Československý rozhlas vysílal ve čtvrtek magnetofonový záznam výpovědi jednoho z odpovědných stranických pracovníků ÚV KSČ, který byl přítomen na posledním jednání předsednictva ÚV KSČ oné osudové noci. Přinášíme podstatný výtah z výpovědi tohoto očitého svědka.
Bez papíru, bez poznámek vám chci říci, co jsem si zapamatoval. Pravděpodobně nevíte, a bude vás to zajímat, jak probíhalo jednání posledního předsednictva ÚV KSČ, které bylo zahájeno v úterý ve dvě hodiny odpoledne a které skončilo takovým tragickým způsobem.
Na tomto předsednictvu byly projednávány dva body. První zařadil soudruh Dubček a byl to návrh zprávy ústředního výboru KSČ mimořádnému XIV. sjezdu KSČ a zároveň návrh na rezoluci tohoto sjezdu. Jako druhý bod jednání byl ten, který byl na toto sezení přesunut z předcházející schůze předsednictva ÚV KSČ. Totiž také na předcházející schůzi bylo jeho projednávání již odloženo a bylo zároveň usneseno, aby pod vedením soudruha Indry komise, složená z vedoucích pracovníků oddělení aparátu ÚV KSČ, připravila návrh opatření, která by měla být učiněna.
Když soudruh Dubček skončil výklad k bodu o zprávě ÚV KSČ k mimořádnému sjezdu, ujal se slova soudruh Kolder a navrhl, aby se o tom bodu nejednalo, ale přešlo se ihned k jednání o druhém bodu. To bylo odmítnuto a předsednictvo jednalo dál o přípravě referátu a návrhu rezoluce pro XIV. mimořádný sjezd.
V pozdních večerních hodinách se přikročilo k jednání o 2. bodu. Na tomto jednání jsem byl skoro náhodou přítomen - promiňte, že neříkám svoje jméno - ale mohu vás ujistit, že mám naprosto autentické zprávy o jednání o tomto bodu. Nejprve musím charakterizovat obsah tohoto bodu, o jaký materiál šlo. Byl to soubor informací předložený soudruhem Kašparem. Tento materiál byl nepřesný, polovědecký pokus o analýzu vnitropolitické situace od Čierné a Bratislavy. Materiál obsahoval celou řadu správných konstatování a tendencí, ale zároveň byl obsažen tendenční aspekt. Totiž ukazoval, nebo snažil se dokazovat, že síly, které jsou pro progresívní vývoj, nemají určitou trvalost, jdou po povrchu, nejsou stálé. Byly v tom tendence, které nahrávají konzervativnímu vývoji, ale které jsou „trvalé“, „stálé“ a že se budou prohlubovat.
Tato analýza, která se tvářila vědecky, vypouštěla celou řadu podstatných okolností, nebyla zpracována odpovědnými tajemníky za jednotlivé úseky a tím se stalo, že vyzdvihovala pouze některé jevy a jiné, ale velmi podstatné, ponechává stranou. Tento materiál sám o sobě by však nemohl vyvolat nějakou krizi. Ale už na předminulé schůzi se velice zalíbil některým „proslulým“ členům předsednictva, jako soudruhu Kolderovi, tajemníku Indrovi a jiným, kteří upozorňovali, že je to významný materiál, že předsednictvo takový ani nikdy nemělo. Tím vlastně už naznačovali, že s ním chtějí něco podniknout. A to se také stalo. Vracím se k tomu, co už jsem říkal: Bylo usneseno, že komise vedená soudruhem Indrou má vypracovat návrh opatření, avšak soudruh Indra tuto komisi nesvolal, a místo toho spolu se soudruhem Koldrem vypracoval tzv. stanovisko, tuším asi l5 stránkové, které neobsahovalo žádné opatření, ale oni dva soudruzi předložili toto stanovisko předsednictvu s návrhem, aby ho předsednictvo přijalo jako stanovisko své.
Dostavil jsem se na schůzi předsednictva v okamžiku, kdy hovořil soudruh Černík. Stručně řečeno, označil stanovisko těch dvou za zradu. Soudruh Kriegel stanovisko rozebral velmi kriticky, charakterizoval ho jako materiál, který přijímá obsah dopisu varšavských signatářů s tím, že likviduje výsledky Čierné a Bratíslavy, a že kdyby to bylo přijato, že by to znamenalo přistoupení na stanovisko Varšavského dopisu. Soudruh Kriegel požadoval nejenom aby předsednictvo nepřijalo tento dokument, ale aby ho rázně odmítlo, a odmítl také to, co žádal soudruh Kolder - totiž, že když to předsednictvo nepřijme, že on s tím stanoviskem vystoupí. Potom hovořili další členové předsednictva a tajemníci a vesměs onen dokument odmítali. Asi kolem půl jedenácté vystoupil soudruh Biľak, který stanovisko dvou soudruhů považoval za správné. S nim vystupovali další, např. s. Rigo. Jednání bylo přerušeno v okamžiku, kdy hovořil - poměrně sympaticky - o tomto materiálu soudruh Kapek. Ještě předtím hovořil soudruh Piller, který prohlásilo tom materiálu, který předložil soudruh Kašpar, že je to velmi úctyhodná práce, i když má své nedokonalosti, ale že můžeme tento způsob práce podporovat, a že je pro to, aby se neuveřejnil ani ten materiál, ani to stanovisko, ale jinak že útvar svobodné informace by měl v tomto duchu dále pracovat.
Chtěl bych předeslat ještě jednu věc. Už na předminulé schůzi byly určité náznaky od některých soudruhů kritizovat osobu soudruha Dubčeka, že prý má příliš velkou popularitu a že by jí měl využít k tomu, aby stoupla více autorita orgánu, že je to jeho osobní popularita, ale ne autorita předsednictva. Tyto náznaky kritiky se stupňovaly zejména ze strany soudruha Biľaka a některých dalších. Tato kritika byla odmítnuta především soudruhem Sádovským, který pravil, že autorita orgánu roste s autoritou osob. Tato věc pak byla vzata z pořadu v okamžiku, kdy soudruh Mlynář prohlásil, aby si všichni uvědomili, že osobní autorita je závislá na výsledcích jejich osobní práce. To pro mne znamená dohad, že tedy existovala určitá příprava ke kritice soudruha Dubčeka. To, co hovořili ve stanovisku Indra a Kolder, mělo za cíl, v situaci, která už nastala v předsednictvu, vyvolat bojovou situaci v předsednictvu, která měla rozhodnout především, aby soudruh Dubček se přidal na jejich stranu a tím aby měli připravenu půdu pro to, co následovalo.
V té době, kdy se jednalo o této zprávě, o tom stanovisku, odchází soudruh Černík občas do předpokoje telefonovat. Z telefonu jsem zaslechl, bylo zřejmé, že shání zprávy, jaká je situace kolem našich hranic, poněvadž tu byly určité hlášky. Ve 23.40 hod. se vrátil soudruh Černík od telefonu naposledy a sdělil předsednictvu po přerušení, které oznámil soudruh Dubček, toto: „Vojska pěti stran překročila hranice naší republiky a obsazují nás.“
Předsednictvo bylo šokováno. Alespoň tedy někteří, nejvíce soudruh Dubček, který prohlásil, to je tragédie, nečekal jsem, že se to stane. V tomto smyslu reagovali i někteří další. Pokud jsem mohl pozorovat Biľaka, Koldera, lndru, nezdálo se mi, že byli překvapeni, a nemyslím, že bych to mohl říci o Švestkovi. Poté přečetl soudruh Dubček dopis, který dostal z pondělka na úterý od ÚV KSSS, tedy od soudruha Brežněva. Tento dopis dosud nikdo neviděl. ÚV KSSS vytýkal v něm naší straně, že nerespektuje to, co bylo dohodnuto v Čierné a v Bratislavě, že jsou u nás nadále kontrarevoluční tendence, prostě znova se opakovaly výtky Varšavského dopisu, ale s tím, že byly ostřejší. V průběhu čtení tohoto dopisu soudruh Dubček okamžitě na některé pasáže reagoval. Prohlásil např.: „Toto tvrdí oni, ale vůbec nepřihlížejí k tomu, jaká je skutečnost, vždyť my přece děláme opatření.“ Pokračoval ve čtení dopisu, v němž, podotýkám, nebyla ani zmínka, ani náznak, že by chtěli řešit situaci tak, jak ji řešili, to je vojenským obsazením Československa. Soudruh Dubček prohlásil: „Na čest komunisty prohlašuji, že jsem neměl ani tušení, ani náznak, že by někdo chtěl takový krok proti nám učinit!“ Ačkoliv - a snad neprozradím nějaké zvláštní tajemství - ještě v sobotu volal soudruh Kádár, a soudruh Dubček - pokud vím z druhé ruky - s ním jednal na Slovensku. Až tedy do poslední chvíle vedoucí soudruzi tzv. bratrských stran soudruhu Dubčekovi nijakým způsobem nenaznačili, jaký zákrok chtějí udělat. Byl jsem potom pověřen určitými úkoly a už jsem nebyl jednání předsednictva trvale přítomen, odcházel jsem a zase přicházel.
Po přečtení tohoto dopisu přicházeli soudruzi, hodnotili situaci, viděli, že je to obrovská tragédie celého dělnického a komunistického hnutí, že tento zákrok má historicky tragický výsledek. Prostě byli z toho mimořádně rozrušeni. Pamatuji, že soudruh Dubček prohlásil: „Já, který jsem zasvětil celý život spolupráci se Sovětským svazem, to udělali mně, to je pro mne životní tragédie.“
Viděl jsem slzy v očích soudruha Dubčeka, který znovu svolal předsednictvo s tím, že připraví návrh prohlášení (toho prohlášení, které jste četli).
Tomu jednání jsem byl opět přítomen, vím, že když se začalo jednat, chyběli někteří soudruzi, jmenovitě např. soudruh Indra. Soudruh Dubček se ptal důrazně, kde je, aby ho zavolali, což udělali, a jednalo se o prohlášení do tisku.
Když jsem se vrátil do budovy ÚV KSČ asi v půl druhé v noci, nebylo ještě prohlášení hotovo. Soudruzi novináři upozorňovali, že rozhlas jde do dvou hodin v noci atd. Prohlášení vyšlo asi ve tři čtvrti na 2 a předsednictvo se rozešlo. Někteří soudruzi odešli, někteří zůstali v budově ÚV KSČ. Když jsem odtamtud odcházel asi mezi 4. a 5. hodinou, byli tam soudruzi Dubček, Smrkovský, viděl jsem soudruha Slavíka, soudruhy Špačka, Kriegla, byli tam ještě další, celá řada lidí i někteří vedoucí oddělení. Odcházel jsem v okamžiku, kdy docházely zprávy, že jedou tanky od letiště. To jsem zapomněl říci: po druhé hodině odjel soudruh Černík na zasedání vlády, pak přišla zpráva, že vláda je internována a že tanky míří k ústřednímu výboru. Vyšel jsem přesně v ten okamžik, kdy černá volha sovětského velvyslanectví zaváděla před budovu ÚV tuším tři obrněné vozy. Volha zastavila před vchodem, podařilo se mi odejít vpravo, kde jsem měl připraveno auto, a pozoroval jsem chvíli situaci. Viděl jsem přijíždět další sovětské obrněné vozy, a jak zabraňují příchodu a odchodu z budovy ÚV KSČ.
Soudruzi a soudružky, vážení přátelé, občané, chtěl bych poznamenat ještě takovou věc, kterou nemám naprosto přesně ověřenou, ale kterou jsem v průběhu událostí zpozoroval. Víte, že když se začalo vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, to bylo asi za pět minut dvě hodiny v noci, bylo okamžitě vysílání přerušeno. V rozhlase jsme zjistili, že ředitel správy spojů Karel Hoffmann, dal dispečerům pokyn - nevysílat. Dal příkazy také na to, nepřipustit žádné meziměstské hovory, a chci-li meziměsto, abych se spojil s kabinetem Hoffmanna, ten že by mi mohl souhlas dát. Zjistil jsem, že ředitel ČTK Sulek přišel asi v šest hodin do Četky a dal pokyn, aby všechny informace šly přes něj, ačkoliv byl na dovolené! Některým soudruhům je známo, že Karel Hoffmann se několik dní předtím pohyboval velmi často v prostoru ÚV KSČ a jednal s Aloisem Indrou. To je třeba říci a myslím, že nebudeme daleko od pravdy, když budeme hodnotit návrh stanoviska, který vypracovali Kolder a Indra, jako přípravu k tomu, co se stalo, jako pokus změnit Dubčekovo vedení strany. To harmonuje především s tím, že proti přijetí zveřejněného stanoviska předsednictva hlasovali 4 členové předsednictva: Švestka, Biľak, Rigo, Kolder. Indra jako tajemník nehlasuje, ale jako tajemník se s ním plně solidarizoval soudruh Sádovský.
Chtěl bych vás upozornit na jednu věc, to není zatím známo, že soudruh Barbírek nehovořil v tom smyslu, že by zastupoval stanovisko, které přednesl soudruh Indra a Kolder. Pokud vím, soudruh Barbírek se nesolidarizuje s oním prohlášením části ústředního výboru, který zasedal v hotelu Praha a kterým chtěli přijmout okupační režim.
Považoval jsem za nutné prozradit tuto informaci z předsednictva, poněvadž samozřejmě jednání bylo tajné a já tedy dělám tento přestupek proto, abyste byli informováni o lidech, kteří k vám možná za chvíli, za nějaký čas budou chtít hovořit jménem strany. Nevěřte jim, protože nestáli a nestojí pevně, nestáli ani dříve za soudruhem Dubčekem. Soudruh Dubček je soudruh velmi charakterní, který se snažil tyto rozpory určitým způsobem a po celou dobu vyrovnávat způsobem skutečně demokratickým až do 14. mimořádného sjezdu. Tento pokus, který by zabránil svolání 14. mimořádného sjezdu, se zřejmě nepodařil. Doufejme, že se nepodaří ani nyní, kdy bylo použito jiného, mnohem ostřejšího prostředku, který nemá obdoby v dějinách revolučního dělnického hnutí. Věřím, že toto revoluční dělnické hnutí bude mít dostatek sil, aby stejně odmítlo tuto nehoráznou věc, která se stala, aby plně odmítlo okupaci svobodného, socialistického, a to podtrhuji, socialistického Československa, které bylo vždycky věrné komunismu, které bylo věrné dělnickému revolučnímu hnutí. Děkuji vám za pozornost a omlouvám se, že jsem hovořil nesoustavně.
(Rudé právo, 23. 8. 1968)