K článku soudruha Zdeňka Háby o vstupu do EU dne 10. 2. 2003 uvádím své důvody k odlišnému stanovisku.
1) Celosvětový globalizační proces se nesoustřeďuje jen na EU. Naopak, perspektivně se přesouvá těžiště hospodářského vývoje do jihovýchodní Asie, kde podle objektivních odhadů nejlepších západních ekonomů má lidová Čína předstihnout v tvorbě HDP Japonsko do roku 2020 a USA do roku 2030. Do poloviny 21. století mají být vybudovány hospodářské a politické základy socialistické společnosti moderního typu.
2) Soudruh Hába má pravdu, že celá naše ekonomická koncepce směřuje k posílení zahraničního obchodu jako nositele našeho hospodářského růstu. To, že jsme teď orientováni hlavně na export a import směrem na Německo a Rakousko, je výrazem naší slabosti a ne síly. Hlavní naše trhy budou v příštích letech na východ od EU, nejen v Číně, ale i v Rusku a dalších zemích bývalého SSSR, v Indii, Vietnamu a tímto směrem.
Německo mělo silnou a perspektivní ekonomiku v osmdesátých letech. Teď těžce platí za Kohlovu krátkozrakou politiku vůči integraci NDR, stejně jako za celkovou mzdově vysoce náročnou orientaci své ekonomiky. Proto i všechny vedoucí země EU křečovitě usilují o expanzi ekonomických vztahů na východ. Když předčasně vstoupíme do EU, staneme se jen subdodavateli těchto ekonomik, v souladu s jejich neokolonialistickými metodami.
3) Na rozdíl od soudruha Háby se domnívám, že EU nás potřebuje právě teď daleko více než my je. Není kam spěchat, stačí tam vstoupit například v roce 2010, v daleko lepší kondici než jsme dnes a bez potřeby klanět se sudeťákům a dohadovat se s Rakušáky o Benešových dekretech a elektrárně Temelín.
4) Nejde mi též do hlavy, proč si soudruh Hába myslí, že z hlediska socialistické perspektivy máme čekat na Západ, jak prý to předpověděl Karel Marx před 150 lety. Spíše je pravda, že Lenin před osmdesáti lety, když nedošlo k očekávané revoluci v Německu, ve Francii, V. Británii a Itálii, velmi přesně vyjádřil, odkud přijde konečné vítězství socialismu: od velkých národů na východě, Indie, Číny a dalších rodících se revolučních center. Teď k nim přibývá i Jižní Amerika. Jeho očekávání se po zdánlivém obratu koncem minulého století uskutečňuje zajímavým způsobem, nelze to nevidět. I Rusko a další země bývalého SSSR se rovněž poučily a mohou v budoucnu jistě sehrát významnou úlohu v budování socialismu na úrovni potřeb 21. století. Proto je na bašty klasického kapitalismu v čele s USA a V. Británií možno pohlížet sice se zájmem, avšak vše nasvědčuje tomu, že ať se jim to líbí nebo ne, svá vrcholná léta mají už za sebou, a samy budou velmi ovlivňovány novým vývojem globální ekonomiky s centrem v Asii.
Nepodceňujme se tak hloupě, abychom jedinou cestu do globalizované světové ekonomiky viděli za pomoci EU. Nepopírám, že se k ní můžeme připojit, pokud se zvýrazní přednosti společného trhu bez onoho dosavadního politického komandování. Pak i my budeme pro EU skutečným přínosem (asi tak jako Švédsko, Finsko, nebo třeba i v budoucnu Švýcarsko) a ne nějakým přívažkem, který oni "pomyslní tygři" budou ochraňovat jako bezmocné "kotě", jak to dojemně líčí soudruh Hába.
Již za čtyři měsíce máme hlasovat o definitivním vstupu České republiky do Evropské unie, aniž bychom měli dostatek objektivních a proevropskou propagandou nezatížených informací. Z pověření odborné sekce ÚV KSČM pro zaměstnanost a odborová práva, jíž jsem členem, si dovoluji informační mezeru vyplnit a váženým čtenářům Haló novin předložit několik základních myšlenek. Jak jste již jistě poznali, půjde o velmi závažnou problematiku, a to jak vstup do Evropské unie ovlivní českou nezaměstnanost, respektive do jaké míry změní sociální a životní podmínky českých nezaměstnaných?
Za prvé, že míra evidované nezaměstnanosti byla v loňském roce v České republice již o 1,6 procentního bodu vyšší než v zemích EU.
Za druhé, že podpory v nezaměstnanosti se v ČR poskytují 6 měsíců a v EU 6 až 30 měsíců. Dále, že jejich výše činí v ČR první tři měsíce 50 % čistého příjmu a další tři měsíce 40 % čistého příjmu. V EU pak 61 % a 42 % čistého příjmu. Dávky sociální péče, které jsou nezaměstnaným vypláceny po uplynutí doby pobírání dávek v nezaměstnanosti, dosahují v zemích EU nejméně 50 % průměrného výdělku, v ČR jen 34 % průměrného výdělku.
Za třetí. Na politiku zaměstnanosti vynakládají státy EU 2-3 % hrubého domácího produktu, ČR jen 0,4 procenta HDP.
Za čtvrté, že v případě vstupu do EU bude mít ČR v případě vhodných projektů možnost čerpat prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti též ze strukturálních fondů EU. Zejména ze Sociálního fondu a Fondu regionálního rozvoje.
Za páté, že hladina spotřebitelských cen je v České republice o 52 procentních bodů nižší než průměrná hladina spotřebitelských cen v Evropské unii.
Za šesté, že evropský pracovní trh bude pro české občany uvolňován postupně s plným otevřením až v roce 2007. A naopak, že český pracovní trh bude Evropanům otevřen bezprostředně po 1. květnu 2004.
A konečně za sedmé, že přes staleté zkušenosti, přes daleko propracovanější státní politiku zaměstnanosti i přes jasně definovaný cíl docílit plnou zaměstnanost se v EU nepodařilo nezaměstnanost odstranit, naopak stala se hlavním ekonomickým, sociální a politickým problémem současnosti.
Tato fakta vypovídají o tom, že fenomén nezaměstnanosti existuje jak v České republice, tak i v zemích EU. Tato fakta vypovídají také o tom, že sociální zabezpečení nezaměstnaných je ale v Evropské unii daleko progresivnější než v České republice. A konečně tato fakta vypovídají také o tom, že vlády evropských zemí věnují nezaměstnanosti daleko vyšší pozornost než vlády české. V této souvislosti je ale třeba říci, že sociální legislativa je kromě minimálních sociálních standardů, které jsou společné, ve výlučné působnosti členských zemí, nikoliv evropských orgánů. Vstup České republiky do Evropské unie tedy nemusí automaticky znamenat přijetí progresivnější legislativy.
Abychom si rozuměli. Dnes není nikdo schopen přesně definovat, jaký vliv bude mít rozšíření Evropské unie o deset nových členů na Českou republiku. Veškerá tvrzení politiků jsou pouhou množinou, často až nepodložených alternativ, které mohou, ale také nemusí nastat.
a) Za základní ekonomickou a sociální hádanku možno považovat vliv rozšířeného evropského trhu na rozvoj národního hospodářství a potažmo na trh práce v České republice. Tedy, co se stane, až bude odstraněn poslední zbytek celní a peněžní ochrany českého zboží a služeb? Unese česká ekonomika konkurenční tlak a uspěje, nebo neunese, a bude se propouštět? Anebo naopak pomůže účinnější ochrana evropského a po vstupu do EU také účinnější ochrana českého trhu k zamezení dumpingových dovozů textilu, obuvi, hraček a elektroniky českým výrobcům? Těžko říct.
b) Často se hovoří o vývoji vyrovnávání cenových hladin českých spotřebitelských cen s evropskými. Prognózy jsou různé, od cenového šoku v řádu 15 až 25 procentních bodů ročně, až po cenové sbližování postupné v průběhu několika let. Všechny prognózy však připouštějí rizika inflačního růstu u potravinářského zboží, nájemného, energií a dalších služeb souvisejících s bydlením a v neposlední řadě též u služeb komunikačních a spojů. Za samozřejmý je předpokládán inflační nárůst u komodit vázaných na zvýšené daňové sazby u DPH a spotřebních daní. Vzhledem k tomu, že český sociální systém reaguje na inflační růst spotřebitelských cen opožděně a nekomplexně, a také zvyšování mezd bude s největší pravděpodobností postupné, pokud bude vůbec nějaké, vystupují do popředí následné otázky. Do jaké míry ovlivní pokles kupní síly většiny české populace makroekonomickou poptávku, a tím také dynamiku národního hospodářství? A nebudou mít tyto vlivy negativní dopady na nezaměstnanost? Anebo naopak vysoká míra nezaměstnanosti cenový šok utlumí? V této souvislosti můžeme také silně spekulovat o důsledcích ztráty konkurenční schopnosti českého zemědělství a dalšího dovozu zahraničních potravin.
c) Významný spekulační náboj mají také úvahy o dalším nárůstu zahraničních investic, od kterých je kromě potřebných inovací očekáván též nárůst nových pracovních míst. Ani mezi ministry současné vlády není v tomto směru jednota, názory jsou přímo protichůdné.
d) O uplatnění české populace na evropském trhu práce zatím nehovořím, jde o dlouhodobou záležitost, možná až záležitost generační. Konečně, plné otevření pracovních trhů u sousedů, tj. v Rakousku a Německu, nastane až po roce 2007.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vstup České republiky je velmi problematický. Důsledky mohou být pozitivní, ale i negativní. Domnívám se, že v této chvíli nelze předpovědět, které budou převažovat.
Závěrem několika úvah odborné sekce ÚV KSČM si dovoluji tvrdit, že vstup do Evropské unie problematiku české nezaměstnanosti nevyřeší. Přes poměrně vysokou podporu zaměstnanosti evropskými vládami je fenomén nezaměstnanosti stále největším problémem kontinentu. Vstup České republiky do EU by ale mohl přispět k lepšímu sociálnímu zabezpečení českých nezaměstnaných a také k vyšším transferům vlády do aktivní politiky zaměstnanosti. Tedy pokud bude v rámci kompatibility evropského trhu práce k těmto aktivitám přinucena. V posledním období se stále více hovoří o nezbytnosti reforem sociálních systémů v EU, tedy o restrikcích současné progresivity. Koneckonců jde tedy také o to, zda vstoupíme do integrované Evropy současné nebo jiné, budoucí. Hlasování o vstupu do EU je tedy hlasováním významným, které více nebo méně ovlivní život každého z nás. Pokud tato úvaha přispěla k vašemu osobnímu rozhodnutí, tak je to jenom dobře.
Haló noviny, 14. února 2003