Dopisy Sartre - Kosík

Dokument, Právo, 28. 6. 2001

Pařížský deník Le Monde uveřejnil dne 29. června 1975 otevřený dopis českého filosofa Karla Kosíka známému francouzskému mysliteli a spisovateli J.-P. Sartrovi spolu se Sartrovou odpovědí. Kosík upozorňoval evropskou veřejnost na praktiky čs. Státní bezpečnosti. Domníváme se, že názory vyslovené v dopisech dodnes neztratily na významu, a oba texty zde v češtině v plném znění publikujeme poprvé - spolu se vzpomínkou A. J. Liehma, který byl tenkrát prostředníkem v oné výměně. Překlad dopisů (originál Kosíkova dopisu se patrně nedochoval) z francouzštiny pořídila Daniela Hégrová. Při příležitosti 75. narozenin (26. 6. 2001) předal Karlu Kosíkovi ministr kultury Pavel Dostál medaili Ministerstva kultury Artis bohemiae amicis za šíření dobrého jména české kultury.

Sartre a Kosík, Češi a Francouzi

Přemýšlím, víceméně marně, jak to tenkrát bylo. Jak se ke mně dostal Kosíkův dopis, jak jsme šli se Sartrem a Simone de Beauvoir na oběd, jak Sartre okamžitě řekl, že veřejně odpoví, a jak jeho okolí i lidé odjinud začali organizovat akce, z nichž nakonec vyplynula i pozvání na jednu, dvě francouzské univerzity. Jenže Kosík nikdy nedojel. Myslím, že ani nechtěl. Se Sartrem se poznali v Praze, pak se viděli v Paříži a Dialektika konkrétního získala tehdy Kosíkovi ve Francii nesporný věhlas. Po československém, ale jmenovitě po pařížském jaru se francouzská intelektuální levice, která do té doby tíhla spíš ke komunismu, rozštěpila. Jedni hledali útočiště v některém z trockismů, jiným stačil prostě antikomunismus nebo antisovětismus, však to znáte.

Starý a poloslepý Sartre překážel a pokusů - dodnes marných - odstranit jeho obrovský stín přibývalo. Mezi ně patřila i cílevědomá snaha překroutit Sartrův postoj k československému jaru 1968 a všemu, co mu předcházelo. Přitom byl právě Sartre jeden z prvních levicových intelektuálů na Západě, kteří pochopili, oč šlo. Už za své první návštěvy v roce 1963 to jasně ukázal před nabitým sálem Městské knihovny v Praze, ve stejně nabité posluchárně filosofické fakulty i na setkání se slovenskými intelektuály v Bratislavě. Na podzim 1968 jsem ho přemluvil, aby přijal pozvání na pražskou premiéru své hry Mouchy i na představení Špinavých rukou. Tahle návštěva, kdy se mu dostalo bouřlivého přijetí od obecenstva v obou divadlech, byla první manifestací solidarity západních intelektuálů s okupovaným Československem na čs. území.

To se ovšem některým jeho francouzským vysmívačům nehodilo. Ještě v roce 1998 na konferenci o československém jaru 1968 ve francouzském Senátu řekl filosof André Glucksman, že Sartre jel na podzim 1968 do Prahy podpořit sovětskou okupaci: „Kdes to vzal?“ zeptal jsem se. „Vždyť to bylo přece přesně naopak.“ Zrozpačitěl: „Ono se to tenkrát v Paříži říkalo…“ Jeden český emigrant zase počkal, až Sartre umře, aby sdělil Francouzům, že Sartre v roce 1963 na filosofické fakultě propagoval československý komunistický establishment. Když to po letech opakoval, zeptal jsem se: „Proč jsi s tímhle senzačním odhalením nepřišel už v Praze, a v Paříži až po Sartrově smrti?“ Odpověď jsem nedostal. V roce 1969 napsal Sartre třicetistránkovou předmluvu k mé knize Generace. Jeho pozoruhodný text - nemilosrdnou kritiku stalinismu a vlastně komunismu - jeho kritikové obešli nejen ve Francii, ale i v Čechách.

To je přece normální, řeknete. Taky si to dnes myslím. Výměna dopisů s Kosíkem je z roku 1975. Co dodat?

A. J. Liehm

Kosíkův dopis

Vážený Jean-Paul Sartre,

událost, o níž Vás informuji v tomto otevřeném dopise, patří mezi ty nejbanálnější a nemá sebemenší význam pro bulvární tisk. Ale neobracím se zde na milovníky senzací. Obracím se na Vás, a Vaším prostřednictvím na své přátele socialisty, demokraty a komunisty, kteří jsou rovněž přáteli Československa. Neobracím se na Vás s výzvou nebo s protestem, ale s otázkou, která je pro mě životně důležitá: Jsem vinen?

Tato otázka mě pronásleduje od 25. dubna 1975, kdy u mě policie provedla šestihodinovou prohlídku a zabavila přes tisíc stran mých filosofických rukopisů. Prohlídka se konala pod záminkou, že jsem podezřelý, že ukrývám texty, jež by mohly být důkazem o trestné činnosti „rozvracení republiky“. Musím proto předpokládat, že mi hrozí vězení od jednoho do pěti let podle paragrafu 98 trestního zákona. Nepodceňuji dosah této hrozby, ale co mi leží nejvíce na srdci, je osud rukopisů, které mi byly zkonfiskovány.

Během posledních šesti let jsem žil ve velmi zvláštní situaci. Moje existence nabyla dvou forem: jsem a zároveň nejsem nic. Jsem mrtev a zároveň žiju. Jsem zredukován na pouhé nic v oblasti základních lidských práv občana a člověka, ale zároveň jsem obdařen výjimečnou existencí, pokud jde o péči a pozornost, jimiž mě zahrnuje policie. Jsem pouhé nic, a proto nemohu přednášet filosofii na Karlově univerzitě, ani být zaměstnán kdekoliv jinde, podle svého vzdělání a ve svém oboru. Jsem mrtev, a proto se nemohu účastnit žádného z vědeckých setkání, na něž jsem zván, ani přijmout pozvání, abych jel přednášet na evropské univerzity. Jako ten, kdo není a nikdy nebyl, nesmím uvádět v omyl své čtenáře, a proto jsou všechny mé publikace v Československu zakázány a vyřazeny z knihoven. Moje jméno bylo vyškrtnuto ze seznamu autorů.

Neexistuji, a proto oficiální instituce nejsou povinny odpovídat na moje stížnosti a protesty. Na druhé straně existuji až příliš, jak dokazují policejní prohlídky a výslechy, které se staly běžnou událostí. Jako filosof a autor jsem ve své vlasti zaživa pohřben. Jako občan jsem zbaven základních práv a žiju jako permanentně obviněný a podezřelý. Jsem podezřelý, ačkoliv jsem se nedopustil žádného trestného činu. Proč jsem tedy podezírán? Protože považuji svobodu myšlení za nezadatelné lidské právo, které vykonávám. Protože považuji za nezadatelné právo každého člověka mít svůj názor a moci jej svobodně vyjádřit a sdílet. Protože se domnívám, že je základním lidským právem, aby si každý člověk směl zachovat rovnou páteř.

Proč jsem podezřelý? Protože v atmosféře všeobecného podezírání se základní postoje a lidské hodnoty, jako je přátelství, čest, humor, slušnost, spontánnost, upřímnost, stávají výstřednostmi a provokacemi; normální slova a nejprostší věci nabývají podvratného významu. Obyčejná věta Vymkl jsem si kotník a kulhám se uším policie jeví jako konspirační heslo. A ten, kdo skutečně kulhá, je v očích policie prostě simulant, který skrývá nějakou „temnou“ činnost.

V takové atmosféře jsou proklamovaná práva okamžitě omezována nebo rovnou popírána: každý má právo myslet, ale ten, kdo přemýšlí bez dovolení či aniž k tomu dostal příkaz, nebo kdo nemyslí tak, jak by měl, vzbuzuje podezření.

Každý může mít svůj názor, ale ten, kdo odmítá přijmout názory vnucované a nepodložené, cizí těm jeho, jež jsou podložené, a kdo vytrvale vyžaduje racionální a svobodnou argumentaci, se stává podezřelým. Každý si smí zachovat rovnou páteř, ale pokud si nesype popel na hlavu a neprovolává mea culpa, aby se veřejně poskvrnil, nemá naději, že bude moci publikovat nebo pracovat podle své kvalifikace.

Rukopisy, které policie zabavila, nebyly dokonce ani určené k publikování. Jde o pracovní podklady, dosud nerozvinuté, o předběžné studie, které měly sloužit jako příprava ke dvěma dílům. Jedno se má jmenovat O praxi, a druhé O pravdě. Tyto rukopisy obsahují pouze názory, vyslovené jinými, o něž se policie nezajímá, a názory mé, jež policie zná z mých děl předchozích a z mých článků. Rád bych věřil důstojníkovi státní policie, když mi řekl, že po prozkoumání mi budou mé rukopisy vráceny. Ale kolik času bude policie potřebovat k tomu, aby „prozkoumala“ tisíc stran filosofického rukopisu?

K tomu se váží další fakta, mnohem závažnější. Policie rovněž zabavila rukopisy mých přátel, spisovatelů Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka. A já se musím ptát: nebyl jsem 28. dubna 1975 svědkem skutečností, které předznamenávají mnohem vážnější důsledky pro českou kulturu? Nebyla toho dne vyzkoušena výkonnost nových, zdokonalených metod, ve srovnání s nimiž byla cenzura, praktikovaná až doposud, bezvýznamnou liberální hrou? Není duben 1975 pokusem vnutit společnosti nový zvyk, novou „normálnost“, totiž pravidelné zabavování rukopisů? A nestane se tento zvyk rychle - v zemi Franze Kafky - přirozeným, a nevyhnutelným důsledkem indoktrinace, že spisovatelé sami budou volat policii, aby si přišla převzít dokončené rukopisy?

Nejsem stoupencem těchto novot. Až dosud jsem neobdržel odpověď na svou žádost o navrácení rukopisů. Až doposud jsem mlčel k diskriminaci, jejíž jsem obětí, neboť se týkala pouze mé osoby a neohrožovala základy mé existence - možnost myslet a psát. Tentokrát však, když zabavili mé filosofické rukopisy, nechci mlčet. Neboť nechci být viníkem! Stal bych se spolupachatelem, kdybych pouze přihlížel tomu, jak se nad hlavami českých spisovatelů vznáší jako Damoklův meč hrozba, že policie kdykoliv zabaví komukoliv z nich rozepsaný či dokončený rukopis. Ještě je čas odvrátit tuto hrozbu. Neztratil jsem dosud víru v rozum zodpovědných činitelů v Československu. Spoléhám na osvícenost a svědomí socialistických, demokratických a komunistických přátel Československa.

Vážený příteli, přijměte mé nejsrdečnější pozdravy.

Karel Kosík

Sartrova odpověď:
je-li vinen Kosík, je vinen každý, kdo myslí na to, co koná

Vážený příteli,

trvalo mi dlouho, než jsem Vám mohl odpovědět, protože Váš dopis mi nebyl doručen. Četl jsem z něj jen krátký úryvek v Le Mondu, a dalo mi trochu práce, než jsem dopis sehnal. Ale nyní jej už mám.

Především odpovídám na Vaši otázku: ne, nejste vinen. Váš dopis sám by postačil k prokázání Vaší neviny, postačil by nejen mně, ale všem přátelům přepadeného a pokořeného Československa. Mohu-li si být něčím jist, pak tím, co tvrdíte: každý člověk má nezadatelné právo a povinnost myslet sám za sebe; a pokud jsem, tak jako každý, často hájil kolektivní myšlení, pak proto, že jsem jím byl proniknut, že jsem je srovnal se svým vlastním myšlením a shledal je správným, takže se stalo i mým.

Žádná vláda není zmocněna soudit občanovy myšlenky. Činila by tak ostatně nikoli na základě skutečných myšlenek, ale na základě pseudomyšlenek. Skutečnými myšlenkami nazývám myšlenky, které se rodí přímo z vás, nebo ideje, které jste svobodně posoudil, shledal správnými a jež jste přijal za své.

Pseudomyšlenkami nazývám teze, které hlásá vaše vláda a které se nikdy nezrodily z myšlení svobodného člověka a nebyly jím prověřeny, nýbrž byly utkány ze slov posbíraných v sovětském Rusku a přehozeny přes činy, aby je skryly, a nikoli aby odhalily jejich smysl. Tyto falešné myšlenky nejsou nic jiného než síly, které se mohou prosadit jedině za pomoci jiné síly, skutečné a hmatatelné: policie.

Vida, nač chtějí omezit zločinní vedoucí činitelé československou kulturu. Tato ohavnost, či spíše hloupost, nedokáže mít dlouhé trvání, budou-li zde lidé jako Vy, můj drahý příteli, kteří ji veřejně odhalí. Svobodné myšlení můžeme na čas šikanovat policejním násilím, ale protože jedině jeho prostřednictvím si lidé uvědomují svou situaci a nalézají prostředky, jak ji mohou změnit, bude nutno buď odstranit lidi nebo definitivně odvrhnout falešné myšlenky.

Mohu mluvit jen sám za sebe; ale dost často a dlouho jsem diskutoval o Vaší drahé a nešťastné zemi, abych mohl tvrdit, že máte mnoho přátel, kteří budou křičet se mnou: „Je-li Karel Kosík vinen, pak je rovněž vinen každý člověk (nejenom intelektuál, ale i rolník, dělník), který přemýšlí o tom, co dělá.“

Na základě této jednoduché úvahy budeme muset přemýšlet o tom, co dělat, abychom pomohli vám, a tedy i sobě.

Velice Vás zdravím, milý příteli.

Jean-Paul Sartre