Východoněmecký socialista André Brie vedl od roku 1990 všechny volební kampaně Strany demokratického socialismu (PDS). Naposledy předstihla tato strana, jež vzešla z někdejší SED (a snaží se od jejího dědictví stále více odpoutat), při duryňských zemských volbách vládní SPD a umístila se tam za CDU na druhém místě. Od června 1999 je André Brie přímo zvolený poslanec Evropského parlamentu ve Štrasburku. Podílel se a nadále se podílí na tvorbě nové strategie PDS. Mimo to je spisovatel, který se prosadil i jako satirik-kabaretista. Do roku 1989 byl vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v tehdejším „východním“ Berlíně.
Řekl jste nedávno v interview pro vlivný německý list, že si dovedete představit ještě před parlamentními volbami v roce 2002 vznik jakési koalice levého středu, v níž by se na hraně dotyku potkaly vládní SPD a vaše PDS. Není to trochu bláhová představa?
Není. Myslím, že politicky je taková možnost realistická. Je ale přirozeně
třeba počítat - a to s vyšší pravděpodobností -, že z příštích voleb do Spolkového
sněmu vzejde spíš vláda konzervativní. Přesto tu probíhají zjevné procesy,
díky nimž se SPD a PDS navzájem přibližují. Na důkaz lze uvést fungující koaliční
vládu na zemské úrovni v Severním Pomořansku-Meklenbursku anebo fakt, že PDS
toleruje menšinovou vládu SPD v Sasku-Anhaltsku.
Před časem náš list publikoval obsáhlé interview s prezidentem Spolkového úřadu na ochranu ústavy, Peterem Frischem. Podle něho jste jako PDS této vnitřní kontrarozvědce podezřelí. Musí vás proto prý nadále pozorovat jako potenciální nepřátele ústavního pořádku v zemi.
Ani já sám nepopírám, že uvnitř PDS musíme mnohé zgruntu změnit. Stejně jako je mi jasné, že podobným vnitřním změnám se nijak nevyhnou ani vládní strany. Včetně sociálních demokratů.
Možná bude zajímavé, budete-li přímo reagovat na některé konkrétní výhrady šéfa německé kontrarozvědky. Vadilo mu třeba, že vyzýváte k utváření mimoparlamení opozice. Co vy na to?
Prostě s ním nesouhlasím. Vždyť mimoparlamentní opozice je docela demokratická forma, jaké se může kdykoli chopit občanská společnost. Ostatně také CDU/CSU uspořádala petiční kampaň proti vládnímu návrhu zákona o dvojím občanství v Německu. I to se jednoznačně odehrávalo mimo parlamentní půdu. Stejně tak odbory jsou výslovně mimoparlamentní platformou. Shrnu-li to, musím označit tuto výtku za nepodloženou.
Jsou i další obvinění na adresu PDS včetně takových, že udržujete stranické styky s organizacemi po celém světě, které koketují i s terorismem, anebo alespoň doma dusí lidská práva.
Pro mne není odpověď na tyto poznámky tak prostá, jak by se na první pohled zdálo. Sám zde vidím nepopiratelné problémy a rozpory. Pokud by se měli stoupenci levice opravdu poučit z minulosti, nesmějí podle mne vskutku zavírat oči před porušováním lidských práv, ať už k nim dochází kdekoli na zemi. Třeba i na Kubě, v Albánii, Srbsku, ve Spojených státech amerických. A to nejen tehdy, mají-li je na svědomí političtí odpůrci. Zkrátka vždy a všude. Týká se to samozřejmě i KS Číny. Vytýkám jí například, že provádí veřejné popravy, že tam dochází k nucené sterilizaci lidí, že se tam příliš mnoho věcí řeší nedemokratickým způsobem. Ony však mají stranické styky také leccos co do činění s diplomacií. Spolkový kancléř Gerhard Schröder, jenž je i předsedou SPD, byl před několika dny v Číně. Navštívil tam v přístavním městě Šanghaji automobilku Volkswagen. Možná mu přitom nikdo neřekl, že předseda podnikové organizace KS Číny je přímo zaměstnancem VW. Koncern financuje dokonce činnost celé základní organizace strany. I když to třeba kancléř neví, je tomu prostě tak.
Vraťme se ale do Německa. Proč nevyčleníte z PDS Komunistickou platformu, jež zřejmě opravdu škodí demokratické pověsti PDS, a to i bez ohledu na úsudek analytiků kontrarozvědky?
Mám osobně s touto Komunistickou platformou také jisté potíže, ale jiného druhu. Zakládají se daleko méně na tom, nakolik je či není nedemokratická, ale o to více na mém přesvědčení, že je anachronická, a to na celé čáře. Pro demokracii ve Spolkové republice podle mne nejsou její příslušníci už vůbec nebezpeční. Pokud se s nimi ovšem bude zacházet jinak nežli nasazovat na ně kontrarozvědku. Mimochodem když mi padnou do ruky publikované výroční zprávy Spolkového úřadu na ochranu ústavy, občas se nad pasážemi o PDS dost nasměji. A někdy se mi dokonce jako daňovému poplatníkovi zdá, že se tu za moje peníze potichu financuje udržení či utváření nových pracovních míst úředníků, kteří by jinak museli být dávno mezi nezaměstnanými. Přinejmenším si myslím, že jejich výstupy mají jen velmi málo společného s optimálním způsobem, jakým by se společnost a PDS sama měla vypořádat s minulostí.
Není PDS opravdu zralá k zásadním změnám, jež by z ní teprve udělaly moderní levicovou demokratickou stranu? Pokud ano, co jí k dosažení toho cíle nejvíc schází?
Snad nejdůležitější je, abychom v každodenním životě PDS vymysleli a uplatnili něco, co bych rád nazval opravdovou politickou kompetentností. Musíme vytvořit uvnitř strany novou politickou kulturu, díky níž se následně dokáže bez sebemenší stopy uzavřenosti do sebe otevřít vůči celé společnosti. Musíme se také pokusit zapustit první pevné kořeny na půdě západní části Německa, nejen v rámci bývalé NDR.
Mohl byste pro naše čtenáře aspoň zběžně srovnat PDS s KSČM, která v ČR získává díky transformačním potížím nové a nové voličské preference?
Potkal jsem v rámci našich dosti častých kontaktů se členy KSČM velmi pestrou paletu lidí. Na jedné straně chytré a velice kritické intelektuály, ale na straně druhé mnohem větší počet velmi, velmi ortodoxních komunistů. Já bych je snad psychologicky ještě dovedl nějak pochopit, ale politicky už si s nimi de facto nemám co říci.
Právě tak se často i v seriózním německém tisku nazývá vaše PDS „spolkem penzistů bývalé SED“. Nebo chcete tvrdit, že je v PDS nouze o členy s ortodoxními sklony?
Není. My takový druh členů máme také. Hodně lidí v bývalé NDR přece přišlo o všechno. Nejen o ideály, ale i o své někdejší společenské postavení. Jenže těchto „tvrdolínů“ je nyní podle mne v PDS už jen menšina.
Jak tedy definovat hlavní rozdíl mezi PDS a KSČM?
Na rozdíl od KSČM se PDS už ani sama neoznačuje za komunistickou stranu. Mimochodem i přesto jsme v Evropském parlamentu v témž klubu s italskými a francouzskými komunisty. A ti zase sedí v koaličních vládách těchto významných členských zemí EU a NATO. Je tedy nutné se umět orientovat i v takovýchto rozporech či protikladech. Přitom, samozřejmě, ve Štrasburku běžně spolupracujeme i s evropskými socialisty, sociálními demokraty či labouristy.
Takže nadešla vhodná chvíle, abychom se z evropské půdy vrátili zpět na německou politickou scénu. Můžete stručně charakterizovat váš postoj vůči SPD?
Bude k tomu nutný aspoň stručný exkurs do nitra německé SPD. Jako celek se vzdaluje levici a přesouvá své těžiště směrem k tzv. novému středu. Přitom ve všech moderních kapitalistických společnostech - a to není jen můj názor, neboť jsou s tím ze svého úhlu pohledu zásadě srozuměni i konzervativní politici - nutně musí existovat cosi jako socialistický korektiv. Už jen proto, jak se mění sama společnost.
Každá strana, která se programově hlásí k demokratickému socialismu, musí být velmi důsledně na straně sociální spravedlivosti. Musí do jisté míry, aniž by bořila společenský systém, umět také artikulovat jisté antikapitalistické momenty. Moderní socialistická levice, jak si ji představuji, si nemá klást za cíl zavádění nových společenských modelů. Její potřebná, ba nezbytná funkce má spočívat především ve schopnosti sehrát úlohu zdravého korektivu.
Nemůže se v cestě za tímto vaším cílem PDS nakonec proměnit jen ve druhou sociálně demokratickou stranu?
Než se vyjádřím k budoucnosti, považuji za nutné zdůraznit, že PDS se už v několika posledních letech radikálně přeměnila. Další fázi modernizace má před sebou. A co bude potom? Myslím, že ani pak z ní nebude druhá strana sociálně demokratická. PDS se nemíní vzdát socialistických prvků. Zdaleka však přitom už dnes není stranou komunistickou.
Josef Veselý, Berlín
Hospodářské noviny, příloha Na víkend, 19. – 21. listopadu 1999