Uprostřed Václavského náměstí se již za časného rána shromáždili mladí lidé, kteří sem přijeli z ruzyňského letiště, kde sledovali přílet okupačních jednotek. Zablokované Václavské náměstí a celé centrum města způsobilo, že lidé jedoucí do zaměstnání museli opustit tramvaje a svoji cestu dojít pěšky.
Od lidí na Václavském námětí jsme se dozvěděli, že se před ÚV KSČ na nábřeží střílelo. Jako corpus delicti svírali mladí československý prapor potřísněný krví.
Okamžitě jsme se rozjeli do nemocnice na Františku. Na ambulanci dosud ležel v bezvědomí mladý muž v saku (u kterého dosud nebyla zjištěna totožnost) s průstřelem hlavy. Jeho stav byl podle slov lékaře téměř beznadějný.
Další z postřelených, jak praví lékařský záznam, byl zraněn sovětským vojákem v 5.10 hod. Jeho zranění (průstřel ramene) není vážné.
Do třetice to nejsmutnější. Další z lidí, kteří byli postřeleni před budovou ÚV KSČ, zemřel.
Žena, o které se mezi lidmi tvrdilo, že byla přejeta okupačním transportérem, byla v nemocnici na Karlově náměstí. Její stav není vážný.
Poslední záběr: Před rozhlasem davy lidí s vlajkami. Transportéry se snažily proniknout k budově. Okamžitě je následoval dav a okamžitě se barikády z aut přesouvaly do dalších přístupových ulic.
Nálada mezi lidmi se mění. Dochází někdy k diskusím, které by si vzájemně měly obě diskutující strany odpustit. Tato situace, kdy je Praha v obsazení okupačních jednotek, potřebuje klid a rozvahu, kterou zmůžeme daleko víc než diskusemi.
Dochází i k šíření nepravdivých informací. Zastavili jsme na cestě k rozhlasu řidiče sanitky rychlé pohotovostní služby. Sdělil nám, že jejich sanitky nechtějí okupační jednotky nikam pouštět. Že prý po našich lékařích střílejí. Jmenovitě u nemocnice na Františku. Byli jsme na tomto místě a k žádné střelbě na naše lékaře nedošlo.
Po příjezdu do redakce jsme zaslechli další poplašnou zprávu: V Karlíně jde průvod našich lidí s trikolorami a vlajkami proti ozbrojeným okupačním vojákům.
Napjatá situace v Praze stále trvá. Naše horké pero se zřejmě neochladí. Utíkáme do auta pro další informace.
Zachovejte prosím klid, nedopusťte, aby provokacemi došlo k dalšímu prolití krve!
*
Po dlouhých diskusích a tahanicích, aby okupační vojáci odešli od rozhlasu, se rozhodl pod nátlakem našich lidí jeden sovětský důstojník k odchodu.
Pro Pražany to již byla známá věc, která jen znamenala, že okupační vojska se pokusí obejít lidmi zablokovanou ulici z jiné strany. Proto se okamžitě jak lidé, tak autobarikády přesunuly do příčných ulic.
Stál jsem v jedné z příčných ulic, když z jednoho sovětského transportéru vystřelil sovětský kapitán. To byl jen povel pro další vojáky v ostatních transportérech, aby jako barbaři ostřelovali již tak dost oprýskané vinohradské domy. Stál jsem pět metrů od střílejících vojáků a mohu říci, neznaje situaci německé okupace, že to ve mně vyvolalo dost nepříjemné pocity. Díval jsem se na utíkající a padající staré lidi.
Stál jsem s vytřeštěnýma očima nad bezbranností okolostojících Pražanů, a ptal jsem se, proč a nebo čím byl veden ten ruský voják, který dovedl stisknout spoušť samopalu v zemi jemu přátelské?
Co vyvolalo tuto střelbu? Sovětští vojáci ještě ve Vinohradské ulici použili zbraní, rozstříleli okna stojící tramvaje a demolovali osobní auto. Věřím, dívaje se na mladé okupační vojáky, že byli značně znervózněni. Nesmíme zapomenout, že mnoho Pražanů, obzvláště mladých, umí rusky, takže to, co říkali vojákům se zbraněmi v rukou, nebylo pro ně jistě příjemné.
Proč ta nervozita? Proč násilí? Proč používání zbraní? Kde je ta sovětská klidná diplomatická rozhodnost? Měl jsem rád sovětské lidi, především mladé lidi. A věřte mi, dívaje se na střílející sovětské jednotky, styděl jsem se za své tehdejší přátelství. Nejenom za sebe, ale především za ně.
To, co jsem napsal, bylo psáno horkým perem, které zřejmě dnes nevychladne. Pro novináře by se zdála tato situace dobrým soustem. Nevěřte tomu. Ze střelby, utíkajících a schovávajících se starých lidí je mi smutno.
Bylo 7.30 hod.
Okupační vojska putují sem a tam, připadá mi to jako bludiště. Velitelé se dohadují. Vědí vůbec okupační vojáci, oč tady jde? Co chtějí, proč přišli? Ten pohyb bez cíle, střelba, vytřeštěné oči mladých sovětských chlapců v okupačních uniformách, kteří se bezradně soustřeďují kolem svých velitelů, jen podtrhují moji domněnku, že nevědí vůbec, co chtějí. Kde je to sovětské „vot eto vaše dělo“, které se ozývalo v minulých dnech? 8.15 hodin.
*
V 8.45: V tu chvíli Praha vyzvala Ostravu, aby převzala vysílání; Ostrava se okamžitě přihlásila ke slovu a začala předčítat telegramy a dopisy ze závodů celé republiky, které projevují své odhodlání poskytovat i nadále plnou podporu legálním orgánům naší republiky.
Zatímco nasloucháme televizi a rozhlasu, táhnou pod okny naší redakce davy Pražanů s čs. státními vlajkami a provolávají slávu Dubčekovi. Z druhé strany projíždějí sovětské tanky, vítané pískotem a sevřenými pěstmi Pražanů. Lidé na ulicích pláčí. Jsou to scény jako vystřižené z týdeníků 15. března 1939.
10 minut před devátou se na obrazovkách objevují televizní pracovníci z nového pracoviště. Chvíli slyšíme jejich hlas, pak obraz oněmí. Po několika minutách se zvuk vrací. Hlasatelé vyzývají k podpoře ústavních orgánů. Ale to je konečně zbytečné, protože v těchto chvílích není jediného charakterního člověka, který by i bez výzev nejednal tak, jak mu káže čest a svědomí.
*
Z redakce do ulice, tam a zpátky, to je dnešní novinářská činnost snad všech redaktorů v Praze. Je 8.30 hod. Vysílá Československý rozhlas. Nepřipomíná vám to památná slova, znějící z rozhlasových přístrojů v roce 1945? Ach, ano - dnes v úplně obráceném poměru.
Bylo 8.35 hod., když od rozhlasu vyjelo několik nákladních aut s Pražany. V rukou drželi vlajky a úplně první jelo auto, na jehož kapotě seděl asi 19letý chlapec s rozraženým čelem. Ptali jsme se ho, kde k ráně přišel. „Udeřil mne pažbou sovětský důstojník.“ Další chlapec na chodníku nám ukazoval projektily sovětských nábojů. Řada vozů se zpívajícími lidmi (Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú) projížděla Václavským náměstím na Staroměstské náměstí. Hned za ním sjížděly od rozhlasu sovětské transportéry a tanky.
Co si o nás a o našem dění myslí prostí vojáci s vyplašenými obličeji?
Záznam z rozhovoru:
Ruský desátník z transportéru poznávací značky 3-10 v bílém trojúhelníku: „Jsme tady pro udržení pořádku.“ Tak nevíme, k jakému udržení pořádku, když jsme tady žádný nepořádek neměli. Staré české přísloví praví: Udělej si pořádek před vlastním prahem.
Ještě jeden zajímavý poznatek z poslechu diskusí mezi Pražany a okupační sovětskou armádou.
Ruský desátník: „Nic vám neuděláme, nemáme zájem vám ubližovat. Vezmeme si jen pár lidí.“ Zase nás napadá: které lidi odvezou? A co to má znamenat, ptáme se se vší skromností. Kde je „vot eto vaše dělo“?
Jeden z Pražanů se zeptal: „A co Dubček, to je ten kapitalista?“
Sovětský voják: „Dubček je kapitalista, ano, ale také nacionalista.“ K tomu není zapotřebí komentáře.
8.50 hodin - Rozhlas.
Před budovou sovětské okupační jednotky. Zdemolovaná auta. Sestřílená omítka ze zdí domů. Sklo na ulicích. Okupační jednotky vytlačují silou naše občany od rozhlasu. Ani zde se to neobejde bez násilností. Jaroslav Zelený, student, narozený v roce 1945, byl bodnut sovětským vojákem.
9 hod. - Václavské náměstí.
Auta, která jela na Staroměstské náměstí, se vracejí na Václavské náměstí. Z vozů se ozývá: Rusové go home.
Vyšli jsme opět do ulic, abychom se ocitli v palbě sovětských samopalů. Před budovou rozhlasu najel okupační tank do nákladního auta, které tvořilo barikádu. Nárazem vznikl oheň, který zachvátil nejen nákladní auto, ale i tank.
Mezi sovětskými vojáky nastal zmatek. Tanky ve snaze uniknout ohni přejely (doslova převálcovaly) autobusy a nákladní auta, která tvořila barikády.
Z Vinohradské k Muzeu se soustředilo přes patnáct tanků, ty začaly bez důvodu ostřelovat nejen okolní budovy, ale i památnou budovu Národního muzea. Po jejich zákroku vypadalo průčelí muzea jako cedník - jistě známý obraz z války.
Na schodišti před Muzeem leželi omítkou i střelami k zemi přibití lidé. Po Václavském náměstí jde průvod Pražanů se zakrvácenou vlajkou.
Byli jsme mezi lidmi pod střelami přímo u rozhlasu. Kryli jsme se před sprškou střel. Můžeme podat reálný obraz této odporné situace. K tomu chceme jen dodat, že tento počin sovětských jednotek nám je nepochopitelný.
(Svobodné slovo, 22. 8. 1968)