Nemohu nic připravovat, protože k tomu nemám mandát, a nemohu předjímat, zda ten mandát dostanu. V tom je největší autorita ústřední výkonný výbor, jehož rozhodnutí budeme muset všichni respektovat. Musíme mít každý alespoň elementární míru pokory, takže do okamžiku, než budu vědět, jakou pozici mám, žádné jednání tohoto typu vést nemohu a s komunisty jsem o ničem takovém nejednal.
Mohu jasně říci, že tohle určitě moje priorita není. Nicméně musíme respektovat výsledky, které rozdělily mandáty ve Sněmovně po volbách v roce 2002. A ve 200členném poslaneckém sboru úplně ignorovat 41 mandátů nelze. Nedělá to ani pravicová část politického spektra.
Moje pozice vůči KSČM nikdy nevycházely z nějakého primitivního antikomunismu. Vycházím samozřejmě z poznání, jaký režim tady instalovali po roce 1948, a hlavně z toho, že tato strana má jako jeden ze základních cílů obsazení prostoru, který má soc. dem. Toto musíme mít na paměti při všech našich dalších politických krocích.
Máme tu nevýhodu, že jsme strana, která je schopna oslovit středové voliče i umírněné levicové voliče, a máme tudíž střetové plochy na obou stranách politického spektra a musíme si umět bedlivě hlídat jak levé, tak pravé křídlo. Nějaké představy, že si padneme s komunistickou stranou kolem krku a zajistíme tak schopnost prosazování soc. dem. programu na dlouhá léta, jsou velmi primitivní. Ale a priori v tuhle chvíli cokoli odmítnout asi nelze.
Vycházím z toho, že předčasné volby jsou vždycky známkou, že politici selhali. Předčasné volby vždy znamenají nestabilitu. Předčasné volby kvůli té nestabilitě znamenají komplikace pro normální fungování státu. Z tohoto pohledu si myslím, že předčasné volby by měly být skutečně až tou úplně poslední variantou.
Já bych opravdu nepředbíhal, protože svá slova, že tuto variantu nepreferuji, jsem myslel smrtelně vážně.
Před chvílí jsem mluvil o elementární pokoře. Není možné teď říkat, co bych dělal v té či oné funkci, protože co když za týden zjistím, že nemám v soc. dem. podporu, a do té zodpovědnosti bude muset jít někdo jiný. A já mu budu maximálně pomáhat, ať už to bude kdokoliv. A snad ještě jednu věc: pro to, co bych chtěl předložit soc. dem., je podmínkou, že se strana vnitřně sjednotí. Nesmí to být sjednocení z donucení, ale sjednocení z přesvědčení, že jdeme za společným cílem. A měl-li bych pro to podporu nějakých 52 procent, tak se tato úloha zvládnout nedá a vyvodil bych z toho jasné závěry.
Jestli bude ČSSD i v této situaci pokračovat v různých hrátkách a upřednostňování osobních sympatií a antipatií před společným zájmem, tak nemáme šanci současnou situaci zvládnout. Tomuto cíli se budou muset podřídit všichni, kdo to skutečně myslí upřímně s osudem soc. dem. hnutí v České republice.
Z toho, co jsem řekl, jasně plyne, že každý, kdo má zájem na síle nositelky soc. dem. hnutí, musí mít v nadcházejícím období svůj prostor.
Já mohu za sebe jasně říci, že ti, kdo to myslí s osudem ČSSD upřímně, musí dostat prostor, aby mohli přiložit ruku k dílu a abychom dokázali současnou situaci společně zvládnout. Pokud někdo má jiný zájem, třeba čistě osobní, pak samozřejmě v novém týmu, který musí vzniknout, pro něj místo nebude.
Já svoji představu mám.
Právo, 19. 6. 2004, Alexandr Mitrofanov