České komunisty přijel o víkendu na jejich sjezdu podpořit čestný předseda německé PDS. Obě strany jsou někdy hodnoceny jako populistické. Hans Modrow (76) ale vidí populisty všude. I na Pražském hradě.
Určitě jsem záviděl, protože bychom rádi také měli takový výsledek. Ten úspěch jim samozřejmě přeji. Problém je ale v tom, že existuje jedno Česko, jedno Slovensko, ale sjednocené Německo. Ve východním Německu máme zhruba stejné výsledky jako KSČM, okolo dvaceti procent. Na Západě jsou naše možnosti omezené a volební výsledky se pak počítají dohromady.
To je právě tím, že výsledky srovnatelné s KSČM jsme udělali pouze ve východním Německu.
Ne. Obě strany nacházejí podporu ve státech, které patřily k zemím reálného socialismu, jak jsme tomu tehdy říkali. A obě strany mají v těchto zemích takřka stejný ohlas. Nemůžete diskusi svádět k tomu, že si PDS myslí, že se reformovala víc než KSČM. Problém je trochu komplikovanější.
Následnické strany ve většině zemí se změnily v sociální demokracii. KSČM se rozhodla, že zůstane komunistická. Z toho vyplývá, že jednotlivé země mají své zvláštnosti, a jsem přesvědčen, že Německo je v tomto ohledu nejobtížněji srovnavatelné, protože jsme se sjednotili. Prvního února 1990 jsem jako předseda vlády prohlásil,"Za Německo, jednotnou vlast" a s tím musím politicky žít.
V té straně nežiji. Každá strana si to musí rozhodnout sama. KSČM to uvnitř hodně diskutovala a pak se rozhodla zůstat u tradice. Nemohu té straně nic doporučovat, stejně jako neočekávám, že by za mnou přišli oni a říkali mi, ať si neříkáme demokratičtí socialisté. Musíme se vzájemně tolerovat, když chceme společně působit v evropském levicovém hnutí.
Jmenujte mi jedinou stranu, která ve svém čele nemá populisty. Třeba Václav Klaus - ten v jejich řadách celkem vyniká. Bohužel to mohu tvrdit i o sociálních demokratech. Žijeme ve fázi, kdy politika působí populisticky. Politici mluví, aniž by jednali. První, v čem se to odrazí, je nízká volební účast. My všichni, co jsme v politice, bychom si měli klást otázku, kolik čestnosti jsme vůbec schopni produkovat, aby si lidé řekli, že se vyplatí jít k volbám.
Jde o sebevědomého člověka, který přemýšlí o politice a který by jinak nešel volbám. Jde o člověka, který si myslí, že v Německu musí být nastartovány radikální reformy. To, co se děje nyní, nejsou žádné reformy. Vláda nemá v kase peníze a lidem říká, že si musí utáhnout opasky. My ale chceme skutečné reformy, které nezničí sociální komponenty německého systému.
Úplně jednoduše. Nesdílíme postoj neoliberálů, kteří tvrdí, že jedině ten, kdo má ostré lokty, má v této společnosti místo. Chceme se také zabývat lidmi, kteří lokty tak ostré nemají. Lidé k sobě musí cítit solidaritu, jinak to s námi dopadne hodně špatně.
S termínem ostalgie nesouhlasím. Jde o něco jiného, a to může hrát i ve prospěch KSČM. V Německu totiž nejsme schopni se k sobě navzájem chovat s respektem. Jsem z rodiny, v níž jsem já samotný byl občanem NDR. Rodiče a sourozenci žili ve staré Spolkové republice. Můj bratr mi nikdy neřekl: Milý Hansi, já jsem Franz. Ty jsi lenoch a já pilný. Dobře jsme věděli, že jsme bratři. To teď ale v celém Německu zmizelo.
Diskuse o tom se v jiné rovině možná časem rozjede i v Česku. Při své poslední řeči v Evropském parlamentu jsem 6. května řekl, že si nejsem jistý, zda ohňostroje, které zářily nad Varšavou, Prahou a Budapeští, budou zářit také za deset let. Nestane se to, když nezměníme vzájemný přístup a nezačneme se respektovat. Když například Pavlu Teličkovi v Evropě nemohou zapomenout, že byl dva roky v KSČ, je to nesmyslné. Neudělal přece žádný zločin. Antikomunismus navíc na půdu Evropského parlamentu nepatří.
To jsem tím nemyslel. To pro mě nepatří k ostalgii. To podle mě souvisí se vztahem k vlastní minulosti. Já chápu ostalgii jako novinářský diskriminující a hanlivý termín. Když se v bývalé Spolkové republice hovoří o tom, co se tam dělo v 50., 60. a 70. letech, také se nemluví o westalgii. SRN představuje to normální a my z bývalé NDR máme být ti nenormální?
Proč například moje dcera s doktorátem z naší univerzity, musela po převratu jít na berlínskou Svobodnou univerzitu a nechávat se přezkoušet od západních profesorů, aby mohla svůj titul používat? To bylo sjednocení v praxi.
Ano, ta ironie ale musí být zřetelná, abychom se mohli smát sami sobě, ale jakmile se to politizuje, je to špatně. A to je ten problém. S ironií samozřejmě žít dokážu.
Bohužel jsem neměl příležitost, ale půjčím si kazetu, protože jsem o tom už mluvil s mnoha lidmi. Názory jsou velmi různé. Jedni říkají, že nás filmaři protahují blátem, jiní tvrdí, že jde o dobrý pokus. Uvidím.
Lidové noviny, 19. 5. 2004, Tomáš Menschik
www.lidovky.cz