Napsal nám Miloslav Ransdorf. Dověděli jsme se o tom z Haló novin, ačkoliv autor v úvodu tvrdí, že neví, jak by pochodil, kdyby se pokusil tento dopis umístit v Haló novinách nebo v Naší pravdě. Asi se snaží vyvolat dojem, že ho levicový tisk ignoruje, když se kriticky vyjadřuje o situaci v KSČM, možná tím i nepřímo zdůvodňuje svoji mediální aktivitu na stránkách tiskovin, které jinak pro komunisty nacházejí jen slova pohrdání.
Moje zkušenost je poněkud odlišná. Chce-li nám něco sdělit současný místopředseda Ransdorf, místo se pro něj v našem tisku najde, což se nedá vždy říci o těch, kteří si dovolí s ním, nebo s jeho přívrženci nesouhlasit.
Z obvyklé záplavy všeobecných tvrzení M. Ransdorfa vyplývá asi toto: Musíme stranu modernizovat, abychom nepromarnili současnou relativně vysokou podporu voličů. Cestou k tomu má být, mimo jiné, snaha naší strany o podíl na vládě. Určité, blíže neurčené změny uvnitř KSČM, pak mají být klíčem k posunu v ČSSD.
Dějiny komunistického hnutí jsou dosti bohaté na modernizační, obrodné, nápravné a jiné kampaně. Ta poslední se nazývala přestavbou a měla nás vrátit k Leninovi. Vrátila SSSR a s ním takřka všechny tehdy socialistické země z nedokonalého socialismu k divokému kapitalismu. Předvedli, nám noví demokraté, jak vypadá prvotní akumulace kapitálu na konci dvacátého století. Apoštol perestrojky M. Gorbačov mezitím konvertoval k sociální demokracii a přiznává, že likvidace socialismu byla jeho cílem.
Marxismus skutečně neznamená strnulost a dogmatismus. Je však tvůrčím přístupem snaha o převzetí spoluodpovědnosti za současný kolapsový stav naší společnosti? Není přesvědčivější a účinnější příprava systémových změn? Abychom se přiblížili sociální demokracii, museli bychom učinit posun doprava. Na čem zakládá M. Ransdorf své přesvědčení o následném vstřícném kroku ČSSD? V čem by pak spatřoval volič rozdíl mezi dvěma pouze reformními stranami soc. dem. typu?
Autor dopisu poukazuje na neúspěch ruských komunistů v parlamentních volbách. Jedním dechem nám však doporučuje, spolupracovat s podnikatelským sektorem. Jako jedna z příčin volebního propadu KSRF se často uvádí její spojení s některými špičkovými oligarchy , jejichž neoblíbenost mezi prostými Rusy využily prokremelské síly. Putin převzal mnohé z programu komunistů, posiluje úlohu státu, hraje na vlasteneckou notu a sklízí úspěchy. Svou roli jistě sehrála nejednotnost a rozštěpenost komunistického hnutí v Ruské federaci způsobená činností mírně řečeno přehnaně ctižádostivých jedinců.
M. Ransdorf asi málo ví o situaci podnikatelů v České republice. Ti úspěšní, bohatí a mocní nemají nejmenší důvod nás podporovat. Většina ostatních má starost o přežití a nevím, co od tohoto ohroženého druhu autor očekává.
Skutečně, rádi bychom tvořili nové poměry. Náš současný vliv nám však dovoluje pouze nové poměry připravovat. K tomu potřebujeme stranu vyspělou, vzdělanou, politicky jednotnou, ale také připravenou soudružsky a zasvěceně diskutovat uvnitř a prezentovat naše jednotná stanoviska navenek. Tady jsou konkrétní možnosti přípravy nových poměrů, tady je základ kompetentnosti a připravenosti každého člena. V této souvislosti mne překvapuje, že M. Ransdorfovi nikdy nevadila absence politického vzdělávání členské základny a slabý odběr Haló novin a Naší pravdy. Že nevystoupil proti okřikování radikálněji smýšlející mládeže ze strany jemu názorově blízkých reformátorů.
M. Ransdorfovi prý také jde o to, abychom nebyli v této zemi otloukánky, občany druhé kategorie. Kontrarevoluční smršť umožněná perestrojkou s sebou takové postavení komunistů nutně musela přinést. Podle řady dřívějších vyjádření autor polistopadový vývoj uvítal.
A nejen to. Nikdy se ve svých prohlášeních a úvahách jednoznačně nepostavil na stranu těch, kteří se poctivě a čestně pokusili vybudovat sociálně spravedlivou společnost. Neslyšel jsem od něho argument o tom, že majetek, který dnes horečně a hluboko pod cenou pravice i pseudolevice rozprodávají, byl vytvořen převážně za socialismu. Mnohdy nepodložené soudy o vývoji socialismu spojené se subjektivním hodnocením představitelů tohoto období přispívaly k vytváření našeho obrazu jako nenapravitelných a krvežíznivých potlačovatelů lidských práv a svobod.
Pravicová propaganda s oblibou tvrdí, že růst našich preferencí je důsledkem ztráty paměti části voličstva. Opak je pravda. Lidé začínají porovnávat sliby listopadových revolucionářů s realitou. Ti starší pak srovnávají poměry dnešní s předlistopadovými. Přes všechny nedostatky, chyby a omyly, byl socialismus tím, co nám dnes dává dobrý základ pro přípravu budoucího úspěchu našich snah o radikální obrat od přežitého kapitalismu k nové společnosti umožňující důstojný život většině. Nejde tedy o nostalgii, jde o hledání východisek a poučení z vlastních chyb.
Závěrem musím konstatovat, že se stalo to, co jsme mohli očekávat. Když M. Ransdorf zjistil, že jeho ambice nenacházejí u většiny z nás kladnou odezvu, zaujal pózu zneuznaného marxisty, který chce stranu zachránit před neodvratnou katastrofou. Špatně se mu poslouchají otevřená a soudružská slova jeho oponentů a najednou se obrací se soudružským pozdravem i na ty, pro které měl jen řadu nelichotivých nálepek. Když zjistil, že jednání okresních konferencí většinou nevyzněla v jeho prospěch, chlácholí sebe a své věrné, že není všem dnům konec, že se uvidí až na VI. sjezdu. Doufám, že delegáti dodrží mandát daný jim členskou základnou. Asi nejsem sám, koho dosavadní místopředseda Ransdorf svým dopisem přesvědčil o tom, že se u něho nic podstatného nezměnilo. Pouze změnil taktiku.
A na úplný závěr jeden dotaz na redakci Haló novin: myslíte, že mám naději na otištění tohoto příspěvku? Nebo se mám nechat inspirovat postupem M. Ransdorfa a rozdávat svou odpověď při nejbližší vhodné příležitosti?
Haló noviny, 2. dubna 2004, Viktor DINKOV