Jméno docenta Františka Čuby je v posledních deseti letech více spojováno s údajnými hospodářskými aférami, mimochodem nikdy neprokázanými, méně již s tím, co skutečně dělá. Přitom jeho ohromný přínos pro budování moderního zemědělského podniku je nepopiratelný. Jak už to v našich zeměpisných šířkách bývá zvykem, bohužel vše je zapomenuto.
Pro novináře nemůže začít rozhovor hůře, než jak začal pro mne, když jsme si s doc. Františkem Čubou minulý týden ve Slušovicích sedli za jeden stůl. Jeho první věta totiž zněla, že s novináři obvykle nemluví. Jako důvod uvedl současnou situaci ve sdělovacích prostředcích, které podle jeho názoru uváděly a uvádějí řadu nepravd a polopravd o Slušovicích a naopak zamlčují objektivní informace. A hned vypálil salvu několika nepravdivých informací, které se v nedávné době objevily v tisku s ohledem na jeho údajné propojení s firmou Falcon, která odkoupila část dluhu Ruska vůči našemu státu. Jeho reakci však dotyčné noviny nezveřejnily.
Moje první otázka proto logicky zněla: Proč jste tedy přijal zrovna mě? "Důvod je prostý, přimluvil se za vás docent Josef Hurta, který odborný zemědělský tisk pečlivě sleduje," odpověděl. Docent Hurta přítomný rozhovoru dodal: "Máme informace o tom, že Zemědělský týdeník pravidelně a hlavně pravdivě informuje o našich konferencích. Proto především jeho prostřednictvím chceme publikovat naše názory a stanoviska."
Podle zájmu o naše konference, které pořádáme každý rok, usuzuji, že máme stále co říci. Letos se tato akce koná pod názvem "Fungování podniků v současném světě". Naše přednáška vychází z toho, že žijeme v globalizovaném světě. Tato skutečnost dnes nejvíce ovlivňuje současné podnikání. Je řada těch, kteří jsou s tím spokojeni. Očekávají přísun investic, mnohdy to vypadá, že si myslí, že vše půjde samo, že globalizované společnosti vše zařídí. Jenže ono to není tak růžové, jak by se na první pohled zdálo.
Je třeba si uvědomit, že velcí finanční vlastníci nadnárodních společností s tisíci podniky po celém světě, požadují za vložené prostředky odpovídající zisky. Proto nebudou do naší země peníze pouze přinášet, ale také budou od nás finance čerpat, a to buď přímo nebo nepřímo pod patronací Měnového fondu, Světové banky nebo WTO.
Přímo školním příkladem tohoto chování může být situace, která vznikla kolem našich cukrovarů. Také pro ně jsme hledali zahraniční partnery v očekávání modernizace, snížení nákladů, zvýšení výroby, větší zaměstnanosti a podobně. Jenže opak je pravdou. Noví vlastníci přistoupili k rozsáhlé destrukci, pěstování cukrovky se snížilo na polovinu, z 52 závodů se jich do kampaně v letech 2000/2001 zapojilo jen 13. To se promítlo v růstu cen, u výrobců z 8,70 Kč v roce 1989 na současných 16,90 Kč, u spotřebitelských z 9,30 Kč na 20,70 Kč, i do zvýšení importu. Jestliže jsme v roce 1993 dovezli pouze 21 tisíc tun cukru a cukrářských výrobků, nyní to je již od 126 do 161 tisíc tun. Posledním událostí, která vyvolala negativní reakci zemědělců, bylo uzavření modřanského cukrovaru. Jenže tato reakce přišla příliš pozdě. Zemědělci již dnes vidí, jakou chybou bylo, že do procesu privatizace nevstoupili mnohem razantněji.
Je nutné vycházet z toho, že s globalizací se nedá bojovat, je totiž výsledkem celosvětového vývoje, jde o zákonitý jev. Kdo bude proti ní bojovat, dopadne stejně, jako ševci v předminulém století.
To je stav, který je patrný u nás, a to nejen u zmiňovaných cukrovarů, ale také například v nápojovém průmyslu, kde jsme v roce 1993 dováželi 120 tisíc tun, nyní je to zhruba třikrát tolik, nebo u zeleniny, které jsme importovali 57 tisíc tun, nyní to je dvojnásobek. Nebo si vezměme květinářství. Ve zmiňovaném roce 1993 jsme dovezli pět tisíc tun, nyní je to dokonce sedmkrát více. Dovedete si představit tržnější zemědělský produkt než je květina, já ne. Jinými slovy, když budeme takto pokračovat dál, nebudeme tady brzo mít nic. Jde přitom o výrobky, které bychom byli schopni zajistit z vlastních zdrojů.
Část zemědělců si myslela, že se jim proces globalizace vyhne, opak je pravdou. Vím například o tom, že jisté italské firmy mají již dnes enormní zájem o velkovýkrmny prasat, v tisku proběhlo několik informací o skupování půdy nastrčenými osobami, které zastupují zahraniční zemědělce. To jsou reálné skutečnosti, které je nezbytné brát stále více na zřetel. Máme spočítáno, že pokud vývoj půjde tímto směrem, do deseti patnácti let bude mít zahraniční kapitál u nás v rukou z 50 až 70 procent výkrm a zpracování kuřat, z 50 až 60 procent výkrm prasat, z více než 50 procent výrobu a zpracování mléka, z 20 až 50 procent pěstování obilí, z 40 až 60 procent pěstování řepky a podobně.
Globalizace má své nejen uvedené stinné, ale i pozitivní stránky. To je především spousta příležitostí, které se nabízí. Hledal bych proto pro svůj podnik v tomto světě patřičné místo. K tomu je ovšem nutné splnit několik podmínek. Základní je vytvoření silného podniku, který bude konkurenci globalizovaných společností odolávat. Vezměme si opět zmíněné cukrovary. Kdyby nebyly atomizovány, naopak kdyby se spojily za přispění zemědělců, pak by provozy nezavíraly, ale naopak by jiné, zahraniční cukrovary kupovaly.
Samozřejmě ano. U nich je však nezbytné změnit i vnitřní strukturu. Ta je až dosud převážně orientována stále na řadu výrobků, což neumožňuje soustředit se na to, co umíme nejlépe. Proto děláme vše a většinou průměrně. Není přitom na světě génius, který by uměl špičkově dělat najednou obilí, řepku, kukuřici na zrno, cukrovku či další plodiny. Ve světě se stále více prosazuje systém přímého toku činností, který vede k produkci špičkového výrobku. Příkladem mohou být americké společnosti, které se zabývají výzkumem, odchovem, výkrmem, zpracováním a obchodem s kuřecím masem. Veškeré činnosti jsou orientovány na jeden výrobek, čehož výsledkem je skutečnost, že tam kilogram kuřecího masa vyrobí za 21 korun, zatímco u nás je to téměř za dvojnásobek. Není divu, že nás takové firmy na světovém trhu doslova převálcují.
Další podmínkou je orientace výroby na export. V globalizovaném světě je třeba se na mezinárodní obchod dívat jako na základní zdroj zisku. Globalizované společnosti se chovají monopolně, to znamená, že ceny jsou vyšší než by tomu bylo u kapitalismu volné soutěže. Klesají náklady za materiál, neboť se kupuje v teritoriích, kde je nejlevnější. To samé lze říci o pracovních silách. Výroba je přesouvána do oblastí světa, kde se za práci platí nejméně. Klesá rovněž podíl nákladů na amortizaci, neboť firmy obvykle při investicích v těchto zemích dostávají daňové prázdniny, mají nižší cla a podobně.
Podstatná část zisku se proto vytváří při vývozu. U nás ale převládá u exportu zemědělských produktů určitá nahodilost, vývoz je chápán jako doplněk obchodu, pro umístění produkce na zahraničních trzích je určena pouze nadprodukce. Navíc přetrvává značná byrokracie v udělování vývozních povolení. Konkurence je přitom mnohem pružnější. Exportu je proto třeba se věnovat trvale, nikoli nahodile. Z osobní zkušenosti například vím, že americké firmy kupují v Rusku mrazírny, aby byly schopny plynule dovážet značné objemy například másla a v době zvýšeného zájmu o máslo, to znamená na podzim, kdy vrcholí přípravy na zimu zejména na Sibiři, jej prodávat za vyšší ceny.
Další základní podmínkou moderního podniku je jeho expanze, to znamená snaha o stále větší výrobu. V globalizovaném světě totiž platí: Expanduj, nebo budeš expandujícími zlikvidován. Surově to lze říci jednoznačně: Žer, nebo budeš sežrán. Naše podniky většinou při zvýšené poptávce reagují tím, že zvýší cenu, nikoli výrobu. Tím otevřou prostor pro dovoz levnějších výrobků, které domácí produkci postupně zlikvidují.
V neposlední řadě je nezbytné, aby se moderní zemědělský podnik nezabýval jen sám sebou. Globální svět totiž znamená, že na jedné straně jsou výrobky, kterých se dělá maximální množství za relativně levné peníze, na druhé straně určité speciality chybějí. Navíc tato koncentrace na určitou produkci znamená snižování počtu pracovních míst v regionu, lidé se stěhují do měst, což ve svém důsledku může vyvolat velké sociální problémy. Takový podnik proto musí hledat inovace, kterými by tuto stěžejní produkci doplňoval. Například v Německu je na jedné straně několik nadnárodních monopolů expandujících do světa, na straně druhé je tam přes dva miliony řemeslníků, kteří dělají speciality, jež velký výrobce není schopen malosériově udělat. U nás by například tímto inovativním podnikáním mohlo být pěstování švestek a produkce slivovice, nebo výroba skla a podobně.
V našich podmínkách nejde o nijak novou věc. Na víceméně obdobných principech přece fungoval Agrokombinát Slušovice. Dříve jsme to, že takových podniků není více, odůvodňovali tím, že nejsou lidi, dnes říkáme, že nejsou peníze. Nevidím například důvod, proč by dnes například neměl vzniknout podnik ve formě akciové společnosti na kukuřici. Tento podnik by se zabýval výzkumem, pěstováním, zpracováním i obchodem zrnové kukuřice. Máme propočítáno, že v případě produkce kukuřice zhruba ze 100 tisíc hektarů by mohl vyprodukovat až 40 milionů dolarů zisku ročně.
K tomu bude právě zmíněná konference, kterou pořádá Společnost pro moderní zemědělství, a ta by tuto akci iniciovala a také organizovala.
Čas nejde zastavit, můj věk takové aktivity již nedovoluje. Na druhé straně podobným situacím bych se nevyhnul ani já. Je však nezbytné přesvědčit rozhodující pěstitele, aby se sdružili a upřeli pozornost jedním směrem, jen tak lze v globalizovaném světě přežít. Dnes stále převládá v zemědělství spokojenost s tím, že máme na výplaty, že jsme koupili nový traktor. Ale to nestačí.
Především bych snížil počet pracovníků v klasické zemědělské výrobě a pro uvolněné síly bych hledal uplatnění v dalších oborech, jak už jsem nastínil. Navíc bych podpořil vlastnické vztahy k podniku zejména u managementu. Bohužel dnes je situace taková, že řada řídících pracovníků má vedle zemědělského podniku "vlastní", přes který jdou do zemědělského podniku stroje, osiva či chemie. Nemusíme přece nic zastírat, že jakési všimné zdomácnělo také v zemědělství.
Já jsem to nevzdal, ten tlak byl ohromný, nešlo tomu zabránit. Na druhé straně vzniklo 42 různých firem, z nichž 36 stále funguje a některé z nich na velice vysoké úrovni. Podle mne se však do minulosti nemá cenu příliš vracet. Studujme především dnešní svět, hledejme v něm poučení, abychom se za nějaký čas nemuseli divit, co tady máme.
Otázky kladl Zdeněk MAKOVIČKA
leden 2002