Podle informací Petra Nečase svolal předseda ODS Mirek Topolánek schůzku předsedů všech demokratických stran v parlamentu. Tématem schůzky má být důchodová reforma. Zdá se, že KSČM pozvána nebyla. Je to tak?
Nemám žádný signál, že bychom byli k takové schůzce vyzváni, dokonce jsem si to ověřoval. Platforma selekce naznačuje, jaké výstupy by pan Topolánek z této schůzky rád viděl. Názory KSČM na důchodovou reformu jsou blízké velké části odborářů a jsou blízké volebnímu programu ČSSD. Sociální demokracie se ovšem od svého volebního programu tak trochu odpoutává. A možná to je záměrem pana Topolánka.
Pokusíte se vy sami vyvolat nějaké jednání o reformě?
Samozřejmě, že ta jednání se odehrávají, a to jak na půdě podvýboru, tak na pracovních schůzkách na půdě ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsou všichni zástupci. Musím ale říct, že na MPSV vládne spíše duch informativní, než aby se hledala platforma pro to, aby realizace důchodové reformy měla širší politickou podporu. Nelze se tomu divit, protože při těch jednáních se vcelku jasně krystalizuje křídlo kolem paní poslankyně Páralové z ODS, která je stínovou ministryní práce a sociálních věcí a dost si rozumí s panem Polákem, který je tím, kdo to má na starosti v další části pravicového spektra, a Škromach a jeho lidé se zatím tváří, že sondují půdu. A budou se muset rozhodnout, protože sociální demokraté stojí při naplňování svého volebního programu, pokud jde o důchodovou reformu, na křižovatce. Protože přístupy jich samotných a ODS jsou diametrálně odlišné. Ta křižovatka tady je evidentní. Pokud by se konsensuz o reformě odehrával za podstatné příměsi pravicových poslanců, pak by to nebyla ta reforma, kterou původně sociální demokraté slibovali.
Myslíte si, že je šance na existenci bodu, v němž by se vaše reforma mohla s reformou sociální demokracie protnout? Ministr Škromach je přece původně odborář a vzhledem k tomu, že vy s odboráři spolupracujete, mohli byste platformu najít.
Já si myslím, že šance by se měla hledat, protože to není věc jen našich poslanců, ale věřím, že podstatné části spektra sociálnědemokratických poslanců a dokonce nejen odborářů. Kdyby reforma sklouzla doprava, do varianty privatizace podstatné části penzijního systému, mělo by takové řešení dopad na více než polovinu důchodců a potencionálních důchodců.
Není privatizace v tomto případě nebezpečná?
Když paní Páralová hovoří o důchodové reformě, vypadá to, že je to chladně a technokraticky zkalkulováno a všechno do puntíku sedí, ale pokud se podíváme blíž, tak zjistíme, že pilíř pravicové reformy garantuje jen jakési životní minimum, kdy penze by byla garantována na úrovni životního minima a zbytek by byl cílem osobní iniciativy. A položme si otázku, zda jsou v nejbližším období, možná i v horizontu desetiletí, podmínky pro to, aby taková iniciativa mohla být úspěšná, jestli jsou na to ekonomické a sociální podmínky. To znamená ne, jestli bychom chtěli být pilní a ušetřit si na důchod, ale jestli bychom toho byli objektivně schopni. Nemluvě o důchodcích, kteří už nic nenašetří, protože jsou v důchodovém věku.
Neustále se hovoří o třech pilířích důchodové reformy. Jaké je levicové řešení vzájemných poměrů těch pilířů?
Není spor o to, jestli pilíře, nebo ne, dokonce ani o to, zda reforma ano, nebo ne. Když se podíváme na volební program KSČM, tak tam hovoříme o prvotním úkolu stabilizovat systém a vybalancovat jej finančně, to znamená dodat chybějící peníze. Reforma by měla být postupná a dávkovaná tak, aby to nemělo negativní sociální dopady. Pokud mluvíme o pilířích, ten první je státem garantovaný. Je to průběžně financovaný systém důchodového zabezpečení, který garantuje stát a jediná debata je, jestli to bude takzvaný příspěvkový systém, anebo zda přistoupíme k švédskému modelu. Přístup pravice a levice se liší v tom, že levice chce mít vyšší váhu toho prvního pilíře, onoho státem garantovaného základu, jinými slovy řečeno, vyšší státem garantovanou úroveň sociálního standardu. A ty ostatní pilíře budou mít spíše dopad na pružnost a efektivnost chování penzijního systému. My druhý pilíř také podporujeme, ale chápeme ho jako dobrovolný, zaměstnanecko-svépomocný. Byl by organizován na zaměstnaneckém principu, kdy přispívá nikoliv stát, ale zaměstnavatel, dokonce ve volebním programu to máme konkrétně pojmenováno, že by tam měl zaměstnavatel přispívat jedním procentem hrubé mzdy.
A jak nahlížíte na nejkontroverznější, třetí pilíř?
Váhám, jestli má smysl o systému důchodových fondů uvažovat. Tento třetí pilíř je vlastně kapitálový fond, který kapitalizuje úspory, je to tedy jakási forma investování. To je ale skutečně pro horních deset tisíc. My nebráníme bohatým lidem, aby si zahráli tu ruletu s kapitálovými fondy. Záleží na tom, jak se kapitálové fondy budou chovat na našem domácím kapitálovém trhu a jaké produkty nabídnou. Ale ať se tím zabývají ti, kteří na to mají a v žádném případě by na to neměl přispívat stát. Tady se dotknu ještě jednoho problému. ODS také navrhuje vybalancovat ten systém, dát tam nemalé procento z privatizace, ale problém je v tom, že následně jej chce zprivatizovat. Jinými slovy, miliardy z privatizace by se vložily do systému a ten by se vzápětí zprivatizoval. Nad tímto pilířem by panovaly kapitálové fondy, což je evidentní nahrávka spíše peněžním institucím, ale nemá to vytvářet jistotu pro hráče s kapitálovou ruletou.
Objevil se rozruch kolem hranice odchodu do důchodu. Hovoří se o špidlovské nové důchodové politice, která by podle některých názorů přinesla zvýšení věku na odchod do penze nad hranici sedmdesáti let.
Samozřejmě, že kromě diskutování o váze jednotlivých pilířů, tak na jejich chování, tj. na příjmy a výdaje, má zásadní vliv i kolik lidí platí a jak dlouho platí. To jsou takzvané parametry systému. Jedním z nich je odchod do důchodu, ale také tzv. náhradní doby, které se započítávají do důchodu a další záležitosti. Pokud jde o odchody do důchodu, především si myslíme, že prodloužení odchodu do důchodu je snaha hledat peníze tam, kde si ti lidé již zaslouží odpočinek a dá se říci, že jsme proto, aby každý odcházel do důchodu relativně individuálně. Myslím si, že by to mohlo zůstat nastaveno tak, jak to je. Jestliže by někdo chtěl chtěl jít předčasně do důchodu, tak by, ne na základě nějaké diskriminace, ale naprosto logicky odcházel dřív, spočítalo by se to, ale nebylo by to diskriminační. Stejně jako kdyby chtěl někdo pracovat déle, mohl by, ale zase ne na základě diskriminace.
Co se týká délky produktivního věku, pak platí ti, kteří mají práci, protože se platby odvozují od mzdy. Logicky, jestliže zvýšíme míru ekonomické efektivity, bude více plátců, pokud nám porostou mzdy, tak budou platby vyšší, tedy se peníze dají sehnat i tímto způsobem. To je opatření, které by mohlo uspíšit tlak na úspory v důchodovém systému nebo změny parametrů a sociální změny parametrů, ale to je dlouhodobá záležitost. Politika zaměstnanosti je skutečně dlouhodobá záležitost. I kdybychom my nastoupili k moci, nemůžeme zařídit, aby do dvou let byla plná zaměstnanost.
Nenahrazuje zvyšování hranice odchodu do důchodu úbytek obyvatelstva?
Ano, další dlouhodobá záležitost je demografická dimenze problému. To, že je dlouhodobý trend v Evropě, že se snižuje počet dětí na rodinu, je fakt. Je to tak trochu civilizační trend a nemyslíme si, že se to dá vyřešit podporou imigrace, ale řekněme, že bychom měli propopulační politikou zmírnit propad, který je u nás zejména v posledním desetiletí markantní, a to i ve srovnání se situací v jiných zemích. Německo má na rodinu 1,4 dítěte a u nás 1,2, ač to vypadá divně, dělit děti na desetiny. To už je populační imploze. Zkrátka ubývá nás, stejně jako je tomu v obdobně vyspělých zemích. Propopulační politika by měla vést k tomu, aby stárnutí populace nebylo tak strmé.
I při teoretické populační explozi bude ale trvat zhruba pětadvacet let, než ona nová generace naskočí . Než všichni dokončí školy a podobně ...
Přesně tak, rozhodně nejde o krátkodobý trend. Byla by špatná propopulační politika, která by rozkolísala demografickou křivku a udělala by na stromu života takové ty zuby, protože pak v tom lítáte jak na houpačce - pak by byl problém s mateřskými školami, školami, s umísťováním absolventů. Je to spíše dlouhodobější a trpělivější záležitost propopulační politiky. Není to jen styl života, jsou to i sociální kořeny. Když se podíváme na jiné kultury zjistíme, že i ty mají sociální problémy, ač je tam natalita vysoká. U nás je sociální faktor velmi významný. Nejde jen o obživu, ale i o bydlení a podobně.
Haló noviny, 29. prosince 2003, Jiří OVČÁČEK