího užitečného idiota, musíme si jasně říct, že ona je naším hlavním ideovým protivníkem. Z hlediska taktiky to bude náročnější vzhledem k tomu, že se budeme muset vymezovat jak vůči vládě, tak vůči straně, která s námi ve Sněmovně sdílí osud opozice... Ale mimo Sněmovnu tohle už vlastně neplatí.
Tak za prvé, kolega Ransdorf se nám z Evropy tak trošku vrátil, protože je znovu členem výkonného výboru a také členem kolegia, tedy nejužšího vedení. Za druhé, Vlastimil Balín tím, že byl zvolen naším druhým senátorem, nepochybně potvrdil, že jeho osoba má v politice svou váhu a že je třeba s ním i nadále počítat.
Je pravda, že polovina vedení byla obměněna a že to nové vedení stále hledá svůj styl práce, aby skutečně fungovalo jako tým a přitom využívalo schopnosti každého svého jednotlivého člena. Ale ujišťuji vás, že tam nejsem sám, kdo by se ohradil, kdybychom měli být opět zatlačováni do role jakýchsi poslušných vykonavatelů jediné a jednotné vůle.
Právo, 27. 11. 2004, Alexandr Kramer