To je citát, který v sobě obsahuje tak hluboké pohrdání lidmi a který prokazuje tak hluboké nepochopení lidské společnosti a lidské existence, že mě z toho až mrazí.
Koncepce sociálního státu, kterou zastávám, se dá vyjádřit poměrně jednoduše. Existují oblasti lidského života, kde si mají být lidé rovni a kde přístup k civilizačním hodnotám nemá být omezen společenskou nebo majetkovou pozicí. Je to právo člověka rozvíjet svůj lidský a kulturní potenciál, to znamená školství, které musí umožnit nediskriminační přístup až do nejvyšší úrovně vzdělání.
Je to taky oblast zdravotnictví, protože v bolesti a úzkosti jsou si lidé rovni a není možné přijmout myšlenku, že by se vytvářela medicína tříd. A je to oblast důchodová, kde člověk po celém svém životě, který byl naplněn prací, bude nějakým způsobem zajištěn.
Kromě toho existuje řada dalších služeb a činností, které se daleko nejlépe dají zastávat kolektivně, a proto například se staví dálnice z veřejných peněz, proto je stát povinen zajistit bezpečí jednomu každému občanu.
Přerozdělením prostředků, a proto ty prostředky musíte mít. Sociální stát se snaží udržet ve veřejné ruce pod demokratickou kontrolou takový díl HDP, který umožní přerozdělením vytvořit skutečnou rovnost příležitostí v těch existenciálních oblastech.
Aby mohl jít kupředu. Po roce 1989 se rozložil jaltský systém a to byl další krok k celkové globalizaci, která postavila do přímé konkurence různé civilizační okruhy. Evropský sociální stát čelí přímé civilizační konkurenci jak amerického kontinentu, tak například východní Asie. Ukazuje se, že v některých oborech, nezmění-li se, začne podléhat, a proto je teď v jisté defenzívě. Musí se vnitřně reformovat, některé věci musí opustit, protože se ukazuje, že jsou neudržitelné a že ohrožují koncepci jako celek.
To, co se teď odehrává, se odehrávalo v dějinách vždy. Na přelomu 19. a 20. století byla převaha v efektivitě a konkurenceschopnosti západního kulturního okruhu do té míry obrovská, že jsme vnutili řadu svých systémů jiným civilizačním okruhům. Ale dnes musíme počítat s tím, že pracovníci v některých civilizačních okruzích jsou 30 až 40krát lacinější než v Evropě, protože jsou tam ubohé důchody, velmi malá bezpečnost práce, nebere se v úvahu ekologická odpovědnost.
Máme-li si uchovat civilizační standard, musíme se stát daleko efektivnější a modernější. Proto je nutné, aby se osobní iniciativa stala důležitější než doposud. Musíme začít debatovat, třeba o tom, zda není namístě, abychom opustili jisté, až přehnané, zalíbení v přímých daních...
To by mě zajímalo, co je na nich levicového.
To je sice možná úvaha, ale chceme-li zachovat princip sociálního státu, je třeba účinně daně vybírat. U přímých daní je to v globálním světě stále komplikovanější a účinnost přímého zdanění postupně klesá. Lze ale vůbec dávat daňovým systémům takové přívlastky? Nepochybně levicový je trvale udržitelný rozvoj, který však vyžaduje založení na zdanění spotřeby, to jest nepřímé daně. Budeme-li zavádět ekologické daně - a já to považuji za správné, protože jinak zničíme planetu - tak to opět jsou daně svou podstatou nepřímé.
V nadnárodním rámci je třeba docílit daleko větší koordinace jak v předpisech, tak v daňových systémech. Existuje nelítostná daňová konkurence a nelítostný přístup, kdy pracovní místa jsou vyvážena za hranice. Nemůžeme si dovolit být daňově nekonkurenceschopní. Ale spirála daňové konkurence se stále roztáčí a půjde-li to tak dál, rozvrátí fundament sociálního státu, který vyžaduje mít určitou část HDP pod demokratickou veřejnou kontrolou.
Taková debata je falešná a nezodpovědná. Z pravé části spektra se hovoří, že stát vytahuje lidem peníze z kapes, a je představa, že stát peníze sebral a sežral. Ano, stát vskutku vytáhne peníze lidem z kapes, ale 47 procent z nich převede hlavně do důchodů, podpor v nezaměstnanosti, do podpor rodin s dětmi atd. Zbytek použije na výstavbu dálnic, na školství, policii, zdravotnictví a když tak postupně jdete krok za krokem, zjistíte, že za ty peníze se lidem dostává služeb, které by si nemohli obstarat jednotlivě.
Daňová konkurence by v určitém okamžiku znamenala, že by se tyto služby nedaly z veřejných peněz financovat. To je ideál konzervativců. ODS neříká věci přímo, ale sní o tom, že jednou daňová kvóta spadne na úroveň, kdy koncepce sociálního státu nebude udržitelná.
Dánsko a Švédsko mají složenou daňovou kvótu kolem 50 procent a Velká Británie kolem 30 procent HDP. To jsou svou podstatou různé podoby sociálního státu.
Bude třeba uvolnit některé administrativní regulace. Daleko víc dbát na to, zda systém umožňuje efektivní podnikání, jak dlouho trvá založení a zrušení firmy. Hledat daleko pružnější rovnováhu mezi prací a kapitálem, protože jasně cítím, že nedokážeme-li něco takového, pak se pozice pracovníků velmi zhorší. Musíme najít nové formy sociální ochrany, které nebudou významně bránit ekonomické činnosti, a současně při zvýšené pružnosti uchovají odpovídající míru sociální jistoty.
Tohle já nepovažuji za zásadovost. Základní zásada ve světě, který je složitý a nejistý, je hledat důstojné postavení pro lidi, přispět k tomu, aby svět byl pro ně zvládnutelný, aby se nestávali jeho pasivními oběťmi. Představa být zásadový na hromadě mrtvol mně neimponuje.
Je to absolutně odlišné. Já říkám, že je třeba, aby v demokratickém systému byly základní hodnoty formulovány v demokratickém procesu a aby je prosazovaly demokratické instituce. Ale to, co jste říkal, například ve školství znamená přístup - kašlem na to, školy se budou platit, a kdo nezaplatí... no co se dá dělat. Totéž ve zdravotnictví - na operaci srdce, která stojí 700 tisíc korun, prostě někdo mít nebude. To nepřijímám.
Proto jasně říkám, že je třeba reformovat schopnost ekonomické aktivity a posílit ekonomický růst. Je třeba opustit myšlenku deficitního financování jako hlavního nástroje. V globálních souvislostech se ukazuje jako velmi neúčinné. Musíme také udělat důchodovou reformu.
Myslím si, že se podaří v tomto volebním období vybojovat boj o důchodovou reformu. A buď ji zrealizujeme teď, anebo později, ale bude jasno. Současný systém nemůže zůstat nehybný, protože populace jako celek stárne.
Na hlavních cílech, na tom, kolik by z veřejného systému měl být náhradový poměr pro člověka, který jde do důchodu, a kolik by měl být náhradový poměr v celém důchodovém systému. Od náhradového poměru, který udržuje důchodce v určitém vztahu k jeho předdůchodovým příjmům, se odvinou další úvahy kolem věku odchodu do důchodu, výše odvodů apod.
Nyní je to tak, že čím máte vyšší plat, tím je náhradový poměr nižší. Takže se mýlí lidé, kteří si myslí, že budou užívat průměrný náhradový poměr 42 procent. U těch, kteří mají podprůměrné mzdy - třeba třetinu průměru - se náhradový poměr pohybuje kolem 100 procent předdůchodových příjmů. A u těch, kteří měli trojnásobek průměru, je náhradový poměr kolem 30 procent.
Já si myslím, že ne, že to prostě není spravedlivé a že důsledek je, že ti lidé systém často šidí, protože z něj nedostávají odpovídající zajištění.
Není pravda, že většina soc. dem. voličů patří k nízkopříjmovým skupinám. Podle výzkumů veřejného mínění naštěstí naši voliči jsou průřez celé populace a tak málo se liší od průměrného vzorku populace, že mě to opravdu velmi potěšilo. ČSSD tedy vyjadřuje názor hlavního proudu.
Žádný systém nemůže být zcela spravedlivý. Ale nesmí existovat zjevná nespravedlnost. Lidé mívají pocit, že něco je nespravedlivé, a když začnou přemýšlet do hloubky, tak si řeknou - a jak by se to mělo udělat jinak? Míra nespravedlnosti současného důchodového systému je ovšem odmítána reálným chováním lidí. Je schopen ještě řadu let plnit svou funkci, ale přesto jeho efektivita bude klesat a průměrný náhradový poměr půjde dolů.
Ano, ale má to samozřejmě své meze. Jenže dnešní míra zásluhovosti je tak malá, že systém degeneruje. Cíl je, aby lidé, kteří vedou aktivní život a mají průměrné a nadprůměrné příjmy, měli vyšší důchod.
Ne tak přímočaře. Když se zvýší míra zásluhovosti, povede to lidi k tomu, aby odcházeli do důchodu později. A rovněž náhradový poměr na druhém konci, kolem 100 procent, nemůže být tak vysoký. Je správné, aby existoval debatou vyjasněný a pro všechny spravedlivý náhradový poměr. Spravedlnost spočívá v tom, že vám důchodový systém umožní mít ve skromnější podobě zhruba takový životní styl jako před důchodem. O něco sice skromnější, ale přesto.
Stanoveným minimálním důchodem a jinými technickými parametry se dá zajistit, aby situace byla sociálně udržitelná. To je otázka budoucí diskuse. Ale systém, který je teď, vede k tomu, že postupně chudnou všichni.
Toto není otázka, jestli je soc. dem. strana pro chudé nebo pro bohaté. Základní odpovědnost soc. dem. spočívá v tom, že má vytvořit pro lidi sociálně přijatelné prostředí. Jestliže se ukazuje, že náš důchodový systém toho není v delší perspektivě schopen, je třeba jej změnit. V Německu zaváhali a teď musí postupovat velmi tvrdě: věk odchodu do důchodu zvýšili na 67 let, valorizace důchodů je zmrazena do roku 2007. To je opravdu tvrdé.
Musíme najít pozici, v níž člověk z veřejných prostředků bude mít důchod, odvozený od jeho ekonomické činnosti, jistý a bezpečný. To je sociálnědemokratické, a ne zastávat ideologické klišé, které dříve či později povede k tomu, že systém nebude fungovat. To je levicové, myslet na lidi, a ne na umělé konstrukce, které jsou překonány.
Ale to není pravda. To zajistí pokrok. To zajistí kvalitu života. To zajistí větší mzdové příjmy. To zajistí lepší životní prostředí, solidní infrastrukturu.
Je těžké odhadnout, kolik je těch, co dávky zneužívají. Odhaduji, že jich nebude více než třetina. Ale k vaší otázce: jasným tlakem na černé zaměstnávání, pak prémií za aktivitu, to znamená mimo jiné daňovými úlevami pro rodiny s dětmi, jejichž členové jsou oficiálně zaměstnáni. Jinak hlavní cesta motivace jsou slušné pracovněprávní poměry a dobré mzdy.
Samozřejmě. Tento strop je zhruba kolem 50 procent průměrné mzdy. Zvyšování minimální mzdy je součástí vládního prohlášení. Tohoto rámce se budeme držet. Padesát procent v tomto volebním období nepovažuji za pravděpodobné.
Ten systém se ukazuje jako neefektivní, neobsahuje stimuly, které by lidi vedly k větší aktivitě, a skutečně umožňuje pobírat dávky a současně být načerno zaměstnán. Ale chaos v tom není. Jakmile volíte adresný systém, musíte posuzovat individuální případy, kterých je velmi mnoho a vždy je tam nějaká míra nepřesnosti. Systém je třeba zjednodušit a posílit terénní práci.
Nezbývá nic jiného než klasická politická debata, znovu a znovu chodit mezi lidi. Česká republika zřetelně stárne, na to musí být nějaká reakce. Tou je významná podpora rodin s dětmi, kterou zavádíme. Naši političtí protivníci nenabízejí nic konkrétního.
Dalším problémem ČR je vytvoření celkového regulačního rámce ekonomiky. Naše odpověď je, že v situaci nadnárodní ekonomické činnosti je možné regulační rámec vytvořit pouze v nadnárodním kontextu, a proto se snažíme o efektivní včlenění do EU. Naši protivníci nenavrhují nic, většinou odmítají integraci. U ODS je mi to pochopitelné, protože vede národně osvobozenecký boj kapitálu, to znamená snaží se ho zbavit jakýchkoli regulačních rámců. Není mi úplně jasné, proč protievropskou pozici zaujímají komunisté.
Dalším problémem je ekonomický růst. Naše odpověď je: prostřednictvím modernizace posílit růst založený na vysoké přidané hodnotě, k tomu využít i Evropu. Odpověď našich politických protivníků žádná není. Problémem je inovace. Naše odpověď je posílení vědy a vývoje, úsilí o vytvoření jednotného evropského výzkumného prostoru a pochopitelně vzdělání koncipované jako celoživotní.
Jistěže jsem o tom přemýšlel. Situace menšinové vlády opravdu nebyla příliš snadná, a proto musíme zdolávat dost těžké dědictví. Deficitní financování je, jak už jsem řekl, slepá ulička. ČR má ze všech zemí přistupujících do EU a ze všech středoevropských zemí bývalého sovětského bloku nejmenší ekonomický růst. Moje odpověď zní, že je to proto, že kupónová privatizace vytvořila neuvěřitelný organizační chaos a způsobila dekapitalizaci české ekonomiky. Dluhy platíme ještě dnes.
Zanechala dědictví, které nebylo její vinou, ale mnoho věcí se prostě nedalo prosadit. Pokus o první kroky důchodové reformy byl zmařen. Nepodařilo se nám prakticky nic v boji proti šedé ekonomice. A za jakýsi minulý rozpočet ČSSD souhlasila s největším snížením přímých daní v těch nejvyšších pásmech.
Kdyby ty daně byly, tak bych je nesnižoval. Ale protože jsou tak snížené, už nepovažuji za správné je zvyšovat, protože by to opravdu podrylo ekonomickou efektivitu. V menšinové vládě porážka byla automatická a vítězství bylo prémie, kdežto v této politické konstelaci porážka je porážka a vítězství se považuje za povinnost.
Miloš Zeman byl talentovaný řečník a v každém případě obratný politik. Ale je jiný. Člověk by měl uvažovat o nějaké pružnější taktice, ale pro mě je velmi obtížné se odtahovat od odpovědnosti - to za prvé. A za druhé je pro mě skutečně nepředstavitelné, abych někomu nasazoval psí hlavu, když ji nemá.
Střetnutí koncepcí mně vyhovuje. Pokud se povede debata, budu jenom rád.
Jestliže ČR je schopna uživit 10 miliónů lidí, tak tady prostě 10 miliónů lidí bude. Ti, kteří se zde nenarodí, budou nahrazeni těmi, kteří přišli odjinud. V ČR je těchto lidí nyní asi 2-3 procenta, ve Švýcarsku skoro 20 procent. Je to jeden z našich velkých politických úkolů, jak kultivovaně zvládnout problém budoucí migrace. Proto se také rozbíhá zkušební projekt aktivní migrační politiky, se kterým jsem začínal ještě na ministerstvu práce a sociálních věcí.
Tato etnicky velmi homogenní společnost se postupně stane společností etnicky mnohem méně homogenní. Ve většině zemí, které nejsou za různými železnými oponami, je zhruba 10 % lidí, kteří se tam nenarodili, a přesto v nich žijí jako jejich trvalá a prospěšná součást.
Tento problém existuje. I když tak, jak ho popisujete, to je až příliš jednoduché. Švýcaři mají 20 procent lidí, kteří se tam nenarodili, a když hlasovali v referendu, jestli mají omezit migraci, odpověď byla ne.
Ale je důležité si uvědomit, že její bohatství je mimo jiné čerpáno z migrace. A na druhé straně jsou společnosti, které migraci nezvládly. Jestliže naše společnost bude stárnout a lidí bude ubývat, projde vnitřním sociálním a ekonomickým úpadkem. Jednou z velkých odpovědností evropských politických elit je vytvořit systém pro zvládnutí migrace tak, aby byla ku prospěchu. Vždyť se podívejte, kolik nadaných lidí z Ruska a z ostatních bývalých zemí SSSR u nás úspěšně působí v různých vědeckých institucích. Z úniku mozků moc velkou hlavu nemám. Ale nepodceňuji to.
Nyní se to reálně příliš neprojevuje. Trendy ovšem nejsou jasné, je nutné je sledovat. Navíc když dokážeme být integrovaná součást společného evropského prostoru, lidé přijdou k nám také.
Británie a Německo jsou už nyní otevřeny. U vysoce kvalifikovaných míst prakticky žádné omezení volného pohybu pracovních sil není. A žádná z kvót není vyčerpána. Samozřejmě že budou doktoři nebo jiní vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří budou z obecných lidských a sociálních důvodů pracovat někde jinde. Ale značná část těch lidí se vrací zpátky obohacená o nové zkušenosti. Další se třeba nevrátí, ale udrží si velmi živý kontakt ke své almě mater, a to se projeví dobře.
Základní problém nespočívá v tom, jestli tady jsou Ukrajinci nebo kdokoliv jiný, ale v tom, jestli jsme schopni - a to prozatím ne zcela, proto jsou nutné změny - docílit, aby byli zaměstnáni za stejných podmínek jako naši pracovníci, aby někteří z nich nebyli nekalou konkurencí.
Berou nižší mzdy, nedodržuje se pracovní doba, řada z nich je zaměstnána načerno. Proto například část celníků, kteří jsou uvolňováni, použijeme k tomu, aby tvrdě zasáhli černé zaměstnávání.
Ano, tato absurdita skutečně existuje, proto to nový zákon o zaměstnanosti musí změnit. Nejpodstatnější je udržet migraci pod kontrolou, pak je ku prospěchu společnosti. Nezvládnete-li ji, vyvolává to xenofobii a rasismus. I když je pravda, že existují i opačné tendence. Zaznamenal jsem s jistým uspokojením, že často například v Německu, když došlo k rasově motivovanému útoku třeba na nějakou tureckou rodinu, okamžitě protestovalo na sto tisíc lidí.
Myslím si, že by k ní nedošlo. Že náš pohled na věc je prozatím daleko pasívnější.
Alexandr Mitrofanov
Právo 3. 4. 2004