Následující článek byl napsán v exilu žijícím soudruhem z Iráku, který se tam v roce 1991 krátce podílel na hnutí rad v Kirkúku a Sulajmánii.Jeho příspěvek mj. usiluje o podání jiného obrazu současného dění v této zemi, než jak ho známe z oficiálních médií, které většinou tamní události definují v náboženských termínech a kontextech. Sám na jeho úvod říká: „Dělnická třída v Iráku je schopná se organizovat a potřebuje zkušenosti, které v posledních desetiletích nasbírala dělnická třída v dalších zemích. K tomu bychom si měli udělat o situaci vlastní obrázek a vstoupit do přímého kontaktu s tamními dělníky a dělnicemi.“
Protesty dělníků začaly již krátce po pádu Saddáma Hussajna. Počátkem května 2003 demonstrovali stovky učitelů a učitelek v Erbilu (Kurdistán) za vyplaceni jejich již dva měsíce zadržovaných mezd. Stejně tak v květnu téhož roku byly založeny odbory nezaměstnaných, které zorganizovaly své první demonstrace na stejném bagdádském náměstí, kde byla 9. dubna 2003 stržena Saddámova socha.
Dělnické organizace vyrůstaly jako houby po dešti, téměř ve všech závodech zakládali dělníci a dělnice rady nebo odbory. Dělnické protesty probíhají téměř denně. Vznikla i levicová ženská organizace - Organizace svobody žen.
Poprvé od roku 1991 také opět vzniklo hnutí rad. Již na počátku roku 2003 se v Kirkúku objevila iniciativa za založení rady dělníků z ropného průmyslu, která byla nakonec založena v říjnu téhož roku. Během července 2003 vznikaly také místní rady, jako například v okrscích al-Hurija a al-Usara wal-Mafkudin v Kirkúku. V říjnu zde byla založena dělnická rada i u jedné stavební firmy.
Dělnická třída v Iráku...
Útok amerických jednotek a odstranění Saddáma Hussajna učinilo z Iráku celosvětově nejdůležitější dějiště politického a vojenského boje. Všechny mezinárodní i regionální síly přenesly namnoze své konflikty právě sem. To vedlo na celém světě, od nacionalistů a náboženských organizací po určité části levice, k polarizaci buržoazních sil. Současně se objevila nová spojenectví, jež by se ještě nedávno zdála být nemyslitelná. Válka znovu posílila „antiimperialismus””, jehož prostřednictvím našli mnozí levičáci v Evropě cestu k islamistům a obráceně: není důležité, za co si, důležité je, že se stavíš proti „okupaci” - postoj, který bylo možné vidět také na demonstracích proti Šaronově vládě, na nichž levice demonstrovala společně s ultra-islamisty, jako je Hamas. Existují zde však již na druhou stranu také islamistické skupiny, které si v Iráku našly cestu k „okupantům”.
Všechny politické nebo vojenské události, ať už jsou sebevíce nepodstatné, jsou dnes přenášeny televizními stanicemi, pokud mají alespoň něco do činění s otázkou „okupace”. Pojem „okupace” je však nebezpečný - svádí k vytváření fronty pouze proti „okupantům” a nikoli proti kapitalistickým vztahům jako takovým.
Média vytváří takový obraz, jako by se v Iráku vyskytovali pouze islamisté a nacionalisté, nebo jako by zde probíhal pouze boj „proti okupaci”. Dělnická třída se pokud možno raději nezmiňuje. Tak se vytváří dojem, jako by třída byla úplně pasivní a jako by neměla žádný vliv na události. To lze pozorovat obzvláště u arabských médií. Tato média zcela opomíjí nově vznikající dělnické organizace, ale zároveň dělají velmi rádi rozhovor s každým arabským fašistou nebo klerikem. Dělničtí aktivisté a aktivistky se v televizi nemají vůbec objevit. Stěží lze dokonce vidět i funkcionáře stran, které se podle jejich jména vztahují k dělnické třídě, jako je např. Dělnicko-komunistická strana Iráku nebo Komunistická strana Iráku.[1]
... má dlouhý dech
V situaci, kdy zničením starých struktur vzniklo politické vakuum, a kdy dochází k mobilizaci všech buržoazních sil, má mediální blokáda za cíl izolaci dělnické třídy a zabránění jejích pokusů o organizaci.
Mediální mlžení však není jediným prostředkem proti organizaci dělnické třídy. Staré zákony ze Saddámových dob namířené proti dělnickým bojům jsou stále ještě v platnosti [v podobě baasistického zákoníku práce - pozn. Alarm], stávky jsou nadále zakázány. Okupační správa, nacionalisté a islamisté se pokoušejí zastrašit dělníky a dělnice fyzickým násilím, tím že útočí na jejich demonstrace, zavírají jejich kanceláře a zatýkají aktivisty.
Již v červnu 2003 zaútočili islamisté na demonstraci nezaměstnaných v al-Nassíríji, které se účastnilo na 7000 lidí. Členové náboženské organizace al-Intifadah al-Sha'bania zaútočili 3. ledna 2004 otevřenou střelbou na demonstraci, kterou v al-Samawehu pořádaly odbory nezaměstnaných - čtyři demonstranti byli zastřeleni a mnoho dalších zraněno.
Dělnická třída v Iráku je schopná se organizovat, ale zatím stojí ještě na počátku. Jednotliví dělníci a jejich malé skupiny se nemohou chopit moci coby organizovaná třída. Proto zatím v třídním boji vznikají pouze četné malé a od sebe navzájem izolované iniciativy a metody, které zároveň mnohdy mají značně rozporuplný charakter.
Jako příklad může sloužit stavební firma al-Khoorafi, která se stala jedním z dodavatelů při znovu zprovoznění zařízení pro zpracování ropy. Většina dělníků, kteří pocházeli z Iráku, byla z této firmy propuštěna, a místo nich byli přijati dělníci z Asie. Zahraničních dělníků tak bylo v tomto podniku až 70 procent. Dělníci původem z Iráku v reakci na to následně vstoupili do stávky. Ta trvala dva dny a během ní docházelo k vyhánění zahraničních dělníků z firmy dělníky domácími. Na konci stávky navštívil místní kmenový vůdce šéfa podniku a oznámil mu, že pokud nepřijme zpátky dělníky z Iráku, vyhodí jeho kancelář do vzduchu. Ještě téhož dne se proporcionalita národností obrátila.
Obraz zprostředkovávaný médii klame - dělnická třída v Iráku existuje a má dlouhý dech. Bojuje, organizuje se a rychle dohání své zpoždění.
Článek původně vyšel pod názvem „Arbeiterklasse im Irak - ein Neuanfang?” v časopise Wildcat 69/2004, s. 36-38 . ( www.wildcat-www.de )
23.4. 2004, Autor: m., překlad Alarm
Poznámky:
[1] Komunistická strana (KS) Iráku byla založena v roce 1934. Stejně jako podobné strany na celém světě prosazovala i ona buržoazní politiku: nevyzývala třídu k boji za vlastní zájmy, nýbrž pracovala s nacionalistickými představami. Agitovala proti monarchii a proti britské koloniální nadvládě a za smíření s národně „pokrokovou” buržoazií. Generace dělníků a dělnic byly vychováváni pod heslem „Za svobodnou zemi a spokojený lid”. Na organizační úrovni to bylo také tak: dělnická třída o sobě neměla pro KS Iráku žádný význam, důležité pro ní byly jednotlivé osoby z třídy, a sice jako členové strany, jako masa uvnitř strany.
To osvětluje, proč se následně tak snadno prosadila strana Baas a proč mohla v roce 1979 tuto KS téměř zcela zlikvidovat. Tisíce dělníků byly bez jakéhokoli odporu pozatýkány a popraveny. Strana se zhruba dvěma sty tisíci členy nebyla v tehdejším dvanáctimilionovém Iráku (1979) žádná malá organizace. Avšak jestliže mohla být zlikvidována během pouhých několika měsíců, musí příčina toho tkvět pouze v tom, že nebyla ve skutečnosti žádnou třídní organizací zakořeněnou mezi dělníky, která by bývala byla mohla bránit politické svobody.
Útok roku 1979 byl velmi prudký, Irák se změnil na policejní stát nepředstavitelných rozměrů. Poté co byla nastolena vnitřní bezpečnost, zapletl Saddám dělnickou třídu do tří válečných konfliktů. Tyto války, politické pronásledování a více než deset let sankcí OSN dělnickou třídu velmi oslabily a natolik pokořily, že dělníci a dělnice ztratili jakoukoli víru a naději ve vlastní síly. Víra v sebe samé byla nahrazena vírou v Nebesa. Islamizace Iráku vděčí za mnohé obzvláště OSN. Dělnická třída zde však nebyla utlačovaná pouze ze strany buržoazie, ale pod nůž ji poslaly i mezinárodní odborové federace, tím že iráckou dělnickou třídu bojkotovaly, což mělo za následek její izolaci. V 80. letech spolupracovaly v Iráku tyto mezinárodní odborářské federace se žluťáckými odbory. Připustily, aby byly do Iráku vyváženy zbraně, kde se na frontách irácko-íránské války vzájemně zabíjeli proletáři z obou zemí. Celá desetiletí bylo dělníkům a dělnicím v Iráku zabráněno se organizovat. Proto jim chybí zkušenosti, jak se mohou otevřeně organizovat a jak společně bojovat proti kapitálu. Existuje zde nebezpečí, že by dělnická třída v Iráku zopakovala staré chyby a že by se podřídila takovým stranám, jako je Komunistická strana Iráku nebo Dělnicko-komunistická strana Iráku, z nichž první je zaměřena nacionalisticky a druhá zastává modernistické koncepty orientované na utváření občanské společnosti - obě dvě přitom usilují pouze o moc. Musíme tyto síly kritizovat, a to i tehdy, pokud jsou zrovna v menšině proti islamistům a nacionalistům.
Nedávno bylo možné na stránkách Dělnicko-komunistické strany Iráku číst zprávu o tom, jak tato strana společně s jednou německou humanitární organizací rozdávala pomoc v jedné bagdádské čtvrti. Nechyběla zmínka, že v této čtvrti panuje o straně velmi dobré mínění. V jiné zprávě stojí, že strana napomohla tomu, aby bylo ze zajetí americké armády propuštěno osm dělníků. Na oslavě, uspořádané v této čtvrti u příležitosti jejich propuštění, se potom tato strana snažila přesvědčit přítomné lidi, aby do ní vstoupili. Takovouto politickou kulturu znám z 90. let, kdy se také islamisté pokoušeli získat lidi humanitární pomocí a penězi, stejně tak jako to dělali i v Kurdistánu dominantní nacionalisté.