Dostal jsem dnes elektronickou poštou 7. číslo "Samopal revue" Jaroslava Hutky. Asi by bylo dobré pro nezasvěcené hned na počátku konstatovat, že to nemá žádnou souvislost ani se zbrojním průmyslem , ani s terorismem a už vůbec ne s anarchistickým podzemním hnutím. Je to sedmé číslo časopísku, které uvádí jedno hudební CD-čko písniček autora, tentokrát z let 1974-81, která autor sám vyrábí, hantýrkou "vypaluje".
Ale ani to není důvodem, proč vzniká tento článek. Nechci tu dělat vědomě reklamu prodeji čehokoliv; nemám rád totiž zboží, které za Vámi leze a nedá Vám pokoje, které Vás zcela obklopuje. Možná bych, když tak nad tím přemýšlím, udělal v tomto případě výjimku, nakonec to není zboží tak docela spotřebně materiální, ba co víc, patří mezi věci, které se mi líbí a které bych Vám mohl doporučit, ale byla by to určitě lenost, která by mi zabránila psát jen kvůli tomu.
Důvod, proč nakonec sedím u klávesnice a píšu, spočívá v něčem jiném. Ve vlastním textu časopisu. Jaroslav Hutka patří mezi ty nekonformní občany našeho státu, kteří cítí potřebu formulovat svá stanoviska a sdělovat je svému okolí, ne snad proto, aby rezonoval s nějakým hlavním politickým proudem a získal tím pro sebe nějaké výhody nebo podporu. Odhlédnu-li od toho, že tím nakonec i podpoří prodej své muziky, zůstává mi především jeho potřeba být člověkem homo politicus.
Jestli si jeho povídání přečtete, možná si uvědomíte jako já, že on jen formuluje to, co si v nějaké jednodušší formě myslí velká část lidí kolem nás. Jeho pohled na nedávnou minulost i na obecné filozofické otázky by Vás měl zaujmout. On totiž žije intenzivně se svými posluchači, a ještě lépe, on potřebuje toto soužití a souznění, které je pro něj podmínkou jeho plného bytí.
Budete mít možná výhrady vůči nevyhraněným pojmům, možná dokonce najdete pasáže, které Vás zdravě pobouří. Mějte však na paměti, že takto obsahově (ale vůbec ne tak konkrétně a kondenzovaně) přemýšlí významná část našich spoluobčanů. Zejména těch, kteří nechodí k volbám a mlčí. Přečtěte si to sedmé číslo raději dvakrát.
Milan Neubert, 11. 11. 2002
PS: Další texty naleznete na serveru www.hutka.cz.