Vloni udělalo evropské antikapitalistické hnutí krok dopředu - blokády summitů globalizátorů již nebyly dostatečné a bylo potřeba diskutovat, jak hnutí posunout kupředu. To se stalo vloni v listopadu v italské Florencii, odkud vzešla i iniciativa na celosvětový den protestů proti chystané válce v Iráku, který se stal 15. února 2003 největší demonstrací v dějinách s 20-30 miliony demonstrantů na celém světě, odmítajících Bushovu a Blairovu válku. Pařížské fórum mělo na tento vývoj navázat.
V Paříži se registrovalo 51 000 aktivistů z celé Evropy, naprosto dominovali zradikalizovaní mladí lidé. A pro každého z nás, kdo jsme přijeli z České republiky, kde antikapitalistické či protiválečné hnutí nedosahují rozměrů těchto hnutí v západní Evropě, bylo vynikajícím povzbuzením setkat se s desetitisíci mladými lidmi odhodlanými bojovat proti globálnímu kapitalismu, jeho válkám, rasismu, vykořisťování a útlaku.
Přesto mnohé už předem naznačovalo, že pařížské fórum nedosáhne bojovnosti a výsledků fóra ve Florencii. Organizátoři v čele s hnutím Attac (reformistického hnutí za zdanění mezinárodních finančních transakcí) zaplnili platformy mítinků a seminářů převážně liberálními akademiky a reformistickými předáky. Nenechali se ani příliš ovlivnit nedávnými masovými protesty proti frontálním útokům Raffarinovy vlády na sociální stát.
Dlouhé a často nudné projevy z platforem o tom, jak je kapitalismus špatný - tedy o tom, co už všichni dávno víme - bez jakýchkoliv nápadů a návrhů k akci, byly bohužel také realitou. Avšak když dostalo slovo obecenstvo, obraz se změnil radikálně! Řadoví účastníci požadovali především činy! A jejich radikálnost ostře kontrastovala s umírněností vedoucích „osobností“ hnutí.
Organizátoři také překřtili hnutí na alterglobalizační (tedy za alternativní globalizace), jenže desetitisíce účastníků nebyly jen antiglobalisté, ani alterglobalisté, ale ve skutečnosti antikapitalisté!
Určitým zklamáním byl i pochod na závěr ESF - i když vidět sto tisíc lidí pochodovat ulicemi s alegorickými vozy, s prapory a transparenty a antikapitalistickými hesly bylo pro nás, zatím zvyklé spíše maximálně na několika tisícové protesty proti válce v Iráku, bylo téměř jako zjevení nekonečného proudu lidí. Ovšem vloni ve Florencii pochodoval ulicemi tohoto italského města celý milion lidí, tedy desetkrát více. Ovšem i to musíme připsat na účet organizátorům z reformistické pravice hnutí, nikoliv nějakému úpadku hnutí.
Pochod totiž nedostal žádné téma, přestože se nabízelo témat řada - protest proti pokračující okupaci Iráku a Palestiny či útoky na sociální jistoty prováděné nyní vládami po celé Evropě. Místo toho měl být pouze oslavou rozmanitosti hnutí. Masám mladých lidí a pracujících ale nestačí jen oslavovat rozmanitost, nýbrž chtějí bojovat proti nespravedlnosti a konkrétním útokům globálního kapitalismu na jejich postavení. Každý, kdo měl možnost mluvit s místními lidmi na pařížských předměstích, kde se ESF konalo, nemohl být na pochybách, že i ve Francii je mezi lidmi skutečně rozsáhlé odcizení od současného systému - které by možná bývalý prezident Havel nazval „jakousi velmi blbou náladou“.
Shromáždění sociálních hnutí v neděli 16.11. mělo určit co dál. Výsledek je předjednaným kompromisem. Bylo zřejmé, že myšlenky celoevropské stávky a jiných bojovnějších akcí by získaly drtivou podporu, ovšem kdybychom o takovém návrhů měli šanci hlasovat. Pravice hnutí zase navrhovala ESF pořádat jen jednou za dva roky a v rámci „boje proti evropské ústavě“ uspořádat další z řečnických událostí.
Nakonec se shromáždění sociálních hnutí dohodlo (resp. se v zákulisí dohodly představitelé nejsilnějších organizací v hnutí) na připojení se k výzvě amerického hnutí k protestům v den ročního výročí zahájení agrese proti Iráku 20. března, na uspořádání celoevropských protestů proti návrhu evropské ústavy a na pořádání dalšího ESF v Londýně příští rok.
My, mladí revolucionáři, musíme nyní bojovat za to, aby tyto akce nabraly bojovný charakter, spojit je například se stávkami na školách. Stejně tak nenechat den akcí proti euroústavě v rukou reformistických a pseudorevolučních (centristických) stran - je jasné, že pro vůdce stran jako je Rifondazione Communista v Itálii či LCR (Revoluční komunistická liga) a Lutte Ourvier (Dělnický boj) ve Francii je to jen vhodný doplněk předvolební kampaně k volbám do Evropského parlamentu.
A příští ESF v Londýně musíme přeměnit ve skutečné fórum pro diskusi programu a akcí hnutí, kde radikální mládež nebude pouhým publikem pro „osobnosti“, ale naopak obsadí platformy a převezme roli, která jí právem náleží - roli předních řad hnutí. Desetitisíce mladých lidí a pracujících, jak jsme poznali v Paříži, mají rozhodně blíže k této představě než k představám umírněných akademiků, vůdců reformistických a centristických stran a dalších bojovníků za kapitalistickou globalizaci s lidskou tváří.
Pavel, REVO Praha 9
Z listopadového čísla REVO č. 15