Probudil jsem se ještě za tmy neobvyklým hlukem, tak jako většina Pražanů. Kolem mých oken ujížděl dolů do centra města jeden tank za druhým. Nemohl jsem pochopit, ale i nezvykle velký provoz na ruzyňském letišti mě přinutil rychle odejít do kanceláře. Dostal jsem se na místo něco málo před šestou hodinou. Automaticky jsem zapnul dálnopis pro spojení s operační kontrolou na ruzyňském letišti. Ozval se... To nevím a ono to ani není důležité. Vyťukával zprávu, která se v následujících hodinách stávala dokumentem nesmírné ceny.
Do zpráv o obsazení naší vlasti spojeneckými vojsky vyťukával dálnopis pravdu o průběhu operace na ruzyňském letišti, kde to vlastně opravdu začalo. Přesto, že někteří čtenáři již vědí některé podrobnosti, myslím, že bych je měl zopakovat.
Na dvaadvacátou hodinu byl na Ruzyň hlášen speciál z Moskvy. Nebylo to nic neobvyklého, hodně letadel Aeroftotu bylo vedených jako speciál. Opravdu přiletěl. Byl to civilní AN-24. Letadlo zůstalo na letišti. Ve třiadvacet hodin přiletěl další speciál AN-24, tentokrát ze Lvova. Z něj vystoupilo množství civilistů, kteří byli velmi srdečně vítáni na celnici. Posléze se odebrali do města a letadlo asi po půl hodině odletělo. Pak byl na letišti klid. Zvýšenou činnost zaznamenala jen celní služba. Jindy je v těchto místech jen několik lidí. V těchto pozdních hodinách zde však bylo neobvykle mnoho zaměstnanců. Všimli si toho snad všichni na Ruzyni, ale nikdo nechápal proč a pro své služební zaneprázdnění se tímto detailem nikdo více nezabýval. Na odpověď bohužel nečekali dlouho - před druhou hodinou přijela k letišti auta sovětského zastoupení letecké společnosti Aeroflot. Z aut vystoupili kromě civilistů i důstojníci. Vstoupili do zahraniční výpravny, kde je srdečně vítal plukovník Eliáš, velitel vládní letky, a Stachovský, náčelník celní správy na Ruzyni. A pak to začalo. Na letištní plochu přistál nehlášený AN-12. Kdo jej přija1??? Z letištního personálu nikdo. Na jeho palubě byla výsadková jednotka sovětské armády, jejíž první kroky vedly do budov letiště. Všechny zaměstnance a cestující vyhnali ven. Zde je po dlouhém čekání rozdělili na muže a ženy s dětmi, těm dovolili uschovat se do haly. V té době již přistávalo jedno vojenské AN-12 za druhým - v přesných jednominutových intervalech. Všichni na letišti chápali pomalu. Jejich provoz řídil speciál AN-24 z Moskvy, který na letišti zůstal; dokonce z něj byly řízeny i pozdější starty vojenských letadel. Pomalu jsme chápali i skutečnost, že ti, kteří vítali sovětské vetřelce, vlastně zradili!
V brzkých ranních hodinách byli internovaní pracovníci Ruzyně propuštěni a vyhnáni. I cestující se museli vracet pěšky do Prahy. Jen na ty, kteří seděli u dálnopisu se zapomnělo. A díky jim jsem se dovídal tu strašnou pravdu a mobilizoval sebe i všechny své kolegy k aktivní práci pro zachránění všech dosažitelných hodnot. Dálnopis na Ruzyni byl v činnosti skoro celé dopoledne. Volal do celého světa tu ohromující skutečnost, že Československá socialistická republika byla napadena spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy.
Hanba zrádcům a kolaborantům, k nimž se zařadili plk. Eliáš, velitel bezpečnostní letky ministerstva vnitra, a pplk. Stachovský, náčelník pasové kontroly letiště Praha.
(Letectví a kosmonautika, 27. 8. 1968)