Každý rozpočet se přijímá v určitém zvláštním a odlišném specifickém klimatu. Sociální demokracie je ve vládě už šestý rok. Za tu dobu jsme jeden rozpočet podpořili, jednomu jsme pomohli projít. Ke každému rozpočtu přistupujeme prizmatem našeho volebního programu. Máme zásadní výhrady k vládnímu pojetí reformy veřejných financí. Tento rozpočet z této reformy vychází, tak se domnívám, že pro nás není přijatelný. Ovšem současně víme, že disciplína koalice je taková, že nehrozí, že by se země dostala do neřešitelné či krizové mimořádné rozpočtové situace. Pokud by se tak přesto stalo, pak bychom museli zvažovat další kroky. Tedy zda jít cestou menšího zla, nebo zda krizové vyústění využít k tomu, aby se některé narušené vazby na levici scelily a vykopané propasti přemostily. Jinak předem odmítat rozpočet jen z důvodů, že ho navrhují jiné strany, by bylo chybné. Strategické věci se musejí řešit na širší základně a ne 101 poslaneckými hlasy koalice.
Jako ekonom vnímám racionální apel kolegů z ODS na efektivnost státní správy, potřebu šetřit, jednoduchý daňový systém. Problém je, že jejich koncept jednotné daně a jednotné sociální dávky je nedotaženým experimentem. Navíc s pravicí je historická zkušenost, že když začne škrtat, tak je to především v sociální oblasti. I když sociální systém by neměl zavádět sociální pohodlí, ale lidi vracet do aktivního života, motivovat k práci, neměl by být současně hrozbou. Omezení sociálních transferů nad určitou mez by k tomu vedlo.
Do jisté míry to tak psychologicky působí. Když bychom pod těmito pragmatickými tlaky přetřeli štít, jak by se to ale interpretovalo? Jako převlečení kabátu a kryptotaktika, vždyť bolševici zůstanou bolševiky, i kdyby trakaře padaly.
Někdy se řídíme tím, že jak už jsem řekl, vybíráme menší zlo. Na druhé straně podporou jiných stran bychom mohli být usmýkáni až k jakémusi chvostismu. Pokud budeme pod tlakem toho, že musíme schválit návrhy, zákony, jen proto, že je v nich obsaženo něco rozumného, pak bychom ztráceli vlastní tah na branku a schopnost prosadit vlastní věci a návrhy. Tady funguje určitá dělicí neviditelná čára, kde končí menší zlo a kde začíná závislost na rozhodnutí někoho jiného. Máme se soc. dem. určitý programový průnik, na druhé straně bojujeme o voliče. To si hlídá i soc. dem.
Obecně z důvodů specifické situace české ekonomiky například určité stažení rozpočtů do maastrichtských kritérií by mělo být pozvolnější. Rychlejší tempo je vynuceno tlakem ze zahraničí, Paktem stability, tlakem koalice a problémy veřejných financí. My usilujeme rovněž o to, aby úspory a šetření nebránily větší kontinuitě rozpočtování sociálních služeb, tedy aby se lidé nedočkali drastických škrtů nějakým skokem. Navíc vládní programy, které mohou působit prorůstově, musejí být také z něčeho financovány.
Souhlasím s tím, že zdroj úspor je například efektivní státní správa. Musí se ušetřit určité počty úřednických míst ve státní správě, také souhlasím. Úspory ale musí být efektivní i z dlouhodobého pohledu, aby se dnešní úspory v budoucnu neprodražily. Předpokládá to mít určitou vizi, jak na to. Nepropouštět ty, co se dají nejsnáze propustit, ale ty, kteří propustit potřebují z důvodů malé efektivnosti. K tomu je třeba mít ale dlouhodobé koncepce - ty ale vládě chybějí. Ekonomice by dlouhodobě pomohla i koncepční příprava a zajištění vzdělanostní ekonomiky, dobře připravení pracovníci, podpora inovací, vědy, výzkumu. To by se mělo rovněž projevit ve struktuře rozpočtu, v jeho dlouhodobé strategii.
Ale nastal určitý vývoj a současná praktická nepsaná strategie vlády je trochu jiná.
Právo, 27. 11. 2003, Jiří Vavroň