Z l í n - Spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund si už od mládí vede s pečlivostí sobě vlastní deník. Jeho poznámky a záznamy jsou mnohdy dokonalejší než agenturní archivy. Při vzpomínání na události před deseti lety tak známému světoběžníkovi stačí, aby otevřel deníkový blok a četl. " Tehdy to nezačalo naráz. 10. listopadu v pátek jsem si zapsal, že Todor Živkov se vzdal všech svých funkcí a sám sebe jsem se ptal, kdy přijde na řadu někdo u nás. Dvanáctého v neděli požádaly více než tři miliony Němců o přechod hranic na západ. Fantastické! 14. listopadu oznámil Adamec v parlamentu zrušení výjezdních doložek k 1. 1. 1990, tři dny před revolucí. 16. listopadu Italská komunistická strana odstraňuje ze svého znaku kladivo a srp," dokládá Miroslav Zikmund události, které se ve světě děly před 17. listopadem. V osudné datum jel dopoledne do Blatnice pro víno a večer už si do deníku zkratkovitě zapsal: "Návrat před dvacátou hodinou, v Praze studentská demonstrace, zásah ozbrojených sil a parašutistů v červených baretech. Zadržen i Dubček, několikahodinový výslech. Další události pak letěly jako dravá voda po povodni.
Všichni jsme tipovali velmi vzdálená data. Předpokládali jsme, že to bude rozhodně později než v roce 1989 a že už nikdy nepopadneme tužky a psací stroje a začneme znovu veřejně psát. Mysleli jsme si dokonce, že se toho nedočkáme.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že to dojde tam, kde jsme nyní. Tehdy jsme byli plní nadějí, že po padesáti letech německé a sovětské totality se dostanou k výkonu aktivní politiky lidé čestní, pracovití, důslední a nepůjdou chamtivě po tom, čemu se říká koryta. Jenomže chyba lávky. Použiji jedné metafory: Po každé bouři na moři se pak na pláži objeví spousta odpadků, které lidé do vody naházeli. A ty odpadky měli v našem případě odklidit bývalí nejvyšší představitelé komunistické strany. To se ale nestalo. Otázkou také zůstává, kde se noví lidé měli vzít. Občanské fórum mě žádalo, abych kandidoval do tehdejší České národní rady, ale odmítal jsem. Nakonec jsem se nechal zapsat na jasně nevolitelné místo a i přesto získal pětatřicet tisíc preferenčních hlasů. Říkal jsem, že už mám léta a ať to dělají mladí lidé, kteří jsou sice bez zkušeností, ale musí si natlouct hlavu, nos nebo odřít lokty sami.
Řada věcí. Především to, že můžeme až bezuzdně využívat, a často i zneužívat demokracii. Můžeme kamkoliv přijít, říct svůj názor a být si jistí, že druhý den nás nepozve nikdo k výslechu. To je fenomén, který si dnes mnozí z nás už ani neuvědomují. Můžeme si vzpomenout, že za dvě hodiny budeme v Londýně nebo za deset v Bombaji a záleží pouze na nás a na váze naší peněženky. Před deseti lety to byla fantasmagorie. Martýrium schvalovacích, ponižujících rozhovorů, vyplňování obludných žádostí a dotazníků je naštěstí pryč. Ve výčtu kladných změn se dá pokračovat dál. Máme shromažďovací právo, právo na nedotknutelnost majetku. Dnes už by si ke mně nepřišel někdo jen tak, aby udělal domovní prohlídku.
To by byl také delší výčet. Na první místo bych ale řadil, že se měl zavést důslednější postih osob, které konkrétně odpovídaly za mučení, vraždy a výslechy bezbranných a nevinných lidí. Vadí mi nedůsledná privatizace, poskytování úvěrů, za kterými nebyla záruka. Rozčiluje mě destruktivní opoziční smlouva mezi Klausem a Zemanem, kterou přirovnávám k paktu o neútočení, který podepsal Stalin s Hitlerem v roce 1939.
U nás by se měl zavést zákon, který uplatňují Šuárové - lovci lebek. Pokud někdo z nich něco ukradne nebo zalže, tak ho ostatní vyženou beze zbraně do džungle, a to je pro viníka jistá smrt. Kdyby stejný zákon platil u nás, zredukoval by se počet obyvatelstva na polovinu a ve vládě by až na výjimky nezůstal nikdo. Před týdnem rezignoval francouzský ministr financí jenom kvůli pouhému podezření, aniž by mu kdokoliv něco dokázal. Sám považoval za nezbytné abdikovat. Většina z našich ministrů včetně premiéra už by tak měla být dávno pryč.
Nejhorší ze všeho je materialismus kulturní. Určitě je v USA řada věcí, ze kterých si můžeme brát příklad. Je tam ale také spousta věcí, které nám nemůžou absolutně sloužit jako vzor. Brakové filmy a literatura, kterou obchodníci rádi skupují. Dopad na spotřebitele této tak zvané kultury je pak katastrofální.
V každém případě k oslavě nebo ke vzpomínkám, které mohou mít slavnostní charakter. Nejsou ale důvody k velké radosti. Byl jsem požádán, abych se zúčastnil jakýchsi oslav na náměstí Míru, ale odmítl jsem. Nechtěl bych tam vypadat jako šašek, tři minuty mluvit k hloučku lidí. Byl bych tam pro smích a myslím si, že nikdo z mých přátel, se kterými jsme společně tehdy na náměstí k lidem promlouvali, tam také nebude. Už nikdy nikdo nenaplní jakákoliv náměstí lidmi, kteří přijdou spontánně, aby projevili nadšení jenom proto, že se změnila politická situace. Tomu je jednou provždy konec.
Mladá fronta DNES, 17.11.1999, Petr Vavrouška