S místopředsedou komunistů o stalinistech, studu, násilí a o tom, koho vlastně chtějí za prezidenta
Má pověst „nejpravicovějšího“ komunisty a spolustraníci mu často nemohou přijít na jméno. Je zastáncem vstupu do EU a jeho kancelář zdobí obraz Marxe. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš.
Být dnes komunistou není tak marná věc, ne? Sedíte v parlamentu, máte pěkný plat, za nic nenesete odpovědnost a ještě se občas můžete přidat k politickým obchodům.
Asi by to mohlo platit pro pár jednotlivců, kteří mají v parlamentu vysezené místo. Anebo kdyby naším cílem bylo zvednout jen těch deset procent nejnaštvanějších a spoléhat, že tohle pevné jádro vydrží. Ale neplatí to pro sto tisíc členů strany, kteří z toho nic nemají, a pro osobnosti, které mají jinou představu a nemají vysezené místo...
Teď mluvíte o sobě?
Jistě. Považuju za jeden ze svých osobnostních rysů tvrdohlavost. Já tomu říkám individualita, někteří moji oponenti individualismus. U nás to má trochu hanlivý nádech, kdysi se mluvilo o maloburžoazním individualismu.
Takový slovník ještě používáte?
Většinou už ne. Ve stranické špičce je intelektuální dispozice větší. Ale občas se najde enkláva, která se ani za třináct let určitých stereotypů a slovníků nezbavila. Šedesát procent našich členů je nad sedmdesát let a od těch prostě nemůžete čekat, že budou na spoustu věcí reagovat přemýšlením, a ne jen nadávkami.
Vy sám jste vstoupil do KSČ v lednu 1989. To zrovna nebyla doba, kdy se do strany vstupovalo nějak hromadně...
Není to tak úplně pravda. Znal jsem spoustu lidí, kterým se protivila stranická špička, ale vycítili šanci. Podobně jako byl velký zájem o stranu kolem roku 1968, tak v době perestrojky to bylo podobné, i když slabší. Ovzduší bylo volnější, diskutovalo se o reformních konceptech, KSČ byla hlavní a jedinou silou...
Možná máme na leden 1989 různé vzpomínky. My si spíš pamatujeme policii brutálně rozhánějící demonstranty na Václavském náměstí.
Samozřejmě jsem k rozhodnutí vstoupit nedospěl v lednu 1989. Vůbec ten rok 1989 byl zvláštní. Stará garda a represivní aparát se střetávaly s lidmi uvnitř strany, kteří přece jen smýšleli jinak...
To zní skoro stejně, jako když líčíte poměry uvnitř strany dnes: stará garda proti reformátorům.
To sice ano, ale je tu přece rozdíl. V KSČM se od počátku 90. let odehrává zápas o to, jak daleko se má se změnami jít. Mně osobně je blízký pojem, který zavedl Miloslav Ransdorf - neokomunismus. Vypadá to dost strašidelně, zvlášť když je zažitá paralela neofašismu. Ale jde jen o to, vrátit se ke kořenům spravedlivé společnosti a nevnucovat ji lidem násilím...
A kolik je u vás ve straně starokomunistů?
Víte, my nechceme ztratit jako voliče ani jako straníky ty, kteří věří, že starý socialismus měl svá pozitiva. Moderní levicová politika se nedá dělat tak, že se zcela odtrhneme od minulosti. Prostě se snažíme nenaštvat ty zasloužilé a chceme zároveň získávat ty perspektivní. Utancovat to někdy zavání schizofrenií, ale celkem se nám to daří. A že jsme se vydali touto cestou, umožnilo de facto vznik sociální demokracie jako velké strany. A tím jsme rozšířili prostor demokracie.
Takže tím, že se opíráte o hlasy stalinistů, podporujete demokracii...
To by bylo strašně zkratkovité... Nevyřazujeme levicové občany. A to, že nepodporujeme stalinismus, ale naopak proti němu vystupujeme, máme i v programu. Ale musíme to dělat takticky, abychom neztratili významnější část našich členů. Ale mezi našimi voliči už převažují lidé, kteří nemají pocit, že jim byl ukraden ráj, ale hodnotí minulost se všemi negativy i pozitivy.
Zkusme to přímo: byl pro vás listopad 1989 vítězství, nebo porážka?
No, vnímal jsem ho jako šanci a tak ho vnímám i do dneška. Jen si kladu otázku, nakolik byla využita.
Vám osobně se žije líp, nebo hůř než před listopadem?
Odhlédneme-li od toho, že jsem teď půl roku poslancem, tak životní úroveň je v podstatě stejná. Donedávna jsem měl plat patnáct tisíc. Kdyby nebyl listopad '89, měl bych dneska tak čtyři pět tisíc, což je při odečtení inflace zhruba stejná kupní síla. Jistě, je tu svoboda cestování, možnost vybrat si kariéru...
To je dobré, ne?
Samozřejmě, ale ty změny, které jsou, jsou různě dostupné různým lidem. A ta část populace s nižším vzděláním, starší lidé nebo ti, kteří žijí v postižených regionech, vnímají spíše ztrátu sociálních jistot.
Čemu dáváte přednost vy: sociálním jistotám, nebo svobodě?
Samozřejmě spíš svobodě. Ale je chyba stavět to proti sobě.
To však přesně dělá KSČM.
Cena za všechny ty výhody, o nichž jsme mluvili, by neměla být přílišná. Říká se, že kriminalita je cena za demokracii, ekonomický propad je cena za demokracii... To je cena nepřiměřená. Ale v žádné z postkomunistických zemí to není jiné. Pro levici je výzvou najít mix, kde by byly v souladu svobody i sociální jistoty.
To je teorie. Jenže vaše strana předvádí něco jiného. Váš nejvýše postavený ústavní činitel, místopředseda sněmovny Vojtěch Filip, jezdí třeba na srazy pohraničníků, kteří vzpomínají, jak bránili zadrátované hranice a stříleli přitom do lidí.
Záleželo by na tom, co bych tam dělal. Nedomnívám se, že by pohraničníci byli zločinecká organizace. Jednou z chyb režimu bylo, že sám sebe uzavřel nepropustností hranic. Lidem, kteří chtěli odjet, se to mohlo umožnit. Třeba za určitých podmínek. Studoval jsi tady, tak třeba splácej studium...
Mluvíte s kolegou Filipem o takových věcech?
Ve většině případů s kolegou Filipem souhlasím, v hodnocení minulosti jsem ale kritičtější než on.
Stydíte se za minulost KSČ?
Pokud bych se chápal jako instituce, místopředseda strany, pak samozřejmě ano. Takže vám můžu vyjmenovat všechny omluvy, usnesení sjezdu atd. A jako osoba cítím povinnost připomínat i v našich řadách, jaké utrpení naše strana v minulosti způsobila.
KSČM je teď v kurzu: vaše hlasy mohou rozhodnout o příštím prezidentovi. Tak nám už konečně řekněte, koho byste chtěli.
Jmenovat samozřejmě nikoho nebudu, ale vymluvím se následovně: moje představa je, že by to měl být hlavně zvolitelný kandidát a za politické uskupení, které mi je programově blízké, a vzešel z dohody současné koalice. Respektive z její větší části. Nemáme tak silný mandát, abychom vnucovali nějaké jméno. A je i otázka, zda už jsme na to dosáhli dostatečné rehabilitace.
Proč všichni komunisté nevolili Miloše Zemana?
My jsme mu pomohli, ale jestli ho nejsou schopni podpořit ani všichni sociální demokraté... Proč jít předem do prohrané bitvy?
Takže jste už dopředu věděli, že Zemana nezvolí ani všichni sociální demokraté, a proto jste taktizovali?
Kdyby byla ČSSD jednotná a získala dost hlasů lidovců, pak by naše hlasy stačily.
Vy jste Zemana volil?
Je to tajná volba. Ale ano.
Část komunistů volila i Klause.
Můžu vám volně rekapitulovat debaty na poslaneckém klubu. Zazněly tam výhrady, že Zeman vlastně ani není sociální demokrat, že jeho vystupování, hlavně občasné vulgarismy, není v souladu s představou o hlavě státu, známý je i jeho sloní takt v zahraniční politice. Některým kolegům pak zbývala volba: nevolit, či volit Klause nebo Moserovou.
Jak prosím může komunista volit Klause? To musí být váš třídní nepřítel číslo jedna.
Ano, je to pravicový kandidát. Ale ve Francii také spousta lidí volila pravicového prezidenta Chiraka, když hrozilo, že zvítězí Le Pen.
Tady žádný Le Pen není.
Je a není. Ale další vývoj naší země je na křižovatce a pro řadu mých kolegů je signifikantní postoj Václava Klause ve věci církevních restitucí, jeho kritické výhrady vůči Evropské unii a pak samozřejmě jeho vyznání, že antikomunismus bral jako překonanou doktrínu.
Co přesně chcete za to, že někomu pomůžete na Hrad?
To souvisí s legitimizací. Mělo by být završeno poměrné zastoupení v parlamentu a v orgánech, které parlament určuje. Máme stále jediného předsedu výboru, je otázka, zda ve vedení sněmovny musí být zastoupeni menší koaliční partneři, je otázka koneckonců i to, zda bychom nemohli mít i předsedu sněmovny. Je to možná silná káva, ale třeba v ruské dumě to tak bylo.
Vy jste však mluvil i o tom, že chcete přímo ústavní soudce.
V justici a diplomacii samozřejmě je na prvním místě odbornost. Tam jde spíš o to, aby třeba člověk, který má sympatie k levici, či dokonce v nějakém historickém období byl naším členem, nebyl diskriminován, pokud splňuje všechny požadavky.
Třetí nepřímá volba je asi vaší poslední šancí, jak za hlasy něco získat. Při přímé volbě vaše cena významně klesá. Znamená to, že teď budete vstřícnější ke komukoliv, koho koalice vybere?
No, že by naše cena klesala? Máme přes milion voličů a naše doporučení v případě přímé volby může mít váhu. My teď prostě čekáme, že se koalice sjednotí.
Kdy myslíte, že se KSČM stane vládní stranou?
Vše záleží na tom, jak rychle si tato koalice vyřeší své problémy. Bude referendum o EU, ČSSD bude mít sjezd. Pokud zvítězí ten proud, který chápe, že je důležitější sjednocování levice a že KSČM nejlépe pomohou podáním ruky, pak by to mohlo být ještě v tomto volebním období.
JIŘÍ DOLEJŠ (42) vystudoval VŠE a před listopadem 1989 pracoval v Prognostickém ústavu. Jeho politická kariéra začala až v devadesátých letech. V KSČM byl hlavním analytikem, v roce 1999 se stal místopředsedou strany, jedním z nejmladších v historii.
Mladá fronta DNES 1. 2.2003