V sobotu 25. října 2003 proběhla ve velkém zasedacím sále budovy ÚV KSČM další z pravidelných ideově vzdělávacích konferencí, tentokrát věnovaná problematice strany. Pořadateli byli, stejně jako při předchozích konferencích, OV Praha 1, OV Praha-východ a ÚR KSM. Výběr tématu nebyl náhodný. Konference byla totiž koncipována jako významný krok v  předsejzdové diskuzi. A nutno říci, že svůj úkol splnila. Oproti předchozím konferencím se jí zúčastnil větší počet lidí, kolem 150. Také složení bylo pestřejší, přítomní zastupovali snad všechny regiony republiky. Ze známých osobností bylo možno vidět místopředsedu Ústředního výboru Václava Exnera, předsedkyni Pražské rady Martu Semelovou, Viktora Pázlera předsedu MěV Brno Josefa Kůtu, předsedu OV Domažlice soudruha Urbana, předsedu OV Praha-východ Milana Havlíčka, 1. místopředsedu ÚR KSM Milana Krajču, Milana Richtera z Klubu českého pohraničí, poslance Parlamentu ČR Zdenka Maršíčka, Standu Grospiče a mnohé další. Ze zahraničí na konferenci vystoupili soudruzi z Belgické strany práce, Komunistické strany Slovenska, ze švédské KPML(r), z Itálie i přítel československého lidu David Paulovich. Přítomen byl rovněž 1.tajemník ambasády ČLR.

Úvodní referát přednesl Pavel Degťar, předseda Ideologické komise při OV Praha 1. Šlo o podrobný a bohatý referát, který lze bez nadsázky nazvat za stěžejní příspěvek, který předurčil pozitivního, přínosného ducha jednání a v určitém smyslu i zhuštěně obsáhl zásadní myšlenky, jež v diskuzi zazněly. Po objasnění smyslu a úlohy setkání ke komunistickému uvědomění si vlastního poslání a pozic soudruh Degťár teoreticky vysvětlil onen úkol komunistické strany, tj. přeměnit třídu o sobě v třídu pro sebe. Zároveň definoval určité používané pojmy a dokázal trvalou platnost zásad marxismu-leninismu i pro dnešní situaci. Varoval před oportunistickými a revizionistickými desinterpretacemi, které mohou výrazně ztížit aktivní práci komunistů a udělat z nich bezzubou součást establishmentu. Věnoval se parlamentarismu, jednoty strany, poměru strany ke svým chybám a dalším otázkám.

Organizátoři ukázali, že na rozdíl od jiných, není pro ně podpora mladých jen prázdným heslem, když první slovo v diskuzi dali zástupcům Komunistického svazu mládeže. První vystoupil soudruh Jiří Skála, jehož příspěvek byl věnován vztahu strany ke kapitalismu. Byl to vlastně koreferát k úvodnímu vystoupení. Hlavními pilíři příspěvku byly důraz na antipólovost socialismu a kapitalismu a zdůraznění potřeby, aby KSČM reagovala na novou situaci, kdy se populace ČR vlivem neutěšených životních podmínek radikalizuje a hledá odpovědi na své otázky. Strana by měla přestat přešlapovat na místě a stát se skutečnou aktivní antikapitalistickou alternativou.

Druhým diskutujícím komsomolcem byl Milan Krajča. Ten kritizoval politiku strany vůči mládeži, kdy někteří vedoucí představitelé KSČM nemají stanoviska nejen jako komunistická mládež, ale ani jako mládež obecně. I. místopředseda KSM ukázal na zahraničí, že to jde dělat i jinak a vyjmenoval mnoho věcí, jež pálí dnešní mladé a které jsou styčnými plochami pro vliv komunistické strany mezi mládeží.

Dalším vystupujícím byl s. Ševčík z KSS. Popsal vývoj členské základny a současné postavení slovenských komunistů. Varoval před tzv. demokratickou levicí, která využívala vytržených citátů klasiků k odůvodňování protilidových opatření. Důležitý není jen název, ale praxe. Zdůraznil potřebu marx-leninské výstavby strany. Upozornil, že nedialektika a neplnění stranických závěrů vedou k závažným negativním následkům.

Milan Richter z Prahy 5, známý aktivista a funkcionář KČP vyzdvihl platnost organizačních zásad Lenina, zvlášť požadavek na stranu nového typu. Jmenoval konkrétně Mílu Ransdorfa a Jiřího Dolejše jako osoby, které mnohými postoji a nedodržováním stranické disciplíny škodí straně. Vystoupení v médiích již není názorem, ale konkrétním činem.

Chris Hertogen z Belgické strany práce (PTB) hovořil o boji belgických komunistů proti masovému propouštění firmou Ford Motor Company. Na individuálním příkladě dokázal, jaká může být praxe, pokud strana sleduje teoreticky marxistickou linii. PTB dokázala mobilizovat dělníky a studenty, takže zabránili propuštění 9000 zaměstnanců a odlivu investic v hodnotě 900 mil. Euro. Dělníkům postiženým za svůj aktivizmus poskytuje PTB nejen právní pomoc, ale též materiální pomoc a zdravotní péči bezplatně.

Poté se slova ujal s. Zdeněk Maršíček. Jeho příspěvek o potřebě ideové a akční jednoty komunistických stran byl navýsost zajímavý. Podle s. Maršíčka si musíme uvědomit, že za nás náš úkol nikdo nesplní. Jaká bude komunistická strana, takové bude revoluční hnutí. Jako problémy ve straně označil snahu některých představitelů zakrývat úsilí o převzetí vládnoucího neoliberálního konceptu frázemi o nutnosti modernizovat se. Existuje problém v komunikaci mezi vedením a členskou základnou, dobře míněná kritika je odmítána, projevuje se arogance moci. Je používáno zavádějící, vágní pojmosloví jako občanská samospráva aj. Jedině obětavost a disciplína řadových členů umožnily straně dosáhnout dobrých výsledků.

David Paulovich přinesl zkušenosti kubánské KS. Důležité je pěstování morání stránky člověka, národních tradic, vhodné kombinování práce mladších a starších generací. Svůj projev Zakončil s. Paulovich slovy: “Člověk vychovaný v sociálně spravedlivé společnosti reaguje pozitivně, jestliže vychází z marx-leninské teorie a zná reálnou situaci v rozvojových zemích.”

Také dalším diskutujícím byl host ze zahraničí, totiž Beny Fistensen ze švédské Komunistické strany marxisticko-leninské(revoluční). KPML(r) má ve Švédsku natolik silné pozice, že bojuje proti neoliberální sociální demokracii o vedení většiny dělnické třídy. Její kurz v posledních 10 letech se proto označuje jako důsledně protireformistický. Stále víc dělníků nachází cestu ke komunistům. Projevem toho je rovněž fakt, že 56% Švédů odmítlo Evropskou měnovou unii, ale 70% ze všech dělníků a 85% všech mladých dělníků. Postoj k Evropské unii je tak ve Švédsku založen na třídní podstatě, protože právě vstup do neoliberálně a monopolisticky kapitalistické Evropská unie vedl ve Švédsku ke konci experimentu tzv. státu blahobytu. Pro vliv komunistické strany na masy je podle názoru švédského soudruha důležité dodržovat třídní princip.

Italský komunista s. Roberto Gabrielli se věnoval třem důležitým otázkám pro rozvoj teorie:1) parlamentarismu a poměru mezi stranou a jejími poslanci, 2) marxistickému koceptu strany o sobě a strany pro sebe a 3) vztahu k levicovým intelektuálům. V rámci svého vystoupení zveřejnil zajímavé kritické poznatky o italské Straně komunistické obrody.

S. Bělohlávek ve svém příspěvku upozornil na to, že úspěch kontrarevoluce byl ve velké míře umožněn opuštěním marxistické teorie a praxe. Dosud nebyla provedena analýza minulosti, hodnocení řady osobností (Lenina, Stalina, Gottwalda) i událostí ( V.sjezd KSČ, Únor 1948, rok 1968 i převrat 1989) jsou ze strany mnohých funkcionářů nedialektická, tendenční a poplatná objednávce současného režimu. Diskutující se věnoval také výročním schůzím.

Poté přednesl Zdeněk Kodýtek rezoluci připravenou pracovní skupinou organizátorů konference, kterou nakonec přítomní drtivou většinou (nikdo proti a jen tři absence) přijali. Z poměrně obsáhlého textu vybírám pouze několik bodů. Politika KSČM by se měla z pouhého sociálního reformismu podstatně více orientovat na úsilí o změnu společenské formace. Do funkcí by měli být voleni lidé, kteří jsou myšlenkově a charakterově pevní. Je potřeba sjednotit komunistické hnutí v ČR a věnovat se aktivní práci v odborech, mezi mládeží, spolupracovat s organizacemi a myšlenkovými směry, s nimiž mají komunisté styčné programové plochy, tj. například s ekology. Důležitá je podpora pokrokových národních tradic a pevně se držet zásady internacionální spolupráce a solidarity.

Zdeněk Košťál příkladně vypíchl ve svém příspěvku rozdíly mezi tím, co bylo hlásáno kontrarevolucionáři v roce 1989 a jak vypadá nynější stav. Zabýval se též několika principy na nichž by měla být strana postavena.

Místopředseda ÚV KSČM a poslanec Václav Exner měl v bodech několik připomínek k podobě strany. Ta musí být aktivní, avantgardní, jednotná, organizovaná, masová, pevně zakotvená v řadách pracujících. Musí být připravena, postavit se v pravý čas do čela hnutí nespokojených lidí a vést je. Protivníky ovšem nesmíme podceňovat.

Marta Semelová v diskuzi uvedla, že je úspěchem, že strana udržela své postavení ve společnosti ve složitém období. Stalo se to díky moudrosti členské základny. I když byly snahy o změnu názvu KSČM odmítnuty, bude s růstem úspěchů komunistů logicky růst úsilí o rozbití strany zevnitř, o odstranění charakteru při možném zachování značky. Mediální problémy jsou stále s týmiž lidmi, ať jde o oblast vzdělávání (poprvé nebude v programu požadavek bezplatného vzdělávání), Evropské unie, Severoatlantického paktu. S. Semelová jmenovala M. Ransdorfa, J. Dolejše nebo J.Kohlíčka. Jejich teoretickým souputníkem je pracovník Teoreticko – analytického pracoviště Josef Heller, který je placen z našich peněz, a přitom působí velmi kontraproduktivně. Zarážející jsou informace ve sdělovacích prostředcích, že hlasy některých poslanců zvolených za KSČM jsou vloně na prodej. Předsedkyně Pražské rady vyzvala přítomné, aby nezanedbali obsahovou a kádrovou přípravu VI. sjezdu a aby se nebáli podpořit do vedoucích funkcí mládežníky z KSM.

Soudružka Hradecká z Prahy zdůraznila, že jestliže komunistická strana neplní své funkce, dostane se dříve či později do vážných problémů. Toto své tvrzení dokladovala na příkladech z let 1928, 1968 a z 80. let.

Po Pražanech se ujal slova poslanec a místopředseda OV Domažlice Urban. Přihlásil se k rezoluci přednesené s. Kodýtkem. Zabýval se směřováním strany, zda má být volební či masovou, soc.dem. nebo komunistická, má se rozpustit v evropské Sjednocené levici, anebo si uchovat marxistickou identitu. Zmínil se o mezích kompromisů a poměru internacionalismu a vlastenectví. Etiketa musí podle s. Urbana odpovídat obsahu. Komunisté nemohou být pro kapitalismus.

Sigmund z Klubu ekonomů řekl, že současná doba není přechodem od kapitalismu k socialismu, nýbrž vše nasvědčuje nástupu superimperialismu a jeho přeměňování ve fašismus. Dále se zabýval otázkami trvale udržitelného rozvoje a vývoje, na které musejí komunisté klást daleko větší důraz, než tomu bylo dosud.

Zdeněk Novotný z Prahy varoval před démonizováním Stalina. Antistalinismus je zbraní antikomunismu v tažení proti marxistickým stranám. Zdůraznil, že fakticky nemůže existovat evropská levice bez silného vlivu komunistických stran, pracujících na bázi marxismu-leninismu.

Stanislav Grospič, poslanec z Mladé Boleslavi poukázal na to, že chceme – li najít cestu z krize, musíme si uvědomit podstatu stávajících vztahů. Ty jsou podle něj, i přes technologický pokrok, v základě stejné jako v 19. století. Strana má velký potenciál. Ten je nutné probudit. Posláním KSČM jako komunistické strany není systém reformovat, protože je nereformovatelný, ale změnit jej. Sociální demokracie vyklízí své pozice, ale jestliže se programově vzdáme a přesuneme se na její místo, skončíme nakonec stejně jako ona. Informace ze zahraničí ukazují, že je dobré vytrvat v odmítnutí Evropské unie jako umělého, protilidového, imperialistického centra.

Po ukončení obsáhlé diskuze následovalo přijetí výše zmíněné rezoluce, která by se mohla stát východiskem nejen pro orientaci sjezdu, ale rovněž pro posjezdové aktivity.

JKA

Mladá pravda, 11/2003