Pane Kramere, já nechci nikoho ovlivňovat. Všichni jsme dospělí lidé, všichni máme svoje názory. Kdybych chtěl někoho ovlivňovat, byl bych dneska v Praze a účastnil bych se různých žabomyších bojů všech proti všem. Místo toho, jak vidíte, spokojeně sedím tady na Vysočině a své názory říkám jen lidem, kteří se mě na ně ptají, jako teď vy; nikomu je nevnucuji.
To mu určitě nevytýkám, naopak to považuji za rozumné řešení, protože je pravda, že občané ve volbách, které sice byly evropské, ale přesto měly určitým způsobem charakter domácího referenda, vyslovili této vládě nedůvěru. A já se domnívám, že Špidlova vláda každým dalším dnem své existence nejenom oslabuje sociální demokracii, ale také škodí České republice.
Čímž vám možná odpovídám i na případnou následující otázku: jak bych postupoval já, kdybych byl poslancem sociální demokracie. Já bych v zájmu sociální demokracie a v zájmu České republiky hlasoval proti této vládě.
Já nejsem věštec, ale uvědomte si, že tady nerozhodují jen racionální, ale také iracionální motivy, mezi něž patří především obava některých poslanců, že může dojít k předčasným volbám, v nichž už nemusí být zvoleni, a dokonce ani kandidováni. Můj názor ovšem je, že sociální demokracie by se předčasným volbám měla vyhnout, protože by v nich drtivě prohrála. A to bych si samozřejmě nepřál.
To by chtělo znát ústavu, pane Kramere. Kdybyste ji znal, věděl byste, že samotné vyslovení nedůvěry vládě není ještě důvodem k předčasným volbám. Může k nim vést za předpokladu, že důvěru nezískají ani další dvě vlády, ale tento předpoklad nemusí být naplněn. Já se domnívám, že tuto vládu je třeba změnit právě proto, abychom se vyhnuli předčasným volbám - protože tato vláda svou nízkou kompetencí zemi k předčasným volbám přímo tlačí.
Oddělme dvě věci: co bych pokládal za žádoucí a co si myslím, že se stane. Za žádoucí bych pokládal přesně to, co jste řekl, protože se domnívám, že situace je natolik mimořádná, že by ústřední výkonný výbor měl předat rozhodování členské základně prostřednictvím mimořádného sjezdu. A také, i když kritizuji Vladimíra Špidlu, jsem přesvědčen, že nelze svádět vinu za všechno pouze na něj a že minimálně stejnou odpovědnost nese i Stanislav Gross.
A teď co si myslím, že se stane. Myslím, že většina členů ÚVV bude s rozhodnutím váhat a bude se řídit tzv. Marplovou strategií, která zní: Nevíš-li, co dělat, nedělej nic! To by ovšem bylo nejhorší řešení, které by sociální demokracie mohla zvolit.
Říkám, že to je pravděpodobné. Právě proto bych chtěl vaším prostřednictvím členům ústředního výkonného výboru připomenout slova, jimiž jsem se s nimi loučil na 30. sjezdu. Tehdy jsem jim řekl, že před sebou mají dvě cesty: cestu orlů a cestu slepic. A že orlové žijí nepohodlně, zatímco slepicím se sype zrní, ovšem jen do doby, než je někdo zařízne na polévku. A já bych si velmi přál, aby se v tom našem kurníku našlo alespoň několik orlích mláďat, která se ubrání dotírajícímu noži. A také bych doporučoval, aby ÚVV nedal důvěru mláděti kukačky.
To je věc sociální demokracie a já se do toho nechci nijak vměšovat. Už jsem vám řekl, že kdybych se vměšovat chtěl, nesedím teď spokojeně na chalupě, ale jsem v Praze.
Ne. Předsedu strany, jak víte, volí sjezd. Pokud Špidla padne, tak to, aby strana nebyla dlouho bez legitimního předsedy, pokládám za další důvod k urychlenému svolání mimořádného sjezdu do tří měsíců. Snad bych měl ještě dodat, že před mimořádným sjezdem musí proběhnout i mimořádné okresní a krajské konference a že na těchto krajských konferencích by možná bylo vhodné zauvažovat i o úpravách některých kandidátek do podzimních voleb tak, aby nedošlo k dalšímu volebnímu neúspěchu.
Ústřední výkonný výbor sice nemůže zvolit předsedu, ale má právo zvolit místopředsedy. Já se domnívám, že sociální demokracii by prospělo, kdyby alespoň v převážné většině byly za tyto místopředsedy zvoleny nové tváře, protože se mi vtírá onen slavný a mnohokrát opakovaný Cromwellův výrok: Už jste tady příliš dlouho, než abyste mohli udělat cokoli dobrého - ve jménu Božím, odejděte!
Nedávno jsem řekl, že v sociální demokracii vidím nejméně deset lidí, kteří se v posledních dvou letech dokázali chovat statečně a dokázali kritizovat zradu volebního programu. Nechci nikoho konkrétního jmenovat, abych mu nedal polibek smrti, nicméně takoví lidé jsou a toto by podle mého názoru mělo být kritériem.
Pane Kramere, vy se stále dopouštíte jedné naivní chyby. Domníváte se, že pro sociální demokracii jsou nejdůležitější personální záležitosti, a proto se pořád ptáte na jedno a totéž, místo abyste se ptal na to skutečně důležité: na systémovou změnu.
Já jsem to v Mostě vyjádřil slovy, že je zbytečné vztyčovat novou vlajku na starý shnilý stěžeň. Sociální demokracie musí nejdříve projít systémovou změnou, kterou by projednal právě mimořádný sjezd. Smyslem této systémové změny, kterou jsem navrhl a která by se promítla do změny stanov, do kariérního řádu a do dalších dokumentů, by bylo odstranění dnešního odcizení členské základny od našich nejvyšších funkcionářů, a to například tím, že i předseda strany by byl, podobně jako v německé SPD, volen všemi členy, že všichni členové, a nikoli pouze vybraní delegáti, by měli možnost vybírat v primárních volbách kandidáty sociální demokracie, že by byl zakotven institut vnitrostranických referend jako institut povinný a konečně že na vyšší funkce ve straně by mohli kandidovat pouze lidé, kteří svými výsledky v nižších funkcích už prokázali svoje schopnosti. Což by otevřelo cestu úspěšným komunálním a krajským představitelům a naopak ji zavřelo průměrným a podprůměrným.
Pane Kramere, když jsem vám řekl, že systémovou změnu považuji za důležitější než změnu personální, tak jsem tím současně odpověděl na tuto vaši otázku. Kdyby mi někdo nabídl, abych se stal předsedou strany v situaci, kdy tato strana připomíná rozvrácenou armádu neschopnou boje, samozřejmě bych to odmítl. Protože nejdříve je zapotřebí učinit tuto armádu znovu bojeschopnou.
Myslím, že to nemůže udělat jeden člověk, to musí udělat právě mimořádný sjezd a může to udělat právě zmíněnou změnou stanov a zavedením takového kariérního řádu, který různé pochybné zjevy v sociální demokracii vyloučí ze zastávání vysokých funkcí.
Pane Kramere, to je tak hypotetická a spekulativní otázka, že je zbytečné na ni odpovídat. Já se vás pouze snažím informovat o svých názorech a současně vám zcela jasně říkám, že pravděpodobnost realizace těchto názorů je v dnešní situaci minimální. Protože v současné době je sociální demokracie paralyzována a za poslední dva roky v jejím funkcionářském aktivu převládli lidé, kteří teď možná vymění jeden řitní otvor za druhý řitní otvor, do něhož nadšeně vstoupí, ale kteří nejsou schopni samostatného myšlení.
Pane Kramere, protože vás nechci obvinit ze lži, musím vás obvinit z toho, že máte krátkou paměť. Dovolte mi konstatovat fakta. Za prvé, svou kandidaturu na funkci prezidenta jsem tehdy podmínil mimo jiné vnitrostranickým referendem. Zatímco moji protikandidáti objížděli jednu krajskou organizaci za druhou a kandidovali sami za sebe, já jsem nic takového nedělal. Považujete snad toto za vehementní boj o prezidentství?
Za druhé, odmítl jsem nastoupit do první volby, abych dal šanci jiným kandidátům. To, myslím, rovněž není projev vehementního boje. Konečně, za třetí: právě zkušenost z prezidentských voleb, tedy zkušenost, že na sociální demokracii se nelze spolehnout, mě vyléčila z přehnané důvěry, a právě proto vám odpovídám tak, jak odpovídám.
Na to vám mohu odpovědět velmi jednoduše. Za prvé, vždy jsem tvrdil, že koalice sociálních křesťanských a sociálních demokratů je v našich podmínkách koalicí přirozenou, zatímco koalice s unionisty je koalicí nepřirozenou. Za druhé, Josef Lux byl politik, kterého jsem si vážil, i když jsem mnohdy nesouhlasil s jeho názory. Dalším takovým politikem v této zemi byl Václav Klaus a přiznám se, že na nikoho třetího si už nemohu vzpomenout. Proto bych býval přijal, kdyby se Josef Lux stal předsedou vlády.
Ještě dodám, že mezi Luxem a mnou se v posledních měsících jeho života vyvinulo i osobní přátelství svého druhu. Dnes tady, bohužel, žádný nový Josef Lux není.
Vést menšinovou vládu je samozřejmě nejvyšší forma politického umění. Ale protože tady máme precedens čtyř let menšinové vlády, jejíž existence fakticky ani jednou nebyla vážně ohrožena, domnívám se, že z této zkušenosti se lze poučit. Tím neříkám, že bychom měli obnovit opoziční smlouvu, pouze říkám, že schopná menšinová vláda dokáže realizovat svůj program na základě hledání podpory napříč politickým spektrem. Vy přece víte, že první rozpočet schválili spolu s námi lidovci a komunisté a další tři pro změnu ODS.
Kromě toho, jednobarevná vláda, byť menšinová, dokáže prosadit podstatně víc ze svého programu než heterogenní vláda koaliční, a to z toho prostého důvodu, že pouze dvacet procent programových bodů se realizuje prostřednictvím parlamentu a zhruba osmdesát procent se realizuje exekutivně.
Já mám přesně opačný názor. Vycházím ze známého politologickéhopravidla, že volebním štábem vládní strany je vláda. Volby v roce 2002 jsme vyhráli díky úspěšnému vládnutí sociální demokracie v předchozích čtyřech letech. Volební kampaň byla poměrně mdlá a odříznutí od opoziční smlouvy nemělo na rozhodování voličů prakticky žádný vliv.
Jistě, ale vy jste statisticky zanedbatelná jednotka, pane Kramere, při vší úctě k vám. Opakuji, že volby vyhrává a také prohrává vláda. A to, že každý další den Špidlovy vlády oslabuje sociální demokracii, se bohužel v posledních dvou letech velmi plasticky prokázalo.
Já vám ten názor neberu a nepochybuji, že totéž si myslí i on. Moje odpověď je následující: zhruba dva roky po nástupu mé vlády, konkrétně v září 2000, sociální demokracie opět po řadě měsíců předběhla v preferencích ODS a stala se první stranou. Dnes, po dvou letech činnosti Špidlovy vlády, jsou preference takové, jaké jsou a dvě třetiny voličů nám utekly. Jistě i vy, pane Kramere, uznáte, že na preference vládní strany má výrazný vliv osobnost jejího předsedy.
Vy citujete průzkum volebních preferencí z listopadu 1999, já průzkum ze září 2000 - doufám, že čtenáři si ten rozdíl uvědomí. Vzpomínám si, že jsem tehdy ve vašem deníku publikoval tzv. teorii tří U-křivek, která říkala, že naše preference budou první rok klesat, protože naši voliči od nás někdy očekávají zázraky do tří dnů a nemožné ihned, ale že ty preference se nám vrátí, až se nám podaří splnit náš volební slib, že do dvou let vyvedeme zemi z hospodářské krize. To se také stalo.
Špidlova vláda naproti tomu své volební sliby nedodržela, ba přímo naopak, a proto není absolutně žádný důvod, proč by se jí ty preference měly vrátit. V hospodářské oblasti žije z výsledků minulé vlády, ale to nemůže trvat další dva roky, takže - pokud nedojde k razantní změně - lze předpokládat zhoršení hospodářské situace, a tudíž i další pokles preferencí.
Já se, pane Kramere, skoro stydím, že vás musím seznámit s abecedou ekonomické teorie, která říká, že existuje časové zpoždění mezi impulsem a reakcí, a že hospodářská politika jakékoli vlády se tudíž projevuje se zpožděním zhruba jednoho a půl až dvou let. Proto tvrdím, že česká ekonomika dnes žije z hospodářské politiky minulé vlády.
Mohu se ale zmínit i o indikátorech, které mají kratší časové zpoždění - jedním z nich jsou zahraniční investice. Za mé vlády zahraniční investice vzrostly ze dvou na devět miliard dolarů ročně. Dnes klesly přibližně o dvě třetiny na necelé tři miliardy.
Plánovaný deficit státního rozpočtu v roce 2002 činil 46 miliard korun a také byl dodržen. Z toho 10 miliard připadalo na běžný deficit a 36 miliard na úhradu ztrát Konsolidační agentury. Dnešní běžný deficit je více než osmkrát vyšší, činí 83 miliard korun a celkový deficit je 115 miliard. V příštím roce budeme svědky podvodu: ztráta Konsolidační agentury se z deficitu vyřazuje, takže opticky klesne. Slovo opticky podtrhuji.
Vy si pletete dva pojmy. První pojem je rozpočtový deficit, a ten určitě není jeden z nejmenších v Evropské unii, spíše naopak. To je poměr rozpočtového deficitu a HDP. A druhý pojem - když dovolíte, abych vám to vysvětlil, při vašem vzdělání, jak říkal Vlasta Burian - je poměr mezi tzv. veřejným dluhem a hrubým domácím produktem; o něm jsem opravdu řekl, že je po Lucembursku jeden z nejnižších v Evropské unii. Prosím, abyste tyto dva pojmy nezaměňoval, protože kdybyste náhodou skládal zkoušku v prvním ročníku Vysoké školy ekonomické, tak by vás za to zkoušející oprávněně vyhodil.
Kde jste přišel na to, že jsem se ODS v tolerančním patentu zavázal ke zmrazení mandatorních výdajů? Opět se zásadně mýlíte. Já jsem se ODS zavázal - a připouštím, že s radostí! - že budeme plynule snižovat deficit státního rozpočtu. A to jsme také udělali, protože coby keynesiánec vím, že tento deficit má význam v poklesové fázi ekonomiky, ale že v okamžiku, kdy se vám podaří ekonomiku přivést do růstu, je třeba ho naopak snižovat. Takže ODS chtěla to, co jsem chtěl i já. A součástí politické hry je, když splnění svého vlastního přání prezentujete jako vyhovění druhé straně.
Za prvé, v programu sociální demokracie tehdy nebyla explicitní formulace o posílení významu přímých daní na úkor daní nepřímých. Kromě toho, nezapomeňte, že moje vláda zpočátku bojovala o existenci, že jsme tváří v tvář politickým oponentům i ekonomické realitě museli dělat ústupky, které dnes už prostě nejsou nutné. Ta výchozí situace, jak politická, tak ekonomická, byla tehdy prostě jiná, klesal hrubý domácí produkt, klesaly reálné mzdy... Dnes je podle mého názoru zapotřebí udělat především to, že začneme skutečně bojovat proti šedé ekonomice.
Já mám pocit, že polemizovat na tomto poli s Vladimírem Špidlou by ode mne nebylo seriózní. Jestliže se Vladimír Špidla krátce před hlasováním o dani z přidané hodnoty šel zeptat předsedy hospodářského výboru, co to ta daň z přidané hodnoty je a jak se vypočítává, tak z toho musím vyvodit, že jeho ekonomické znalosti jsou minimální a že by bylo ztrátou času vyvracet každou jeho neznalost.
Za prvé: v opoziční smlouvě nebyla ani zmínka o tom, že by nás jakkoliv omezovala v boji proti šedé a černé ekonomice.
Za druhé: počet zahájených trestních řízení v oblasti ekonomické kriminality v roce 1998 byl čtyři tisíce osob ročně; v roce 2002, tedy na konci mé vlády tento počet činil 22 500 osob.
Za třetí: snad i vy, pane Kramere, víte, že mezi trestním stíháním a soudním projednáváním opět existuje nezanedbatelné časové zpoždění - při známé pomalosti našich soudů dokonce větší než v jiných zemích - takže i zde mohu tvrdit, že základy, které položila zejména Marie Benešová jako nejvyšší státní zástupkyně, nyní přecházejí do tohoto období.
Za čtvrté: zcela otevřeně říkám, že kdybych byl v čele této vlády, neváhal bych s podporou komunistů okamžitě prohlasovat tvrdý zákon o majetkových přiznáních - nikoli tedy pouze kosmetický zákon na principu co sis nakradl, to je tvoje, ale dál už nekraď. Vladimír Špidla tento krok bohužel neudělal.
Já jsem vám uvedl fakta - jak je interpretujete, to už je věc vašeho intelektu.
Nikdy a nikde jsem neřekl, že nemám televizi. Když se, pane Kramere, otočíte, tak to, co stojí za vašimi zády, je televizor.
Já se obávám, že člověk, který v místnosti nedokáže postřehnout televizor, není schopen postřehnout i jiné méně nápadné skutečnosti. Mimochodem, jsem si skoro jist, že tuto epizodu při redakční úpravě našeho rozhovoru vypustíte.
Když něco označíte jako účelové, musíte dodat k jakému účelu. V podtextu většiny vašich otázek - a v jednom případě dokonce explicitně - zaznívalo vaše přesvědčení, že se chci vrátit do politiky. Takže já vám teď prozradím svoji životní filozofii: Lidský život se skládá ze tří období - období, kdy se učíme, období, kdy pracujeme a období, kdy odpočíváme. Já jsem v tom třetím období a vracet se do druhého by bylo stejně nesmyslné jako vracet se do do prvního. Tedy například opět skládat přijímací zkoušky na vysoké škole, i když vám by to jistě prospělo.
Přede mnou se už pomaličku otevírá mystérium smrti, kterou křesťané považují za bránu do posmrtného života a my ateisté za konec své existence. Když bilancuji svůj život, mohu si říct, že se mi podařilo udělat z malé strany velkou a čtyři roky úspěšně vládnout. To mi ke štěstí stačí. Teď vychutnávám každý den, každou hodinu svého života s krásnými knihami, s krásnou přírodou, s dobrými přáteli i dobrým jídlem... Občas také poskytnu rozhovor nějakému tomu novináři, když o to hodně žádá, vy víte, že asi před půl rokem jsem vaši žádost odmítl...
Takže abych se vrátil k vaší otázce: v žádném případě se nechovám účelově. Účelově bych se možná choval tehdy, kdybych v minulosti byl v politice neúspěšný. Neúspěšní politici se velice rádi vracejí, někdy dokonce ani neodcházejí. Já jsem odešel a vrátit se nechci.
Bylo to řešení, které mohlo být výhodné dlouhodobě za předpokladu, že by v čele strany stály silné osobnosti. Pozor, osobnosti v plurálu, nikoli pouze jedna osobnost! To, že tam žádná taková osobnost bohužel neexistuje, je jedním z důvodů, proč se tato strana dezintegruje. Ale všimněte si, že se nedezintegruje podle os původu těch, kdo do ní za mé éry přišli, ale podle kritérií schopností a neschopností.
Vezměte si třeba tu eurokandidátku. Víte, že jsem kritizoval, že na ní nebyli Kavan a Laštůvka. Myslíte si, že to bylo dáno tím, že Kavan a Laštůvka odněkud přišli? Ne, bylo to dáno závistí neschopných a jistou neschopností těch schopných prosadit se.
Pane Kramere, jestliže se strana obává pravicových médií, pak k tomu mohu říct, že pravicoví novináři vždy budou nadšeně podporovat slabé sociálnědemokratické politiky a hanět ty silné, protože v zájmu pravice je, aby v čele sociální demokracie byli nýmandi.
Doporučuji vám, abyste si přečetl časovou řadu průzkumů veřejného mínění, kterou nedávno publikovalo CVVM - zjistíte, že razantní pokles preferencí sociální demokracie začal až po prezidentské volbě, to znamená v lednu 2003. A dokonce - protože i tady je časové zpoždění - o několik měsíců později. Prostě, pane Kramere, než jdete někam dělat rozhovor, tak to chce seznámit se alespoň se základními fakty.
Ale teď k něčemu podstatnějšímu. Slaboši obvykle svádějí svou neschopnost na druhé, takže ano, existuje teorie, že jsem to já, kdo stranu rozložil a způsobil pád jejích preferencí. Tato teorie mi nesmírně lichotí, protože mi přisuzuje magickou sílu, kterou prostě nemám.
Podívejte se, já jsem za celou dobu vystoupil veřejně jen dvakrát. V září 2003, když jsem na Žofíně řekl, že reforma veřejných financí nás přiblíží k předčasným volbám, že to je zrada volebního programu, díky níž nás komunisté vytlačí z levé poloviny politického spektra, a že dva až tři poslanci Unie svobody beztak odejdou k ODS.
Podruhé to bylo letos v dubnu v Mostě, kde jsem navrhl konkrétní pětibodový plán záchrany sociální demokracie, protože nelze pouze kritizovat, ale je třeba představit pozitivní alternativu.
Kromě těchto dvou vystoupení jsem do činnosti sociální demokracie nijak nezasahoval. Nežádal jsem žádné novináře, aby se mnou udělali interview, což politici někdy dělají. A jestliže za mnou někteří lidé přijíždějí sem na chalupu, tak je to jejich věc, nikoli moje. A není to ani moje iniciativa.
Pokud zahrnujete do mých veřejných vystoupení i to, když odpovím nějakému redaktorovi, který mi zavolá sem na chalupu a zeptá se mě na můj názor, jako jste to udělal před týdnem vy, tak mi tím vlastně říkáte, že bych tomu redaktorovi měl položit telefon. Já to nedělám, protože jsem v podstatě, i když na to nevypadám, zdvořilý člověk.
Na rozdíl od vás politický jelimánek určitě nejsem, a tak, jak se mou odpověď snažíte zkarikovat, jsem se nikdy nevyjádřil. Na druhé straně rozlišujte dvě věci: názor, který jsem povinen sdělit, pokud se mě na něj někdo ptá, a touhu po moci nebo po funkci. Já doufám, že názory budu mít až do smrti, pokud úplně nezesenilním, zatímco touha po funkci mě po prezidentské volbě definitivně přešla.
Jestli si, pane redaktore, myslíte, že vstávám a uléhám s myšlenkou na pomstu Vladimíru Špidlovi, tak se velice mýlíte, já tady trávím daleko krásnější život, než abych se zabýval něčím tak okrajovým. Skutečností je, že ve Vladimíru Špidlovi jsem se zklamal. Každý člověk někdy v životě vyrobí zmetek. To se stane. Stěží najdete věc, jejíž výrobě a přípravě je věnována větší péče než raketoplánu, a přesto občas dochází k tomu, že nějaký raketoplán havaruje. Vladimír Špidla bohužel havaroval, což je mi lidsky líto - prostě neunesl obrovskou zátěž, kterou ty dvě funkce představují. A já pouze tvrdím, že v zájmu sociální demokracie a České republiky je, aby z těch funkcí odešel. Takže moje kritika Vladimíra Špidly je kritika ve prospěch sociální demokracie. Sociální demokracii nelze obětovat Vladimíru Špidlovi ani Stanislavu Grossovi.
Pane redaktore, když byl Vladimír Špidla dvojkou ve vládě, tak svou funkci zastával dobře. Ne výborně, to by musela klesat nezaměstnanost, ale alespoň dobře. Když byl Stanislav Gross trojkou ve straně a ministrem vnitra ve vládě, musel se starat o bezpečnost, o policii a o další věci, které přísluší ministru vnitra, nikoli o privatizaci Telecomu nebo hnědouhelných dolů, nikoli o to, kdo bude v čele Českých aerolinií apod.
Máte naprostou pravdu, že jsem oba v minulosti chválil. Jenže pak se stalo to, že se z dvojky stala jednička a z trojky dvojka, najednou začal foukat studený vítr a ta zátěž, která na ně byla naložena, se zhruba zdesateronásobila. Prostě co vydrželi jako dvojka a jako trojka, nevydrželi jako jednička a dvojka. Technologové tomu říkají skrytá vada materiálu.
Teď se možná dotýkáte problematiky charakteru. Psychologové znají komplex vděčnosti, který se projevuje tím, že nejvíce nenávidí ten, kdo by měl být vděčný. Já ale hlavní selhání obou těchto lidí nevidím v tom, že zorganizovali akci, která vedla k mému nezvolení prezidentem a následně, dosti logicky, ke zvolení Václava Klause. Vidím ho v tom, že selhali jako politici v celém onom dvouletém období; prezidentská volba byla z tohoto hlediska pouze epizodou, kamínkem v mozaice.
Pane redaktore, kdyby mi Stanislav Gross - nebo kdokoli jiný - před prezidentskou volbou řekl Miloši, nesouhlasím s tvými názory, a proto pro tebe nebudu hlasovat, považoval bych to za čestné, vzal bych to na vědomí a můj vztah k němu by se vůbec nezměnil. Ale člověk, který něco jiného říká a něco jiného dělá, je podle mého názoru podrazák.
Vy jste se mne teď ptal na Stanislava Grosse. Pokud jde o Vladimíra Špidlu, ani zde nejste přesně informován, ale to bychom se dostali do detailů, které opravdu nejsou důležité... Já svůj osobní osud nepovažuji za tak důležitý a upřímně řečeno, to nezvolení mi spíše prospělo, protože mám daleko krásnější a klidnější život, než bych měl jako prezident. Ale o to opravdu nejde. Chyba Vladimíra Špidly skutečně spočívá v tom, že nezvládl ani řízení politické strany, ani řízení vlády. Lidé, kteří nezvládají řízení, jsou nebezpeční řidiči a v zájmu cestujících je nutné, aby odešli.
Právo, 26. 6. 2004 - Alexandr Kramer