Nad Prahou křižovala tu noc těžká letadla s cizími značkami. Rozhlas přestal fungovat. Uprostřed věty „Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska ...“ nastalo ticho. Postupně byly umlčeny všechny stanice. A na vlně 210 metrů se ozvala rozhlasová stanice Vltava, česky a slovensky hlásila prohlášení TASS. Prý se „osobnosti KSČ obrátily na SSSR s prosbou o vojenskou pomoc, protože je naše republika ohrožena kontrarevolucí a protisocialistickými elementy, které jsou ve spojení s vnějšími silami ...“ Několik gramatických chyb, špatná výslovnost a celá stylizace připomínají doby, na které se nezapomíná.
Stojím před budovou ústředního výboru KSČ. Přišli sem novináři i mladí lidé z různých vrstev. Diskutují, nesouhlasí s okupací, některé dívky pláčí. Chceme mluvit s Alexandrem Dubčekem nebo s jinými představiteli komunistické strany. Není to možné. A co vláda? Proč dosud nevydala nějaké prohlášení k situaci, proč nikdo nic neříká? Strakovka je prý obsazena.
Vtom přichází zpráva: Sovětská vojska jedou od Ruzyně. A hned vzápětí druhá: Už jsou na mostě!
Jsou 4 hodiny 30 minut - před budovu ÚV KSČ přijíždějí sovětské tanky a obrněná vozidla. Do chmurné těžké tmy vyskakují sovětští vojáci. Dostávají povely a obsazují budovu. Rozestavují se kolem, stojí od sebe ve vzdálenosti asi 20 metrů s automaty. Přistupuji k jednomu z nich: „Jsme přece bratři. Já jsem český člověk ...“ Přiskakuje velitel a odhání mě. „S nikým nemluv,“ křičí na vojáka. Jdu za chvíli za druhým: „V roce 1945 jsme vítali sovětské vojáky v Praze v máji ...“ „S nikým nehovořit!“, slyším opět křik. Voják proti mně odjišťuje zbraň a odhání mě. „Budem streljať.“ Další tanky přijíždějí ze tmy.
Podivná stanice Vltava zkouší opět svou lámanou češtinou vysvětlit okupaci. „Pod rouškou lživých fráz o demokracii“ a „provokatéři, které u vás ...“ Vojska prý budou stažena, až bude odstraněno nebezpečí hrozící socialismu. Okupace není namířena proti jakémukoli státu a „slouží věci míru a jsou diktovány zájmem bezpečnosti v Evropě ...“
Jsme zvyklí na veliké licoměrnosti, naše dějiny jsou plny pravd a lží. Na tuto lež a toto násilí však nikdy nezapomeneme. Nemůžeme. Nesmíme.
Dovídám se, že cizí letadla shazují letáky - kdy je natiskli? - že presidentem republiky je Antonín Novotný, který prý byl svržen protisocialistickou klikou ...
Jak naivní jsou tito generálové a „státníci“, kteří si myslí, že srazí na kolena naši svobodu, naši víru. Naivní? Ne, taková slova v těchto chvílích navždy odkládáme.
Všichni jsme prožili tuto tragickou noc jako čeští lidé. Jen zrádci v těchto chvílích, kdy naše země krvácá, prožívají své štěstí, štěstí proradných zrádců, dogmatiků a nepřátel vlastního lidu.
Prožil jsem na pražských ulicích, na ulicích svého hrdinného města, mnichovskou potupu, na Příkopech jsme 15. března 1939 hrozili nacistům, 28. října 1939 jsme manifestovali za svobodu, v máji 1945 jsme uvítali novou svobodu prvními čísly Mladé fronty, po lednu 1968 jsme otevřeli cestu k novému životu.
Naše dějiny jsou posety tragédiemi. Mnohokrát jsme byli potlačováni. Ale vždy jsme se dočkali svobody. I tentokrát vzejde svoboda v našich zemích.
(Mladá fronta, 21. 8. 1968)