V pondělí 9. srpna 2004 nastoupil Karel Hoffmann, někdejší předseda Ústřední rady odborů a člen předsednictva ÚV KSČ, výkon trestu odnětí svobody v délce 4 roků za údajnou sabotáž socialistického zřízení. Před svým odchodem se před novináři a veřejností vyjádřil ke svému 9letému soudnímu procesu, který nazval procesem politickým, i k rozsudku.
V úvodu tiskové konference přečetla Marta Semelová, signatářka výzvy a moderátorka TK, stanovisko odsouzeného ing. Karla Hoffmanna k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu ČR ze dne 13. 10. 2003, jímž byl odsouzen za údajnou sabotáž k šesti rokům vězení. Stanovisko uvádíme v plném znění. (odkaz na stanovisko)
Vážení přítomní, drazí přátelé, soudružky a soudruzi,
po vystoupení soudružky Semelové je moje úloha zjednodušena. I tak jsem chtěl mluvit jen krátce, protože to nejpodstatnější máte velmi konkrétně vyjádřeno v mém samizdatu č. 2 (viz Názory a polemika - pozn.), který jste právě teď obdrželi. Přesto, když se scházíme, a protože to je možná také naposled, co se s vámi vidím, bych chtěl některé otázky nastolit, některé poznámky zde učinit. Ale než k tomu přistoupím, dovolte, abych využil této příležitosti a poděkoval za ty obrovské projevy solidarity, se kterými jsem se setkal. A jak jste včera mohli zaregistrovat, dokonce pan prezident uvedl, že takový počet ohlasů na otázku milosti ještě nezažil, jako tomu bylo v mém případě. Já se chci omezit na to, co došlo ke mně. Prožíval jsem to vše, nemohu najít slova, která by všechno vyjádřila. Jsou to často velmi dojemné dopisy, které berou za srdce.
Děkuji všem, kteří mi písemnou formou vyjádřili solidaritu - ať dopisem nebo v tisku. Děkuji všem, kteří svůj protest poslali na příslušné instituce – na ministra spravedlnosti, na státní zastupitelství, na Vrchní a Nejvyšší soud a nakonec i na pana prezidenta. Děkuji iniciátorům a organizátorům výzvy Jeden den za Karla Hoffmanna. „Jeden den za K. Hoffmanna“ - to je skutečně krásná věta, ale nerealizovatelná. Ve své podstatě je to krásný projev solidarity, který nelze přejít mlčky, a ne náhodou tato věta vyvolala tak velký ohlas, se kterým jsme se setkali.
Nemohu zde jmenovat všechny iniciátory výzvy, ale dovolte, abych se zmínil o dvou. Jeden je přítomen, jeden nemůže být přítomen. Tím přítomným je soudruh Kalecký, který má zásluhu na organizaci podpisové akce. A ten druhý, který je žel upoután na lůžko, a je vlastně autorem myšlenky „Jeden den za Hoffmanna“, soudruh Rudolf Krauskopf, nemůže mezi námi být přítomen, protože ho pronásleduje jedno onemocnění a zranění za druhým. Chtěl bych využít a z tohoto místa moc poděkovat a popřát i za vás, aby se rychle uzdravil a byl mezi námi a mohl se zúčastnit dalších nezbytných akcí solidarity, které jsou ještě před námi. A nejenom v souvislosti s Hoffmannem.
Děkuji všem, kteří se zasloužili o přípravu a uskutečnění této tiskové porady, tohoto krásného setkání. Nebudu všechny jmenovat, ale soudružku Semelovou musím uvést. Moc vám všem děkuji, kteří jste tu a kteří jste pod patronací funkcionářů komunistické strany toto setkání zorganizovali. A konečně chci poděkovat redakcím Naší pravdy a Haló novin, které vlastně jako jediné umožnily komplexněji reagovat na to, co se děje, tlumočit pravdu - tedy druhou stranu mince - protože jinak se setkáváme jenom s jednou, žel, vesměs nepravdivou formulací, nepravdivou formou výkladu.
O tom, že jsem se setkal s širokým mezinárodním ohlasem a mezinárodní podporou, už byla řeč. Vedle těch, kteří tu byli uváděni, uvádím ještě jeden příklad: Dostal jsem krásný projev solidarity od velké skupiny bývalých řeckých politických emigrantů, kteří žili v Československu. Nyní se v Soluni sešli a poslali příslušné vyjádření sem, do České republiky.
Nyní dovolte několik poznámek k mému odsouzení a nadcházejícímu uvěznění. Zase budu krátký, protože všechno podstatné je uvedeno v samizdatu. Především bych prosil, abyste opravdu vzali na vědomí jeden základní fakt: Čtrnáct let, tj. od roku 1990, kdy bylo obviněno 28 komunistických funkcionářů z vlastizrady, jsem byl obviňován, diskreditován, pomlouvám jako vlastizrádce a zůstal jsem jediný! Ve všech materiálech ÚDV (Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu - pozn.), ve všech obžalobách, které byly formulovány státním zastupitelstvím, se objevilo, že jsem se dopustil vlastizrady. A najednou po 14 letech, kdy se případem začaly zabývat soudy, musely tyto konstatovat, že jsem se žádné vlastizrady nedopustil, že neexistují důkazy, aby bylo možné mou údajnou trestnou činnost takto charakterizovat.
Čili otázka zní - kdo tedy nese odpovědnost za to, co se dělo, že je napřed 28 obviněných lidí a nakonec jsem byl já sám takto dehonestován, takto pošpiněn před společností? Kdo bude tyto lidi volat k zodpovědnosti za obrovské škody, které způsobili? Např. v mém případě tito lidé přispěli i k předčasné smrti manželky.
Za druhé - myslím, že pozornosti každého, kdo se tak či onak zabývá politickými kauzami, které probíhají v naší justici, a zejména pak údajnými vlastizrádci či sabotéry, jak to bylo překvalifikováno, by neměl v žádném případě uniknout další fakt: jak se jednotlivé instituce radikálně rozcházejí v hodnocení téhož činu - napřed je to vlastizrada, pak dlouhé měsíce zneužití pravomoci veřejného činitele, pak znovu městské státní zastupitelství z toho udělalo vlastizradu, aby Vrchní soud nakonec z toho udělal sabotáž. Je možné mít důvěru v přístup takovýchto institucí, takovýchto orgánů?
Za třetí - odmítnutí Nejvyššího soudu. To je zákon 198. Podstata byla vyjádřena, ale já bych chtěl přece jen zopakovat: Tento zákon vyhlašuje komunistický režim, jak je označen bývalý socialistický, za zločinný. Komunistickou stranu za zločineckou organizaci. A najednou se Vrchní soud, aby dokázal, že jsem se dopustil trestného činu, dovolává toho, že jsem tak řečeno nerespektoval usnesení předsednictva ÚV KSČ - tedy nejvyššího výkonného orgánu zločinecké organizace. Jak to jde dohromady s tímto zákonem? Tady vidíte, jak se hledaly všechny kličky, všechny možnosti, jak za každou cenu dosáhnout odsouzení. Bez ohledu na to, jestli to odpovídá regulím, jestli to odpovídá pravdě nebo ne.
Pokud jsem tedy odsouzen s odvoláním na zákon 198, tak to znamená jediné - že i soudy tak nechtěně přiznávají, že jsem se žádné sabotáže proti socialismu nedopustil. Tak, jak to skutečně odpovídá pravdě.
Za čtvrté dvě poznámky k přístupu některých soudních funkcionářů. Nemohu to zde neuvést, protože se to nedostalo do materiálů, které dosud byly publikovány. Vrchní soud, když zdůvodňoval svůj rozsudek, jako jeden z hlavních argumentů zmínil, že předsednictvo ÚV - a teď dobře poslouchejte - bylo jediným v té době fungujícím orgánem státní moci. To znamená, že autoři zdůvodnění svého odmítnutí vůbec nečetli Ústavu ČSSR. Protože i za tak zvané „totality“, kdy jsme v Ústavě měli zakotvenu vedoucí úlohu strany, nikdy přece nebylo a nemohlo být psáno, že stranické orgány jsou orgány státní moci. Tím spíše, že předsednictvo ÚV KSČ bylo fungujícím orgánem jedině do schválení svého prohlášení a pak se rozešlo. A přitom soud, který chce dát opodstatnění svému rozhodnutí tím, že se odvolává na údajný „státní orgán“, zcela ignoruje to, co obhajoba stále dokazuje: že jediným fungujícím orgánem státní moci byl prezident republiky a že shodou okolností a zřejmě naneštěstí pro mě jsem JÁ zajišťoval jeho rozhodnutí. I zde se hodí odvolat se na předsednictvo ÚV KSČ - představitele "zločinecké organizace" - abych mohl být odsouzen.
Na základě toho pak už bylo snadné mě odsoudit na 4 nebo 6 roků, jak se to pohybovalo u jednotlivých soudů.
Druhý příklad, ten je z posledních dní: Dočetl jsem se v novinách po zveřejnění mého rozhovoru v Haló novinách, že doktorka Augustinová, tedy předsedkyně senátu Městského soudu, který mě jako první odsoudil za zneužití pravomoci veřejného činitele, prohlásila následující na otázku redaktora: „Vzhledem k jeho vysokému věku a zdravotnímu stavu je totiž ohrožen stejně tak na svobodě, jako ve výkonu trestu“. Já se záměrně zdržím svého komentáře, chci vám přečíst to, co prohlásil po prozkoumání zdravotní dokumentace a vlastní důkladné osobní lékařské prohlídce odborník na slovo vzatý, soudní znalec prof. MUDr. Tůma. Ten došel k těmto závěrům: „Odsouzený trpí závažnými chronickými postiženími celé řady tělesných orgánů a ústrojí. Prognóza vývoje zdravotního stavu odsouzeného je do budoucna velmi nejistá. Spíše než stabilizaci lze reálně předpokládat postupné zhoršování zdravotního stavu. Nelze však vyloučit ani možnost náhlého nepříznivého zvratu v podobě akutní srdeční či mozkové příhody.“ A věnujte zvláštní pozornost závěrečné větě v konfrontaci s prohlášením doktorky Augustinové: „S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že u odsouzeného, který se nachází v pozdním seniorském věku a trpí řadou závažných celkových onemocnění, by změnou prostředí a výkonem trestu mohlo dojít k výraznému zhoršení zdravotního stavu.“
Zřejmě podle názoru paní Augustinové, v rozporu se stanoviskem odborníka, bych vlastně měl být vděčný za to, že půjdu do vězení, že bude tak postaráno o to, aby byla zajištěna péče o mé zdraví, aby byl prodloužen můj život apod.
Nyní dovolte poslední skupinu poznámek ke sdělovacím prostředkům. Zase velmi aktuální: Proč jsem vydal samizdat, to popisuji - nebyla jiná možnost, jak některé věci dostat alespoň k určitému okruhu čtenářů. Připomenu, jakou odpovědnost mají ti, co píší: musí psát pravdu, ověřovat si to, co od někoho přejímají. Nepřejímat to, o čem se pouze domnívají, že je pravda. Já si sám, ať už je to osobní tazatel nebo dotaz po telefonu, nahrávám své odpovědi, abych měl doloženo, co jsem skutečně řekl. Osobně jsem odpověděl redaktorovi ČTK na určitou otázku a najednou - protože sleduji teletext - když byla vydána zpráva ČTK, se dovídám, že ČTK oznamuje, že jsem byl odsouzen za vlastizradu. Prosím vás, co to je? To znamená, že tito novináři jsou mimo, neberou v úvahu ani úřední dokumenty, že něco takového poté, kdy soudy samy odmítly odsouzení za vlastizradu, opakují? Samozřejmě, nic takového jsem neřekl a nemohl říci, a nikde nic takového nebylo psáno, ale ve zprávě ČTK se tento nesmysl objevil.
Další příklad: Mezi zájemci o rozhovor byla také redaktorka Večerníku Praha. Musím říci, že mluvila velmi hezky, projevila pochopení pro mou situaci a já také rád odpovídal. Ale musím říci, že - když nechám stranou věcné chyby (místo dvou pravnuků mám najednou dva vnuky apod., o to mi však nejde), se v textu, který VP zveřejnil, objevily vyslovené nepravdy a výmysly. Já mám rozhovor zaznamenán zvukově. Mám na mysli tyto nehoráznosti - za prvé, že jsem byl odsouzen za spolupráci se sovětskými okupanty: kdybych byl odsouzen za spolupráci se sovětskými okupanty, byla by to činnost ve spojení s cizí mocí a to by byl ten základní předpoklad pro označení trestného činu vlastizrady. Jak známo, soudy musely konstatovat, že nic takového nebylo, ale nyní, v roce 2004 po rozhovoru, který se mnou vedla zmíněná redaktora VP, tento deník přinese, že jsem byl odsouzen za vlastizradu. Co si o tom má myslet čtenář, který je informován?
To je opakování toho, o co se celou dobu horlivě snažil ÚDV a Státní zastupitelství. A druhá věc, která se mě ještě víc dotkla vzhledem ke zkreslení odpovědi: autorka spojila odpovědi na dvě otázky, což zásadně mění smysl toho, co bylo řečeno. Ptala se mě, jak se dívám na mé vyloučení z KSČ. A já jsem odpověděl tak, jako už nejednou. „Ano, byl jsem vyloučen ze strany, ale ti, co mě vylučovali, už dávno ve straně nejsou a přeběhli zcela jinam, jsou na jiných stranách barikády.“ A druhá otázka, kterou jsem později dostal - zda se po obvinění, obžalování ode mě odvrátili přátelé. Odpověděl jsem podle pravdy: „Ne, naopak, přátelé zůstali přáteli, snažili se mě podržet. Ale žel, jejich řady řídnou, odcházejí nám.“ A tato redaktorka si věci spojila a napsala toto: „Ti, co mě vyloučili, už tady nejsou, předběhli mě“ (míněno do hrobu) a pokračuje: „S nenávistí v hlase dodává muž a špitne něco o božích mlýnech.“ Ode mne by nikdo v životě neslyšel nic o božích mlýnech. Vůbec jsem nereagoval zlobou, naopak určitou ironií, abych podtrhl to, že mne vyloučili a sami utekli, běželi za lepším, do jiných politických stran.
Proč to uvádím? Přece není potřebné, aby byly noviny zajímavé zkreslováním pravdy. Nemusí se hledat takové věci. A poznatek ze včerejšího večera: V tom šumu, který nastal odpoledne v souvislosti s informací o úvahách pana prezidenta, najednou slyším ve zprávách - ne ve všech a ani ve všech novinách, ale ve většině - že jsem byl potrestán za to, že jsem se pokusil zastavit vysílání televize. To bylo v původním obvinění, to bylo v první obžalobě. Ale pak se to vytratilo. Proč? Protože se rychle prokázalo, že je to nesmysl. Protože televize v noci nevysílala, tak jsem se ani nemohl starat o to, aby byla zastavena, kdybych chtěl. Ale dnes, v roce 2004 se to objeví po tom všem. Já chápu proč, protože toto obvinění stále s oblibou opakuje tiskový mluvčí ÚDV.
A když už o tom mluvím, dovolte zcela poslední: jak se udržují některé legendy, přestože jsou to evidentně legendy, které byly dávno vyvráceny. Jedna z nich je, že jsem zastavil televizní vysílání. Další legenda je, že soud prokázal, že jsem vypnul rozhlas. Prosím vás, soud nic nemusel prokazovat. Já se tím nikdy netajil a od začátku jsem nejen přiznával, ale stál jsem si za tím, že jsem takový pokyn před druhou hodinou ranní vydal, že jsem to považoval za správné a dnes na tom nemohu nic měnit. Čili mne nikdo nemusel usvědčovat, mně nikdo nemusel nic prokázat, protože to od začátku bylo jasné. Dále existuje legenda, že jsem bránil šíření stanoviska nelegálního orgánu. Takže vystoupení prezidenta republiky, jehož zabezpečení jsem měl JÁ provést, bylo stanovisko „nelegálního orgánu“? Přitom jsem nevydal žádný pokyn, žádný zákaz, že nesmí být vysíláno prohlášení předsednictva. Můj pokyn zněl přesně - v obvyklou dobu, tj. ve 2 hodiny vysílače vypnout, v obvyklou dobu zapnout, řekněte mi, co je tu nezákonné? Dodal jsem - držet vysílače v pohotovosti, aby jakmile dojde k vystoupení prezidenta republiky, mohlo být toto neprodleně vysíláno jako první. Už sama tato formulace naznačuje, že potom mohlo být vysíláno cokoliv dalšího.
A když už o tom mluvím, třetí obžaloba z roku 2002 - dal jsem si speciální práci a předložil jsem městskému soudu při jednání, při hlavním líčení svůj názor: obžaloba obsahovala více než 130 nepravdivých tvrzení, klamavých údajů nebo nepřesností. Proto mohu tvrdit a tvrdím, že tato obžaloba je jako celek nepravdivá a ne náhodou se také soudy od této obžaloby distancovaly. Na těchto příkladech jsem vám chtěl ukázat, že pořád je nad čím se zamýšlet. Chtěl jsem poprosit pány redaktory a paní redaktorky, aby si věci ověřovali, aby šly do éteru nebo na stránky novin věci, které jsou ověřené.
Přijal byste milost prezidenta, pokud byste ji dostal? V jakém stavu je podání Vaší ústavní stížnosti a na co jste si v ní stěžoval - na délku řízení, případně co by měla stížnost obsahovat?
K aktuální věci - k včerejší zprávě o úvahách pana prezidenta o tom, že mi udělí milost: Pokud odpovídá pravdě to, co bylo vydáno jako zpráva ČTK nebo ostatních sdělovacích prostředků, tak myslím některé momenty stojí za pozornost. Zejména bych chtěl zmínit ten moment, který vystihla redakce Lidových novin, že pan prezident vyslovil pochybnosti nad rozsudkem, který byl nade mnou vynesen. Zájem vyvolává i to, že pan prezident jednak konstatoval, že nikdy nebyl takový zájem veřejnosti o udělení milosti jako v mém případě, ale také to, že si sám nechal zjistit, jak to je s těmi starci ve vězení. A zjistil, že vlastně jsou jen 3 lidé starší než 70 let ve vězení. A nejstarší prý je nějaká 77letá žena, která nechala zavraždit svého německého manžela. To už samo o sobě je zajímavé.
Chtěl bych říci jedno: teď nebudu hodnotit a posuzovat úvahy pana prezidenta. Já se vyjádřím, až se rozhodne. Ať už pro udělení milosti nebo proti ní. Ale když se ptáte: pokud jde o mne, já jsem žádost nepodal. Žádost vedle velkého počtu občanů podaly také mé dcery. Jak to bylo s dcerami, jsem pravdivě odpověděl v Haló novinách. Jedna z dcer tu je, může potvrdit, jestli jsem to uvedl nebo neuvedl podle pravdy. Vím, že pro rodinu a pro dcery i vnučky by rozhodnutí prezidenta o milosti bylo určitým vysvobozením. Protože ony to prožívaly a prožívají daleko hůře než já. Když to vypadalo tak, že půjdu na delší dobu do vězení, tak ony přecházely to plačtivé údolí a já je musel trošku povzbuzovat. Z tohoto hlediska by to pomohlo rodině a tím by to pomohlo samozřejmě mně.
Já jsem si vědom, jak toto rozhodování je pro pana prezidenta těžké, že není jednoduché, protože politické tlaky na odsouzení některých představitelů byly a jsou tak silné, že se i on bude muset s tím vyrovnat. A myslím ne náhodou proto už některé momenty ve včerejším svém vyjádření zmínil. Pan prezident to nemá jednoduché také proto, že právě jeho předchůdce, minulý prezident Václav Havel, je vlastně autor politické objednávky, společenské objednávky na naše potrestání. On vytvořil takovou atmosféru, on provedl brutální útok na soudce a vlastně je vydíral. Já vám přečtu jeho výrok z října 2001, po kterém se opravdu mnohé změnilo. I představitelé státního zastupitelství poté prohlásili, že nyní prokáží, že to myslí vážně, aby to odpovídalo přání pana prezidenta.
Pan prezident Havel tehdy prohlásil: „Podvědomý pocit určité míry spoluviny a spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci asi nedočkáme.“ Tak vida. Soudci mají být nezávislí a najednou je tu na jejich adresu kategorický požadavek, aby se ihned politicky angažovali za odsouzení představitelů minulého režimu. Toto všechno neusnadňuje postoj pana prezidenta. Já, pokud jde o rodinu, už jsem to ocenil - znamenalo by to velikou pomoc, velikou změnu. Ale za sebe se vyjádřím až poté, jak pan prezident rozhodne, protože já nevolal po milosti, já volal, volám a budu volat po spravedlnosti.
Podali jsme stížnost, je na obě věci: i na podstatu rozhodnutí jako nezákonného, ale i upozornění na průtahy, které jsou s tím spojeny, což je také věc, kterou musí Ústavní soud posoudit.
Chci se zeptat představitelů KSČM, zda trvají důvody, pro které byl pan Hoffmann vyloučen ze strany, a pokud ne, zda uvažuje strana o jeho znovupřijetí. Pana inženýra bych se dovolil zeptat, jak by dnes odpověděl na otázku, zda souhlasí se vstupem vojsk.
Pokud jde o KSČM: především oceňujeme statečný postoj pana inženýra Hoffmanna, který se domáhá práva a toho, aby byla prokázána pravda. Zaslouží si také ocenění za trvalou vlastní obranu, velmi objektivní a dobrou snahu o uvádění pravdy a vytrvalost při nalézání, uplatňování a odůvodňování námitek proti postupu, který v této záležitosti byl. Je tady problém kvalifikace, jak byl dnes popsán: od vlastizrady přes problémy veřejného činitele (zneužití pravomoci veřejného činitele - pozn.) až po sabotáž atd. Ukazuje to, že jde o velmi problematický proces. Tento boj „za spravedlnost“ bude pokračovat, my jsme v tomto případě na straně inženýra Karla Hoffmanna. Myslím si, že to bylo dostatečně vyjádřeno i v odborných materiálech naší odborné komise pro legislativu a lidská práva, která se tímto problémem několikrát zabývala a zaujala k němu stanovisko. Bude pokračovat dál doma i v zahraničí a já si dovolím vyjádřit určitý optimismus, že celá věc dopadne dobře a že z vězení může Karel Hoffmann vyjít, doufám, mnohem dříve, než za uvedené čtyři roky. Dokonce si myslím, že tento případ bude patřit k těm, které pro budoucnost budou probírány jako odstrašující příklad toho, jak působí justice na právnických fakultách.
Pokud jde o otázku vyloučení skupiny funkcionářů: zatím jsme se k těmto otázkám nevraceli. Respektovali jsme i to, že mnozí z těch, kteří „byli vystoupeni“ zůstali na pozici komunistů, že také ale souhlasili s tím, že nebudeme společnost ani naši stranu ani je osobně zatěžovat novým projednáváním celé záležitosti. Jde o lidi staré, lidi, kteří v minulosti mají zásluhy, podíleli se často i na řešení určitých problémů. Na druhou stranu velmi oceňujeme, že stojí na straně KSČM a že prokazují svoje přesvědčení ve svém denním životě. Někteří z nich přímo prohlásili, že není nutné, aby kvůli tomu formálně byli členy strany.
Toto stanovisko respektujeme a je přijatelné pro KSČM i pro tyto lidi i pro veřejnost.
Aby zazněl hlas i z druhé strany, mohu k tomu dodat: Už jsem několikrát zaznamenal a bylo to publikováno, byť zkresleně, v tisku. Ano, já nejsem z určitých důvodů členem komunistické strany, ale zůstal jsem a jsem komunistou a budu do smrti komunistou. A já jsem šťastný, že takto to přijímá i vedení komunistické strany a že se takto ke mně chová. Když jsem mluvil o tom, že něco bylo zkresleno, uvedu další příklad: Já jsem v jednom rozhovoru na otázku, jaký je můj vztah ke straně, když jsem z ní byl vyloučen, odpověděl a v textu zůstalo jenom to, že ji beru jako jednu z politických stran. A já jsem přitom zdůraznil, že komunistická strana je strana, která je mi ideově blízká, což je podstatné. Samozřejmě tato má odpověď se musela vyškrtnout, ta se neobjevila.
Ale k otázce, která mi byla položena: Vstupu vojsk bylo možno předejít. Byly podmínky pro to, aby k němu nedošlo. Selhaly i levicové síly ve vedení strany. Ovšem tím, že selhaly, nesplnily svou funkci, připustily, aby se věci vyvinuly tak, že už nebylo možné to vnitřními silami řešit. I když byl vstup vojsk nejméně vhodný způsob řešení, stal se nevyhnutelným. A jako takový ho chápu, protože to byla jediná zbývající možnost záchrany socialismu. Jinak totiž už po srpnu 1968 nastal listopad 1989, jinak by totiž vývoj objektivně k němu spěl. To je vše.
Bylo by možné uveřejnit jména soudců, kteří se zasloužili o odsouzení soudruha Hoffmanna, abychom věděli, na čí rukách bude lpět jednou krev?
Já myslím, že o to nejde. Jde o to pojmenovat věci, zdůraznit to, ale nevyvolávat emoce na druhou stranu. Varovat před tím, aby se takové věci neopakovaly, abychom znovu a znovu nestáli před tím, že někdo bude z politických důvodů souzen a odsouzen. Neznám jména všech soudců, znám samozřejmě jména předsedů senátu – už tu dvě zazněla, ale opakuji – to není podstatné, protože oni sami se s tím budou muset vyrovnat v konfrontaci s celou právnickou veřejností. Myslím, že tomu neuniknou v domácím ani v mezinárodním měřítku.
Jste duševně a fyzicky připraven na odchod do vězení? Čím se budete ve vězení zabývat?
Já tam jdu, protože jsem připraven nastoupit do vězení, i když můj zdravotní stav není nejlepší. Např. každou chvíli čekám, že se mně spontánně spustí velmi vydatné krvácení z nosu, které dlouho trvá, tak, jako se to děje nejméně jedenkrát denně. Bál jsem se, aby k tomu nedošlo tady. A to nemluvím o vážnějších nemocech. Já jsem připraven nastoupit do vězení, můžu tam zůstat, zůstanu tam. A když se ptáte, co budu dělat: já jsem rozhodnut, že budu dělat to, co jsem musel přerušit jako stíhaný - budu pokračovat v popisování toho, u čeho jsem těch 16 let jako člen vedení KSČ byl, aby i v tomto směru byly uvedeny na pravou míru různé bludy, které se šíří o tom, jaká to byla "zločinecká organizace", co si předsednictvo "dovolovalo", o co jsme usilovali i poslední roky před listopadem 1989. Mám tedy velice jasnou představu, co budu dělat. Nevím, nakolik mi budou vytvořeny podmínky, i když, pravda, jsem zařazen do zařízení s nejmírnějším režimem, tj. s dohledem. Protože jsem zvyklý používat počítače, nevím, jestli mi bude dovoleno, abych měl i ve věznici počítač. Bez toho si nedovedu práci představit. Ale určitě nebudu spát, nebudu zahálet, budu pracovat.
Dovolím si jen doplnit: Karel Hoffmann je připraven dnes po skončení tiskové konference nastoupit do vězení. My přítomní, mnozí z nás, jsme připraveni jako jeden z projevů solidarity doprovodit Karla Hoffmanna na dnešní cestě do vězení.
Občanská iniciativa Jeden den za K. Hoffmanna, www.kscm.cz, 9. 8. 2004