Po pádu předlistopadového režimu se komunisté vrátili, alespoň obrazně, tam, kde byli za první republiky - do opozice. Cestu k moci jim otevřela až 2. světová válka a příchod Rudé armády.
Komunistická strana Československa (KSČ) vznikla v roce 1921. V podstatě šlo jen o přejmenování levicového křídla sociální demokracie. Strana přijala podmínky Komunistické internacionály, podle kterých se stala součástí nadnárodní organizace řízené z Moskvy.
S KSČ se hned po jejím vzniku muselo počítat. V prvních volbách do Poslanecké sněmovny, kterých se zúčastnila v roce 1925, dostala 13 procent hlasů. Stejně jako v posledních volbách v roce 2002. Prvorepublikové Československo bylo průmyslovou zemí a dělníci už dlouho před jeho vznikem žili pod vlivem marxismu. Komunistická strana vytvořila politickou platformu, kterou hledali.
Po rozpadu habsburské monarchie se předáci sociální demokracie ztotožnili s republikou a usedli do ministerských křesel. Většina členů strany v čele s Bohumírem Šmeralem ale sympatizovala s bolševiky. Radikalizovala je poválečná krize a pokles kupní síly na třetinu. Nejnižší vrstvy navíc decimovala španělská chřipka. Vliv měli také váleční zajatci, kteří se vraceli z Ruska, kde bojovali za revoluci. A nová strana byla přitažlivá i pro intelektuální a uměleckou avantgardu.
Praktická politika komunistů byla reakcí na domácí poměry a často se měnící příkazy Kominterny. Komunisté slibovali rovnostářský ráj - ve svých knihách o něm psal Julius Fučík - a jejich přitažlivost pro voliče zvyšoval fakt, že na rozdíl od ostatních prvorepublikových stran nebyli zkorumpovaní. Útočnost komunistů ale zvolna vyprchávala. Prezident Masaryk si dokonce při jedné z politických krizí pohrával s myšlenkou, zda je nepozvat do vlády. Zůstalo ale jen u úvah.
Moskva nespokojená s jejich pasivitou také začala tlačit na výměnu vedení. V roce 1929 se v čele strany objevili "karlínští kluci", tedy Klement Gottwald a jeho lidé. Ti stranu zradikalizovali. Ostřejší rétorika měla ale i objektivní příčiny - za hospodářské krize se KSČ stala stranou nezaměstnaných. Ožila revoluční frazeologie, komunisté útočili na republiku, sociální demokracii a Masaryka. Při jeho osmdesátých narozeninách o něm ve sněmovně mluvili takovým způsobem, že slova jejich poslanců byla jako ostudná vyškrtnuta ze stenozáznamů.
Změnu linie, byť s dvouletým zpožděním, přinesl až nástup Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Moskevské ústředí v roce 1935 obrátilo a poté, co Sovětský svaz uzavřel s Československem spojeneckou smlouvu, vznikl prostor pro normalizaci vztahů mezi republikou a komunisty. Ti pak podpořili prezidentskou kandidaturu Edvarda Beneše a zapojili se do boje na obranu republiky. Mnozí odjeli bojovat proti povstalcům generála Franca do Španělska.
V době mnichovské krize komunisté žádali vládu, aby se opřela o Sovětský svaz. Chtěli bránit republiku za pomoci Rudé armády a někteří dokonce spolu s pravicovými nacionalisty plánovali vládu národní jednoty. I tak později museli čelit ostré kritice Moskvy za malou aktivitu a neochotu chopit se v kritickém okamžiku moci. Tečkou za meziválečnou historií KSČ byl zákaz činnosti v říjnu 1938.
Komunisté přešli do ilegality, jejich vedení do Moskvy. V roce 1946 se Gottwald po vítězných volbách stal premiérem, o dva roky později, po únorovém převratu, prezidentem.
HN.IHNED.CZ, 14. 11. 2003