Jako každý večer i v úterý večer nastoupili pracovníci pražského ruzyňského letiště nic netušíce do pravidelných služeb. První překvapení na ně čekalo před půl devátou, kdy zde přistálo mimořádné letadlo z Moskvy. O hodinu později přistálo další mimořádné sovětské letadlo, tentokráte ze Lvova. Asi po půlhodinové přestávce odletělo údajně zpět do Lvova. To bylo krátce po desáté hodině večer. Od této doby až téměř do půlnoci zde byl klid. Po půlnoci se dispečer letiště od arogantních pánů v telefonu dozvěděl, přestože se čekala letadla z Jugoslávie a Bulharska, že letiště nesmí přijímat ani odtud odlétat. Do letištní budovy se v této době začali sjíždět nenápadní pánové v civilu a v doprovodu zástupce sovětského Aeroflotu se v budově ukázal i sovětský plukovník.
Nikdo ze zaměstnanců ani ze zahraničních cestujících mu stejně jako pánům v civilu nepřikládal mimořádnou pozornost a věnovali se dále svým povinnostem. Ale ne nadlouho. Krátce po půl druhé totiž přistála na letištní ploše první dvě obrovská letadla se sovětskými znaky a z nich se vyhrnulo několik desítek ozbrojených sovětských vojáků. Okamžitě obklíčili hlavní letištní budovu a jednotlivými vchody začali vnikat do budovy. Odtud okamžitě začali vyhánět na prostranství před budovou letištní personál a čekající cestující (byl mezi nimi i jeden Angličan). Velké většině z nich nedovolili ani se pořádně obléknout a vzít si své věci.
Venku před budovou nás rozdělili, zvlášť muže (nás nechali venku) a ženy, kterým dovolili si sednout v odletové hale. Asi po půlhodinovém čekání, během kterého, stejně jako při obsazování, přistávalo téměř v minutových intervalech jedno letadlo za druhým, vpustili do odletové haly i nás muže.
Zde za hluku přilétajících a odlétajících letadel a hřmotu projíždějících tanků a obrněných transportérů nás nechali čekat přes veškeré protesty a bez možnosti telefonického spojení až asi do půl šesté. V této době se dostavil sovětský major a oznámil letištnímu personálu, cestujícím a náhodným návštěvníkům letiště, jako jsem byl já, že se můžeme odebrat domů. Na otázku dopravy nám odpověděl: „Přece pěšky. Naše vojska musí také absolvovat množství kilometrů pěšky.“ Nic nepomohly protesty, všichni, včetně zahraničních cestujících, se museli dostat domů pěšky.
Odejít museli všechni. Letiště převzala pod svoji správu sovětská a německá vojska, která se na letištní ploše a okolních silnicích rozložila. Na dotaz, kdy mají zaměstnanci nastoupit do práce, jim bylo odpovězeno ve smyslu, že se to dovědí včas. V době, kdy jsme opouštěli pražské ruzyňské letiště, přilétávala na ně stále ještě těžká vojenská letadla, z jejichž útrob spolu s tanky a ostatní vojenskou technikou vystupovali vojáci. Okamžitě po vyložení nákladu opouštěla sovětská vojenská letadla prostor letiště.
V době čekání jsme se několikrát pokoušeli promluvit s našimi vězniteli, mladými sovětskými vojáky. Přesto, že mnoho mluvit nechtěli nebo nesměli, dověděli jsme se, že přilétají z Polska a NDR a že cestu do Československa dostali jako rozkaz. Na dotaz, jestli vědí, že jsme je sem nepozvali, nám odpovídali: „My věříme našemu vedení a to nám dalo rozkaz, a to je pro nás rozhodující.“ Všichni do jednoho se shodli i v tom, že pevně věří tomu, co píše sovětský tisk, zejména Pravda.
Při naší cestě z ruzyňského letiště zpět do středu Prahy nás neustále míjely kolony sovětských vojáků na sovětských i našich automobilech, tancích a obrněných transportérech. Byla to neradostná cesta domů. (ft)
(Zemědělské noviny, 21.8. 1968)