V listopadu 1989 patřil mezi nejpopulárnější postavy revoluce. Vzápětí však následoval strmý pád: jeho velká role v české politice, kterou však nikdy úplně neopustil, skončila už na jaře 1990: profesor Valtr Komárek.
Ano, docela dobře. Byli jsme všichni v Prognostickém ústavu a dnešním slovníkem jsme monitorovali události. Spousta lidí chodila k nám do ústavu přímo z demonstrace. Ale už několik dní předtím jsme byli v náladě jakéhosi štábu před započetím revoluce.
Na konci října jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají všechno pro to, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí 17. listopadu bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.
Ani moc ne. V lednu 1987 se mnou vyšel velký rozhovor v New York Times a pařížský L'Express dokonce v květnu 1987 napsal, že budu příštím premiérem. I my jsme viděli, že se KSČ sice vydává za obrovský monolit, ale že když dojde k tlaku a ztratí sovětskou podporu, taje to jako sněhulák na slunci. Znal jsem situaci ve straně: v únoru 1989 jsem psal analýzu pro Gorbačova, v níž jsem uváděl, že situace je příznivá ke změnám, protože tu stojí asi patnáct milionů lidí proti dvousettisícové mafii stranických sekretariátů a politruků.
Víte, moje výhoda byla, že jsem měl celkem podloženou představu, jak by měl vývoj vypadat. Tři roky jsme na tom v Prognostickém ústavu dělali. Nevím, jestli to je plus, nebo minus, ale já ty věci bral tak, jak přicházely. Byl jsem docela dobrý řečník a dokázal jsem vystihnout to, co lidi mají hluboko v sobě, nějaké poselství...
Hned na začátku mi byl doručen vzkaz od Havla, abych dorazil do Laterny magiky. Mně se nechtělo, měl jsem rozjednané mítinky na Kladně, v divadlech, po školách. Řekl jsem, že nemám čas. Havel ale vzkázal, ať pošlu nějaké styčné důstojníky. Já měl velkou kancelář, pořád tam bylo deset patnáct lidí, tak jsem se ptal: Tak vážení, kdo tam chcete jít? Všichni se ošívali, jen Klaus s Dlouhým se pořád hlásili. Já dělal, že je nevidím. Věděl jsem, že když tam půjdou, já už tam za dva dny nemusím, protože už budou ve vládě. A to se nakonec taky stalo.
Ne, to ne.
To jo.
Ale ano. Bylo to na shromáždění všech herců ve vinohradském divadle, na premiéra mě navrhli Jan Kačer a Jiřina Jirásková, asi sedm set padesát lidí bylo pro... V den generální stávky, 26. listopadu, mě Havel poslal mezi dělníky do ČKD, tam jsem mluvil před obrovským davem asi hodinu, co budeme dělat za reformy... Pak jsem mluvil na Václavském náměstí, asi dvacet minut, a čekali jsme, až přijde Havel. A nikdo furt nešel. Pak jsem se dozvěděl, že oni nemohli přijít, protože debatovali, jestli mám být premiérem já, nebo Adamec.A to se mě dotklo, že se to udělalo za mými zády, aniž by mi něco řekli.
Oni se hrozně rychle naučili techniku moci a začali prosazovat osobní zájmy. Je hlavně zajímalo, kdo bude ve vládě... Mně tehdy ještě po diskusích se Sověty a náznacích o možném stanném právu šlo o to, aby byla masa lidí v ulicích a že je povalíme.
Já ale chtěl od začátku úřednickou vládu odborníků do voleb. Říkal jsem: Co se s nima dohadujete, nechte je bejt, uděláme úřednickou vládu, parlament nám odkýve všechno, Gorbačov a Bush jsou s tím srozuměni. Oni ale pořád chtěli dělat kulatý stůl politických stran. A to jim trvalo tři týdny. Šlo to udělat i jednodušším způsobem.
Poté, co padl Adamec, převzal vyjednávání Čalfa a už to šlo. Přišel Havel a říkal: Bez Komárka nemůže být vláda. Já nechtěl, chtěl jsem se vrátit do ústavu. Havel a všichni ti lidé kolem něj mě asi dvě hodiny přemlouvali. Už to bylo trapné, Havel kvílel, prosil, já říkal ne, ne, já s Čalfou dělat nemůžu, znám ho, ale nakonec mě ukecali. Na kulatý stůl večer přišel Mohorita, a že ÚV KSČ souhlasí se složením celé vlády, ale bez Komárka. Co teď? A ten cynik Mohorita se usmál a říkal: No tak to asi nemůžete přijmout, že jo. A tím to skončilo.
Těch důvodů asi bylo víc. Já vždycky ve všech šarvátkách potřeboval mít vědomí, že to, co prosazuji, je správné. Snad z války, z koncentráku nebo z vděčnosti k nevlastním rodičům jsem měl vědomí, že musím lidem prospět. A když jsme se začali střetávat s Klausem, měl jsem velmi nešťastný pocit, kam tu ekonomiku vlečeme. Už tehdy jsem mluvil o tom, že nás zlikviduje zahraniční konkurence, že v patnáctimilionovém Československu bude milion nezaměstnaných. Moji lidé z Prognostického ústavu se ale strašně scukli proti mně. A já ztratil vnitřní jistotu.
Jistotu, že cesta, kterou jsme se dali, je pro ekonomiku správná. To bylo tak v lednu 1990. Havel mi tehdy ještě volal a říkal: Jestli chcete, já ty lidi dám pryč. Já k tomu mlčel.
Viděl jsem, že je to obecná psychóza, která se rychle rozšiřuje, že se všude šíří radikalismus. K tomu ta sestava: Havel žil svými sny a představami, Čalfa z vlády vždycky radši zmizel, když došlo na takovou hádku. A já se v té vládě cítil hodně osamocený. A najednou na mě sedla hrozná únava. Nejen z revoluce, ale i z těch let, kdy jsem táhl celý ústav a musel uřvat jedenáct komisí na ÚV KSČ.
Bylo to zklamání. Viděl jsem, že mi vrážejí kudlu do zad. Říkal jsem Dlouhému "můj synu", byl u mě od třiceti, udělal jsem ho tam náměstkem. Dneska mu to už nevyčítám, oni měli prostě asi velký hlad.
Březen, duben, to už byly denní útoky. Ale pak už jsem věděl, že pro vývoj by nebylo dobré, abych byl neustále proti a něco kritizoval. A tak jsem chtěl zpátky do ústavu. Havel mě ještě uprosil, abych vedl kandidátku OF v červnových volbách.
To byla mimořádná špinavost, to proti mně využili možná i na radu Čalfy, který je, jak nedávno řekl Havel, učil vládnout. To bylo takhle: než jsem jel na jaře 1990 do Chile, jel jsem na Kubu. Já tam tehdy doporučoval reformy, oni mi ale říkali: To Fidel nedopustí. A já jim doporučoval jako jediný možný model ten Pinochetův. Ten přece udělal obrovské gesto: na vrcholu moci vyhlásil referendum a odešel od kvetoucí ekonomiky. Říkal jsem jim - ať Fidel udělá totéž, zajistěte mu imunitu.
Já s Pinochetem mluvil velmi důkladně, jeho velmi zajímalo, jak jsme se zbavili komunismu. A já se ho ptal: A co teď budete dělat, pane generále? On, že neví. Tak jsem říkal, vždyť byste mohl cestovat. Třeba Praha je krásná, už jste ji viděl? A novináři z toho udělali, že jsem ho sem pozval. I když ani na tom bych neviděl nic špatného.
Dneska se už na to dívám s jakýmsi nadhledem. Ale já viděl velikost naší revoluce opravdu v tom, že byla sametová. A když mě takříkajíc sežrala, už jsem ji neviděl jako sametovou, ale spíš jako zmatený chaos, touhu po moci, řadu osobních zájmů. I dnes mi to připadá spíše jako nezvládnutý proces, programově i morálně. I já byl jeden z těch, kteří ho nezvládli. Ale hořkost necítím, spíš lítost. Lítost, že se mi nepodařilo prosadit cestu, kterou jsem považoval za správnou.
VALTR KOMÁREK (74) se narodil v Hodoníně, prošel koncentračním táborem, v letech 1946-1990 členem KSČ, od roku 1990 člen ČSSD. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Moskevský ekonomický institut. Podílel se na reformách v roce 1968, byl poradcem Che Guevary. Před revolucí vedl Prognostický ústav, byl místopředsedou první porevoluční vlády. Má dva syny.
MF Dnes, 6. 11. 2004, JINDŘICH ŠÍDLO, PETR ŠIMŮNEK, rozhovor