Do ODS mě nenasadil nikdo, natožpak anarchisté.
To vůbec není rušení státu, stát by přece nadále vybíral daně i veškeré sociální a zdravotní pojištění. Změnil by se jen způsob rozdělování těch peněz mezi občany.
Podstata rovné sociální dávky spočívá v tom, že stát, který nyní občanům v určitých životních situacích složitě vypočítává a vyplácí nemocenské, důchody, podpory a nejrůznější dávky, by jim místo toho po celý život vyplácel stejnou částku a ponechal by na nich, v jaké struktuře ji využijí na své důchodové a zdravotní pojištění, na úspory, na investice, případně v jakém rozsahu ji spotřebují.
Já už teď kvůli tomu dostávám od lidí různé tituly a návrhy, takže k tomu pouze řeknu, že určité prvky takového systému ve světě existují; je pravda, že v tomto případě jsou poskládány do originální kombinace.
Ne, nic takového si nemyslím. Ale souhlasím, že je to velmi jednoduché. Právě proto je to asi pro mnoho lidí tak překvapivé.
Každá nová věc vzniká poskládáním komponent, které jsou známé - nové a překvapivé bývá právě jen to jejich spojení. Já jsem v tomto případě vlastně zobecnil myšlenku tzv. minimálního starobního důchodu, kterou ODS představila na jaře loňského roku v rámci svého předvolebního desatera. A doplnil jsem ji o určité prvky a nápady ze zahraničí, například z Kanady.
Nekonzultoval.
Ne, do této chvíle nemám z jeho strany žádnou reakci.
Každý, kdo přijde s nějakým novým nápadem, riskuje, že bude zahrnut urážkami a nálepkami. Mě to nepřekvapuje, protože podobné reakce jsem už zažil v roce 1996, když jsem přišel s myšlenkou rovné daně. Ta tehdy také u mnoha lidí vyvolávala úsměv a trvalo šest let, než se z ní stala naprosto reálná možnost v rámci reformy daňové soustavy.
Teď si, pane redaktore, děláte legraci.
To si asi myslí jedině ti, kdo se do této chvíle nezamysleli nad podstatou té věci.
Já jsem vztah tohoto projektu k ODS formuloval velmi pečlivě, jak v té televizní Sedmičce , tak ve všech následujících rozhovorech. Jasně jsem řekl, že to je nápad, který jako stínový ministr financí nyní prověřuji se svým týmem poradců. Nemohu za to, že to média posunula a udělala z toho hotový projekt ODS; nic takového jsem nikdy netvrdil.
Myslím, že v tom rozhovoru byla už předtím řeč o rovné dani, která nepochybně pilířem naší reformy je. Teď tady k tomu dodávám, že tu rovnou daň je podle mého názoru nutné doplnit dalšími podobnými pilíři; jestli mezi ně bude zařazena rovná sociální dávka, nezáleží na mně, ale na Výkonné radě ODS a na stínové vládě.
Já to na rozdíl od vás takto předpovědět neumím, protože škála těch reakcí je velice rozmanitá: od jednoznačně pozitivních - a to i od lidí z odborných kruhů, kteří mi nabízejí pomoc při dalším rozpracování té myšlenky - až po jednoznačně odmítavé. Máte pravdu, že Petr Nečas ji z principu odmítá, neboť je přesvědčen, že okruh příjemců dávek by měl být naopak zúžen. Na zasedání stínové vlády navrhl, aby to tak bylo rozhodnuto. Stínová vláda se rozhodla pro pokračování v analýzách mého návrhu.
Ne, neděláme. ODS je v této chvíli jediná politická strana, která uvažuje o skutečných reformách, které mohou situaci v sociálních výdajích vyřešit. Možných cest je víc. Martin Kocourek se pokouší specifikovat způsoby, jimiž by se okruh těch příjemců zúžil - já jsem přišel s myšlenkou v principu jinou, ale cíl je stejný: limitovat růst mandatorních výdajů. To, že na stole leží více variant, byť v sobě mají protichůdné prvky, vidím jako přednost a ne jako nedostatek.
Rovná sociální dávka je spravedlivá v tom, že ji každý bude dostávat po celý svůj život. Bude ji dostávat proto, aby se mohl připravit na nepředvídané situace. Nikdo dopředu neví, co ho potká, zda ho nepostihne nemoc nebo jiná komplikace, která ho připraví o nynější zaměstnání. A je na každém jednotlivci, zda se na ty možné výkyvy chce či nechce připravovat. Včetně onoho výkyvu, který ho pravděpodobně nemine a který se nazývá stáří.
Sám dobře víte, že ten teoretický cíl dokonalé adresnosti sociálních dávek je neustále zpochybňován praxí. Jistěže by to bylo fajn umět vypočítat, že tomu a tomu člověku musíme dát v určité chvíli přesně tolik a tolik peněz..., ale nefunguje to, protože spousta lidí v tom systému umí najít slabiny, dovedou to obejít, vykázat jinou situaci než je ta, v níž se skutečně nacházejí. Nynější systém prosadila ODS v roce 1996, kdy se pan ministr Vodička snažil vnést do toho velkého množství sociálních dávek právě princip co největší adresnosti. Bohužel to tehdy bylo hned na počátku poněkud rozmělněno... a hlavně se v následujících sedmi letech ukázalo, že to je sice hezká teorie, ale že realita je jiná.
Ano.
Pane redaktore, proti této formulaci protestuji. Ta dávka, kterou by každý občan dostával od 18 let do konce svého života, je na úrovni existenčního minima; čili zajišťuje, aby hlady nikdo neumřel. Ptáte se, jaký životní standard budou mít lidé, kteří se na všechno vykašlou a o nic se nepostarají - ti, kteří během celého života tu dávku "projedí"? Na to je jednoduchá odpověď: přesně takový, pro jaký se sami rozhodli. To znamená velice skromný. Ano, ten systém je záměrně nastaven tak, aby lidem, kteří momentálně nemají práci nebo pracovat nechtějí, zajistil pouze existenční minimum - právě tím je vede k tomu, aby byli zodpovědní, aby mysleli na zadní kolečka a nespoléhali ve všem na stát.
Třetina národa není ani nemocná, ani nezaměstnaná, takže zřejmě máte na mysli hlavně penzisty. Ale ani mezi nimi by ten podíl nebyl tak velký, jak se obáváte, a to z jednoduchého důvodu: náběh na rovnou sociální dávku by byl samozřejmě pozvolný. Já přece od začátku výslovně uvádím, že by se netýkala současných důchodců ani lidí, kteří se k důchodovému věku blíží, jim důchody brát nechci. Ale vezměte si ty, kterým je dnes osmnáct, dvacet, ti přece budou mít dost času i příležitostí k tomu, aby si vyzkoušeli, jak to funguje! Jsem přesvědčen, že těch, kteří by nad vším mávli rukou a celou tu dávku hned spotřebovali, by byla skutečně jen hrstka.
Prakticky všechny druhy dnes vznikajících právních vztahů mezi občanem a bankou nebo fondem jsou pokryty pojištěním, to zajišťují příslušné zákony. Vhodným rozdělením svých vkladů občan může dosáhnout toho, že je bude mít pojištěné téměř v plném rozsahu.
Ano, tohle riziko existuje odjakživa, s tím rovná sociální dávka nijak nesouvisí.
To není pravda. Rovná sociální dávka garantuje pro všechny tyto situace onen minimální příjem; do tržní sféry se přesouvá pouze část vašeho důchodu, nebo vaší nemocenské nebo podpory. Ta část, o kterou se budete starat vy.
Já jsem se v tom návrhu rovné sociální dávky záměrně nevyslovil k tomu, jak naložit s dětskými přídavky. To je otevřená otázka; ta matka, o které mluvíte, by zřejmě brala přesně ty dětské přídavky, které bere teď. A když dovolíte, tak bych se teď zmínil ještě o jedné kategorii, na kterou se mě novináři často ptají: o invalidech. Tam je to naprosto jasné: lidé, kteří se trvale nemohou živit vlastní prací a kteří jsou v jistém smyslu závislí na pomoci jiných, by samozřejmě dostávali navíc další dávku. Přesněji řečeno, nedostávali by ji oni, ale ten, koho by jako jejího příjemce určili: rodinný příslušník či jiná osoba, která se o ně stará, soukromá pečovatelská služba, státní zařízení...
Tak za prvé: oba ti pánové odmítají vzít v úvahu, že přechod na tento jednoduchý systém by znamenal značnou redukci počtu úředníků, kteří spravují dnešní složité systémy. To je jeden zdroj.
Stále uvádím, že v cílovém stavu by se těch úředníků ušetřilo přibližně padesát tisíc. Roční náklady na jednoho úředníka činí 600-800 tisíc korun, což znamená, že by se uspořilo třicet až čtyřicet miliard. To je myslím docela dost.
Za druhé: náklady na zavedení tohoto systém jsou ze všeho nejvíc závislé na náběhu na přechodu ze současného systému na ten nový. Tam jsou samozřejmě možné různé varianty, radikální i mírnější, dražší i levnější. Náklady můžete vypočítat teprve ve chvíli, kdy znáte náběhovou křivku. Já jsem naprosto záměrně žádnou konkrétní variantu náběhu neuvedl, protože vím, že by to byl předmět velmi složitých politických jednání.
Rovná daň neznamená, jak neustále tvrdí naši oponenti, pokles příjmů státního rozpočtu. Oni prostě pořád aplikují jednoduchou trojčlenku, v níž novou sazbou násobí existující daňový základ všech daňových subjektů, a pak logicky dospívají k závěru, že státnímu rozpočtu musí chybět veliké peníze. Přitom zcela opomíjejí pozitivní efekty, které ta daň bude mít.
To je spekulace, ve které může mít pravdu on - a mohu mít pravdu já. Já vycházím ze zkušeností zemí, které provedly daňovou reformu, v níž byla radikální redukce daně z příjmu doprovázena úpravami daně z přidané hodnoty. V těch zemích k žádnému poklesu ve výběru daní nedošlo. My jasně říkáme, že bychom zároveň zavedli jednotnou 15procentní sazbu daně z přidané hodnoty - tím by nepochybně byl částečně kompenzován výpadek vzniklý snížením daně z příjmu. Dalším zdrojem - a nikdo neví, jak velikým - by byl nárůst zdaňovaného základu. Prostě proto, že při nízké sazbě odpadají daňové úniky. Třetím zdrojem by byl rozvoj podnikatelské a obecně lidské aktivity, protože ve státě s takhle jednoduchou, spravedlivou a nízkou daní se lidé určitě budou více snažit.
Jednotnou nízkou sazbu daně z příjmu zavedlo Rusko a Estonsko; v Rusku se po jejím zavedení příjmy státu dokonce zvedly. Nejčerstvěji, jak víte, zařadilo rovnou daň z příjmu mezi kroky své reformy Slovensko.
No - a proč ne, pane redaktore? Když je to funkční a prospěšné?
Určité prvky rovné daně můžete nalézt i ve Spojených státech. Mimochodem, Spojené státy jsou místem, kde se rovná daň zrodila. My jsme ji jenom rozpracovali.
Na to je jednoduchá odpověď. Jestli si myslíte, že Česká republika reformy nepotřebuje, jestli si v této zemi mnoho lidi myslí, že to takhle může jít dlouho dál, ať si to myslí. Blízká budoucnost je vyvede z omylu. Já si to nemyslím, proto chystám reformy, které té ekonomické katastrofě mohou zabránit.
Pan premiér často říká věci, které... Jak bych to řekl co nejdiplomatičtěji? Které si sám nevypočítal. Ale stačí si vzít několik příjmových kategorií, stačí se podívat, že 15procentní sazba je nejnižší sazba, která je dnes v systému daně z příjmu, čili, jestli zachováváme tu nejnižší sazbu, tak procentuálně nikomu daň nezvyšujeme. A jestli k tomu dokonce zvyšujeme odpočitatelnou položku z dnešní úrovně na násobek této úrovně, tak právě pro lidi s nejnižšími příjmy dokonce to zdanění snižujeme.
Není pravda, že lidé s vysokými příjmy nutně musí na rovné dani vydělat. Záleží na tom, jaké používají odpočitatelné položky. Rovná daň je koncipována na jednoduchém principu: z každé koruny příjmu nad odpočitatelnou položku šest tisíc se platí stejných 15 haléřů, platí je ten i onen, žádné jiné odpočitatelné položky se neuplatňují. Nechte na čtenářích, aby si to každý z nich vypočítal sám pro sebe. Cílem rovné daně je, aby proti dnešnímu stavu daně z příjmu neplatil nikdo víc.
To není žádný populismus. My ve všech těch nápadech opravdu nabízíme jednoduchá řešení, ale ne proto, že jsme populisté - nabízíme je, protože si myslíme, že jednoduchá řešení jsou správná a že jsou na místě. Zajímavé je, že kritika, které se nám dostává, je vzácně vyvážená, že přichází ze všech koutů a ze všech politických směrů. Pravičáci nás obviňují z rovnostářství a tvrdí, že naše návrhy jsou socialistické; levičáci zase říkají, že jsou ultrapravicové, protože sázejí na individuum a na osobní odpovědnost každého člověka. Kdybych chtěl vtipkovat, tak řeknu, že ty námitky se navzájem vynulovávají.
To je přesně to, čemu se říká nálepkování. Já těm, kteří "diskutují" tímto stylem, říkám: Tak přineste to chytré, budeme se o tom bavit.
My celou tu "reformu" považujeme za škodlivou a nepřijatelnou. Myslíme si, že utlumí hospodářský růst, že povede ke snížení životní úrovně a že pro určité skupiny obyvatel, jako jsou živnostníci, bude dokonce znamenat existenční ohrožení. V celém tom komplexu navrhovaných opatření je jediný krok, který bychom mohli hodnotit jako pozitivní - mám na mysli tu tendenci ke snižování sazby z daně z příjmu právnických osob. Ale ta sama o sobě nic nezachrání.
Protože chceme dát jasně najevo, že ODS s touto reformou nemá nic společného. Nechceme se nechat vtáhnout do pasti, kterou nám vláda přichystala: že dílčími návrhy budeme někde něco zlepšovat, a pak budeme kritizováni přesně stejně jako jsme bývali kritizováni v dobách opoziční smlouvy.
Ne, to není pravda. My nemáme šanci zabránit ničemu z toho, co vláda prosazuje. Je naprosto jasné, že i tu reformu si svými 101 hlasy - a v některých částech i hlasy komunistů - prosadí. My se od toho prostě chceme jednoznačně distancovat. Když něco považujete z 99 procent za špatné a nemáte možnost tomu zabránit, tak nemá smysl ani snažit se to modifikovat.
Myslím, že to je otázka pro pana předsedu Topolánka. Já v tom podpisu vidím z jeho strany jakýsi symbolický krok, a nemám potřebu to komentovat.
Nevím, jestli se to může stát, nebo nemůže. Je jasné, že by se to týkalo i mne. A ani k tomu nemám žádný komentář.
Právo, 12. 7. 2003, Alexandr Kramer