Vrátil jsem se, nebo nevrátil? Pokud odpověď závisí na tom, kolik času strávím na jednom místě, tak už to dneska nejsem schopen změřit. Jakožto rodilý Pražák, který do Prahy patří „jako pecka do švestky“ (cituju sebe!), jsem se do ni samozřejmě vrátit chtěl; jako člověk, který měl to štěstí, že se mu náhradním domovem stala Vídeň, jsem si ale položil otázku, není-li možné žít v obou těch skvělých městech současně. A ono je. Když potřebuju něco ze svého archívu ve Vídni, tak si pro to prostě zajedu a trochu pobudu... a pak zase třeba jedu do Prahy na premiéru a pobudu déle. Zjistil jsem, že tenhle způsob života - říká se tomu střídání tapet - mi vyhovuje. Určitě i proto, že mi dává dvojí perspektivu.
Zdrženlivost v komentování zdejší politické situace jsem si uložil jako součást toho, co lze nazvat občanskou sebereflexí. Jednoduše jsem si řekl, že člověk, který se dopustil omylu - i když se mu to přihodilo v pětadvaceti a pak jej dalších čtyřicet let napravoval - by z toho pro sebe měl vyvodit důsledky. A kdo opustí hřiště, nemusí hned z hlediště hlasitě radit.
• V nedávném rozhovoru s Právem jste ale naznačil, že s tím bobříkem mlčení už skončíte, protože
máte pocit, že „politická garnitura, která již deset let spravuje věci této země, už zaslouží,
aby se i lidé jako já k ní mohli kriticky vyjadřovat“. Tož, vyjádřete se.Vyjádřím - když se mě zeptáte, k čemu nebo ke komu.
Já jsem si nic konkrétního nepředstavoval, protože jsem zažil už dost „nultých hodin“, abych věděl, že vývoj jde vždycky svými vlastními cestami. Obecně jsem očekával, že země, která už si nemůže říkat, že tohle zavinil bolševik a tamto nařídila Moskva, ukáže, jaká skutečně je. Co v ní je. A to tedy ukazuje.
Předvádí, co může předvádět společnost, která byla v tomto století několikrát zlomena a nikdy pořádně nesrostla: že jí chybí pojící idea. Proto stále není schopná sama sebe pochopit a potácí se - jako celek i v osobách svých politických lídrů - mezi nepřiměřeným velikášstvím a frustrací z pocitu méněcennosti.
Všichni víme, že ti hlavní jsou tři. Musím říct, že i když ty druhé dva jsem „na barikádě“ nezahlédl, nikdy jsem k nim neměl negativní vztah. Panu Klausovi jsem kdysi chtěl dokonce veřejně poděkovat, jenže on se o tenhle zážitek sám připravil tím, že mě „odezval“ ze Sedmičky, v níž jsme spolu měli diskutovat, a vybral si snadnějšího kontrahenta.
Za to, že v lidech zkažených totalitou vyvolal pocit veliké síly ke změnám, který po určitou dobu fungoval. A také za to, jak se vyrovnal s krizí mezi Čechy a Slováky, protože jeho tehdejší protihráč byl schopen vyostřit ji do katastrofy podobné té, k níž došlo na Balkáně.
Je jich tam několik. Především si myslím, že i tomuto významnému novodobému státníkovi se přihodilo, co v případě své generace nazývám myšlenkovým selháním: nedomyslel, že země nepotřebuje jen plnou kasu, ale také pevnou morálku. Navíc i on propadl černobílému pohledu na svět, když absolutně popřel, že mezi dvěma póly může existovat ještě nějaká třetí varianta - kompromis. Koneckonců, ani jeho způsob zacházení s partnery a oponenty není to, z čeho by si další pokolení našich politiků mělo brát příklad.
Myslím, že stejně jako se nedá přehlédnout lví podíl prvního na odstartování proměn v této zemi, nelze popřít rozhodující zásluhu druhého o jejich novou akceleraci. Má-li demokratická společnost fungovat, musí v ní být alespoň dva silné bloky, které spolu vedou ten klasický politický spor.
...v jeho podílu na vytvoření životaschopné alternativy k tomu, co reprezentuje Václav Klaus. Způsob, jímž se mu podařilo vypěstovat z relativně bezvýznamné straničky politickou sílu, která tu poprvé po mnoha desetiletích převzala vládní moc zcela regulérní cestou, považuji za obdivuhodný. A ostatně i úspěchy jeho vlády, umožněné opravdu tou podivnou koaliční smlouvou; vždyť ostatní demokratické strany nebyly tenkrát akceschopné!
Ale samozřejmě mě dnes a denně mrazí, když čtu některé výroky a pozoruji, jak zcela zbytečně vyvolává různé havarijní situace. Třeba tu čerstvou šarvátku s Rakouskem kolem Temelína: Bože, když vím, že můj soused, se kterým chci a musím dobře vycházet, je na něco krajně alergický, tak ho přece nebudu ještě víc dráždit, ale naopak - a to říkám právě jako dávný přívrženec jaderné energie! - budu hledat způsob, který mu dá pocit, že jeho argumenty pozorně vnímám! Vykoledovali jsme si na hrubý pytel hrubou záplatu, která bohužel také ztrácí měřítka i úroveň.
- o Václavu Havlovi? Samozřejmě. Nikdo na světě není imunní vůči působení moci - dokonce ani té velice omezené „moci“, jakou má prezident v našem systému. Každá moc svého nositele víc či míň deformuje nebo, řekněme, změní; prostě už není takový, jakého jsme ho kdysi znali. Takže i Václav Havel se už liší od onoho, s nímž mě deset let svazoval velmi důvěrný vztah.
To ale nemění nic na mé jistotě, že pokaždé, když půjde o podstatné věci, uslyším ho znovu vyslovit nahlas to, co je v té chvíli třeba říct. Tak jako to udělal v případě Kosova... a jako to zopakoval před třemi týdny, když svedl poprvé dohromady příznivce i odpůrce globalizace.
Určitě není zapotřebí šířit se o tom, že má charakter a odvahu; na rozdíl od těch, kdo ho kritizují za údajné politické chyby, má však i dar jasnozřivosti. Nevím o jiném českém politikovi, u kterého bych si byl tak jistý, že je muž na svém místě, jako právě u něho. Mimochodem: Havel tuto společnost stále spojuje a já si myslím, že ani příští prezident by ji neměl polarizovat!
Pokud jsem to tak skutečně řekl, mohlo jít jenom o dílčí pohled na českou společnost, na její negativní vlastnosti. Mnohokrát jsem ale také zdůraznil, co na svých rodácích obdivuji: jejich všestrannou zručnost, intelektuální potenciál, schopnost improvizace... jak se dovedou zmobilizovat ve chvíli, kdy běží o všechno.
O nynější „historické etapě“ je těžké vynášet soudy, protože sotva začala. Takže jen stručně: Určitá část této společnosti je natolik prorostlá „reálným socialismem“, že si lze jen přát, aby to tady nějak doklepala a nezpůsobila větší škody; velkou šanci pro budoucnost vidím v tom, že se nejmladší generace rychle „poevropšťuje“.
Řekl bych, že je to taková bludná ledvina. Zdá se mi, že někteří lidé přicházejí na svět s citovou deformací, tak jako jiní třeba bez hudebního sluchu nebo se sníženými mentálními schopnostmi.
Většina rasistů ale ke svému etickému úrazu jistě přišla až později: ať už vinou pokřivené výchovy, nebo proto, že se nedokázali vyrovnat se svými životními trably, stresy a neúspěchy a našli si pro ně nejpohodlnější vysvětlení: zavinili to Židi, Němci, Rusové, cikáni, černoši, homosexuálové...
Já sám nic takového z domova neznám; dokonce jsem to, čemu se říká filosemita a -
Jak můžete chtít po českém spisovateli, narozeném v Praze, aby se necítil svázán se svými židovskými a německými kolegy-rodáky? Já si přece nemůžu od sebe odmyslet Kafku, Rilka, Werfla, Broda... lidé jako oni jsou pro mne právě jako ti „jiní“ naprosto nezbytní, přímo pokrevně příbuzní!
Musím dodat, že jsem v sobě od války neměl averzi vůči Němcům. Dodnes si pamatuji jeden z prvních obrazů, které jsem viděl v květnu pětačtyřicátého: byla to ohořelá mrtvola visící hlavou dolů z lucerny na Národní třídě. Můj otec mi tenkrát řekl: „Nejspíš to byl nácek, ale ti, co pod ním rozdělali oheň, nejsou lepší.“
Vůbec ne. Oni totiž mají to obrovské štěstí, že svět, který se jim s nesmírnou sugestivitou otevřel, je úplně jiný než ten, který formoval nás.
Přesto: Němci musí pochopit, proč na ně smíme být alergičtější než oni na nás: zatímco my jsme je nikdy nemohli vážně ohrozit, oni nás v dějinách nejednou přitiskli až k okraji propasti, v níž jsme mohli zahynout jako národ. Právě tohle v Německu stále opakuji: Musíte chápat, že vaše obavy a strasti jsou nesrovnatelné s těmi našimi!
Samostatnou kapitolou jsou naše vztahy s Němci a Rakušany ze Sudet. Protože jsem měl nejednu příležitost s těmito bývalými krajany diskutovat, vím, co říkám, když tvrdím, že česká společnost se dnes díky svým médiím vypořádává se svou ranou poválečnou minulostí lépe, než se oni dokáží vypořádat s historií jen pár let starší. Když čtete jejich hlavní tiskoviny, máte pocit, že dějiny začaly teprve v roce 1945. My samozřejmě musíme trvat na tom, že se děly i trochu dřív.
Vzpomínám si, že když před deseti lety odjížděl z Československa poslední vlak s ruskými vojáky, neměla většina z nás při pohledu na ty ošuntělé a skleslé kluky namačkané v nákladních vagónech pocit kdovíjakého triumfu; spíš jsme je litovali a přemítali o tom, kdo platí za šílené sny vůdců... V té chvíli jsem si uvědomil, že hořkost, kterou jsme chovali vůči Rusům, není vůbec srovnatelná s tím obecným antiněmeckým komplexem. Řekl bych, že Rusy budeme vždycky spíš podceňovat a Němce naopak přeceňovat - z důvodů, které jsou dost pochopitelné.
Musím přiznat, že v tomto případě mi byli bližší lidé, kteří seděli v té podivné pevnosti, než ti, kdo ji obléhali. Mezinárodní měnový fond a Světová banka jsou navzdory kardinálním chybám, jichž se dopouštěly, zatím nepostradatelnými součástmi mechanismu, jehož posláním je proměňovat svět ve stále lepší místo k žití. A rozflákat něco, když nemám, co lepšího bych místo toho nabídl, je nebezpečné - kde jinde by to lidé měli vědět lépe než v zemi, která za to poznání zaplatila čtyřiceti zmarněnými roky?!
Taky mě doslova bolí vztah oněch bezbřehých uživatelů svobody - za totality by jich většina určitě „držela hubu i krok“ - k policii a k armádě, které demokracie nezbytně potřebuje na obranu před novými Hitlery a Staliny.
Dějinná zkušenost nám říká, že kdykoli jedna strana překročí určitou míru, nastává silný protitlak a protipohyb. V roce 1990 jsem ve své první zdejší televizní diskusi s Karlem Steigerwaldem řekl: Doufám, že ti, kterým se v budoucnu povede mnohem lépe než většině, nezopakují chyby, jež zavinily příklon lidí k „revoluční“ ideologii. Zda vstanou noví bojovníci za komunismus, závisí na tom, nakolik je kapitalismus poučitelný. Pokud se nepodaří právě v globálním měřítku přivřít nůžky mezi bohatstvím a chudobou, které se zatím stále rozevírají, pokud se sociální i zdravotní podmínky obyvatel zaostalých zemí v příštích deseti až dvaceti letech znatelně nezlepší... pak je pochopitelně nutno počítat nebezpečím dalšího výbuchu.
Ale já myslím, že mi skoro všechno zůstalo! Pořád mi vadí nespravedlnost, pořád mě bolí lidé v bídě - na tom se nic nezměnilo a nevím o jediném svém vystoupení ani díle, v němž bych přešel na opačnou pozici... nebo pozici lidí, kterým je to fuk. Jistě, politický model, ve který jsem zpočátku věřil, byl zgruntu vadný - ale na to jsem přišel už před čtyřiceti lety, a od té doby trpělivě napomáhám při hledání lepšího.
Já o tom čím dál víc uvažuji, protože mě samého udivuje, že jsem v kritických letech svého života, která začala dejme tomu kolem roku 1960 - do toho zahrnuji i deset let disentu a deset let v exilu - vlastně nezažíval nic, co by se podobalo depresi. Po celou tu dlouhou dobu mě ovládal pocit, který jsem předtím neměl: jistota. že můj život má logiku. Asi za to hodně vděčím způsobu, jímž přežívám svou existencí - psaní. Většinu života vlastně trávím tím, že vymýšlím a domýšlím cizí osudy a cizí příběhy... Věřím, že mi to velice pomáhá v chápání mého vlastního.
Vy jste, pane Kramere, měl před těmi dvěma lety strašnou smůlu, že jste byl v průběhu tří neděl asi sedmý, kdo mi takovou otázku položil. A protože vy, na rozdíl od těch ostatních tazatelů - většinou ukázkových vrtichvostů - jste o tom jako signatář Charty musel všecko vědět, měl jsem pocit, že od vás je to otázka pod pás.
Takže jsem se konečně dožral a neuznal ani vaši argumentaci, že novinář, který se ptá za čtenáře, má právo tázat se na cokoli... Dneska vám v klidu odpovím, že „obyčejný konjunkturalismus“ se dá srozumitelně vyjádřit českým příslovím kam vítr, tam plášť. A já se domnívám, že můj životní plášť byl skoro pokaždé na místě o poznání dřív, než tam dospěl historický vítr. Je i riziková předvídavost špatná vlastnost? Dal se Havel zavírat, aby byl jednou prezidentem?
Ježíšmarjá, samozřejmě! Až na to, že čemu vy říkáte ješitnost, já nazývám ctižádostí. Ješitnost zaslepuje a ohlupuje; neznám ješitu, kterému by bylo možné říct pro něho důležitou, ale nepříjemnou pravdu. Ctižádostivec nebývá blb, vyslechne pozorně i své kritiky, protože ví, že právě od nich se může nejvíc dozvědět o chybách, které mu brání v dosažení jeho cílů.
Takže, slavný soude: Ano, jsem vinen ctižádostí! Ale nevím široko daleko o žádném umělci a když už jsme u toho, ani politikovi - který by ctižádostivý nebyl. Bez ctižádosti přece vůbec nemůžete vstoupit do veřejné arény. Co byste tam za svůj výkon hledal, když ne potlesk?
Musím vás zklamat: Ta energie mi pořád nedochází. Dovolíte mi doložit to stručným výčtem? V těchto týdnech mi vychází nový román Ta dlouhá vlna za kýlem v němčině i v češtině; korektury v obou jazycích jsem dělal sám. Moje nová hra Nuly má světovou premiéru v Plzni; aktivně se podílím na přípravě už pátého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který sem za čtyři neděle opět přiveze vrcholná představení; mezitím jezdím po Německu, Švýcarsku i Rakousku a čtu z toho posledního románu; zároveň v Praze zvládám složitou půdní výstavbu a ve Vídni připravuju konečně k přestěhování náš archív. A taky normálně žiju, chodím po hospodách, výstavách, divadlech - a vůbec! Máte dojem, že to všechno svědčí o nějaké velké únavě?
Teď vás potěším, pane Kramere: nedospěl. Pořád se mi stává, že mě život překvapí a zaskočí... a pořád se občas musím potýkat se svou naivitou, která se mne drží jako zamlada. Naštěstí už teď nemívá tak dalekosáhlé důsledky, protože konfliktní situace, které mě tu a tam potkávají, řeším s chápavým nadhledem.
Tatínek mi kdysi svěřil, že nejtěžších je prvních sedmdesát let. Na rozdíl od něho jsem se jich už dožil, takže si říkám, že mám nejhorší za sebou. A cokoli mě teď potkává, od špatných kritik až po nároky únosnější spíš pro juniory, chápu vděčně jako daň za pokračující život.
Silné romány si čtenář ke konci začíná šetřit, váží si každé stránky a skoro blaženě vnímá úzkost z toho, že dočítá. A všichni představitelé mého milovaného Cyrana hráli nejraději pátý akt.
Pavel KOHOUT, nar. 20. 7. 1928 v Praze. Od r. 1947 pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu a zároveň studoval na Filozofické fakultě UK, studium však neukončil. 1949-52 vedoucí Souboru Julia Fučíka. 1949-50 pomocník kulturního atašé na velvyslanectví v Moskvě. 1951-52 šéfredaktor časopisu Dikobraz, posléze redaktor časopisu Čsl. voják. 1956 reportér a komentátor Čs. televize. Od r. 1957 spisovatel na volné noze. 1963-66 dramaturg Divadla na Vinohradech.
1945-69 člen KSČ (vyloučen). 1952-60 člen ÚV ČSM (vyloučen).
Po válce a v první polovině padesátých let se prosadil jako autor politicky angažované a milostné poezie (sbírky Verše a písně, Čas lásky a boje aj.) a divadelních her (Zářijové noci, Taková láska); od 60. let jeden z představitelů nonkonformního proudu v české literatuře. Patřil k protagonistům Pražského jara a byl spoluautorem Charty 77. V r. 1979 byl vyhoštěn z republiky a zbaven občanství. Od té doby žije ve Vídni, po r. 1989 střídavě i v Praze.
Napsal 40 divadelních her a adaptací, mj. August, August, august, Válka s mloky, Ubohý vrah, Pat aneb Hra králů. Ecce Constantia - je nejhranějším českým dramatikem doma i v zahraničí. Od r. 1996 spoluorganizuje Pražský divadelní festival německého jazyka. Jeho prozaická tvorba zahrnuje 11 románů, mj. Z deníku kontrarevolucionáře, Katyně, Kde je zakopán pes, Hodina tance a lásky, Sněžím, Hvězdná hodina vrahů, Ta dlouhá vlna za kýlem.
Je potřetí ženatý, od r. 1970 se spisovatelkou Jelenou Mašínovou. Otec tří dětí, další dvě spoluvychoval.
Právo, 14. října 2000, Alexandr Kramer