Počátkem listopadu 1999 (8.-10. 11.) se v Paříži sešel XXI. kongres SI, první po bombardování Jugoslávie a po intervenci v Kosovu - akcích, které světu naplno ukázaly, jak chápou (některé) sociálně demokratické strany svou “vládní odpovědnost" a jako cenu jsou ochotny zaplatit za to, aby si tuto odpovědnost (a z ní plynoucí prebendy) udržely. Protože oficiální zdůvodnění této války vedené sociálními demokraty (nepočítáme-li Izrael, jde pravděpodobně o první válku, ve které se sociálně demokratické vlády staly útočníky) se opírá o "ochranu hodnot demokracie a civilizace", byli jsme pochopitelně zvědavi, přinese-li XXI. kongres SI nějakou obšírnější a dokonalejší definici těchto hodnot, resp. vymezí-li jasně, jaké hodnoty považují sociální demokraté za tak důležité, aby pro ně riskovali válku a byli ochotni obětovat (cizí) životy.
Pro nás, Stranu demokratického socialismu, má kongres SI velký význam také proto, že se tato organizace hlásí k myšlence demokratického socialismu (čl. Statutu SI říká, že jde o "asociaci politických stran a organizací, které usilují o ustavení demokratického socialismu"). Sledujeme tedy se zájmem, přinese-li setkání těchto stran (před XXI. kongresem bylo 37 stran s plným členstvím, nepočítáme-li přidružené členy, strany s pozorovatelským statutem apod.) nové myšlenky, které by napomáhaly dosažení takto definovaného cíle.
Kongres přijal dva základní dokumenty: "Pařížskou deklaraci" a "Všeobecnou rezoluci". Ačkoliv je pro jejich rozsah nelze plně citovat (Pařížská deklarace má ve výpisu z Internetu 10 stran strojopisu, Všeobecná rezoluce dokonce 22 stran.), pokusím se alespoň stručně charakterizovat jejich obsah a uvést překlad některých zvláště zajímavých a významných pasáží.
Pařížská deklarace je věnována globalizaci, pokouší se definovat postoj SI k tomuto procesu a s ním spojeným jevům a zamýšlí se nad východisky (má podtitul “Výzvy globalizace"). Pozorný čtenář zde nalezne mnoho myšlenek, které od doby konání kongresu již slyšel nebo četl i u nás v projevech státníků, článcích našich filosofů, ba i v některých oficiálních vládních dokumentech.
Úvodní popisná část, která vypočítává nejvýznamnější rysy globalizace: informační globalizaci, rozvoj a možnost celosvětových kontaktů (včetně toho, že častá jednostrannost a jednosměrnost těchto kontaktů provokuje mnohde odpor proti “hrozbě homogenizace"), globalizaci finančních trhů, volný pohyb kapitálu bez vazby na pohyb zboží, důsledky globalizace pro trh práce a koncepci zaměstnanosti. Tuto část deklarace zakončuje odstavec, který stojí za překlad:
“Velkým paradoxem naší epochy je, že ještě nikdy nemělo lidstvo tolik možností bojovat s odvěkými problémy nerovnosti, hladu, nemocí, nedostatku vzdělání, a přitom tyto možnosti jsou dnes využívány pro zvyšování, nikoliv pro snižování existujících rozdílů mezi lidmi. Naší snahou je obrátit tento trend a postavit tak globalizaci do služeb pokroku lidstva."
V kratší následující části se deklarace věnuje transformaci v “postkomunistických státech". Konstatuje, že s transformací nastoupily neokonzervativní a neoliberální ideologie, které “zaměňovaly tržní ekonomiku za tržní společnost a prohlašovaly za skončenou ideologickou debatu o různých formách politické ekonomie". Tento trend vyvolal protipohyb, který přivedl “velké množství občanů k větší solidaritě, tak jak ji nabízí demokratický socialismus, sociální demokracie, labouristé a jiné pokrokové alternativy. To otevírá dveře pro obnovenou demokratickou levici, která bude ochotna se měnit a používat nově získané nástroje pro dosažení svých cílů spravedlnosti, svobody a solidarity."
Další část dokumentu je zaměřena na roli národního státu, jehož “samotná struktura se mění v dvojitém procesu decentralizace: zdola vznikají nadnárodní scénáře ve snaze získat větší možnost odpovídat na problémy zužujícího se národního prostoru. Zhora se vytvářejí nové cesty rozdělování vnitřní národní teritoriální moci se snahou dosáhnout větší flexibility, větší blízkosti k lidem, a v některých případech také lepšího přizpůsobení k rozdílné národní a kulturní identitě." (Tato složitě strukturovaná věta se zřejmě vztahuje k rozpadu některých vícenárodních států, včetně Československa.) Na závěr této podkapitoly se objevuje první náznak východisek: “ Veřejné úřady musí podporovat efektivní tržní ekonomiku a přitom zaručit stejné příležitosti pro své občany, naplňovat jejich všeobecná práva a chránit spotřebitele proti přirozeně monopolistickým tendencím trhu."
Stanovisko k vývoji mezinárodních vztahů je obsahem následující kapitoly. Je hodně kritická: hemží se v ní pojmy jako "rozšíření zbraní hromadného ničení", "přístup teroristů k nejdokonalejším zbraním", "mezinárodní organizovaný zločin", “překážky volnému pohybu osob", "ohrožení životního prostředí", své co proto dostávají mezinárodní organizace OSN a RB OSN, WTO, ILO, IMF, které nejsou úspěšné ani efektivní. Dokument se ale nijak nezabývá hledáním příčin tohoto stavu (asi by se to neobešlo bez konfliktních stanovisek mezi bohatými a chudými státy, resp. členskými stranami SI z těchto zemí.)
Stěžejní část celého dokumentu nese název “Náš závazek: Globální pokrok". Podtrhuje historický význam určité připravenosti ke změně sebe sama pro vývoj sociálně demokratických stran oproti dogmatickému pohledu “na socialismus jako omezenou alternativu kapitalismu, který sloužil k tomu, že se navzájem směšoval cíl a prostředky a který skončil jako kdyby šlo o neměnné náboženství". Deklarace podtrhuje nutnost diskuse o současném vývoji (“vyzýváme k otevřené debatě s účastníky ze všech sektorů, které se věnují vědě a inovacím, ochraně prostředí, ať už jde o podnikatele, kulturní pracovníky nebo odpovědné občany") na základě stanoviska sociálních demokratů, jehož vyjádřením je “solidarita, která vždy řídila jejich návrhy na přerozdělování materiálního bohatství, vzdělání, zdravotní péče a péče o starší občany". Avšak, jak pokračuje dokument, “jsme si vědomi nebezpečí pasivity, které s sebou takové přerozdělování nese. Jsme si také vědomi obtížnosti úkolu, udržet politiku solidarity ve společnosti, která má zaběhnutý systém sociální péče. Proto zdůrazňujeme rovnováhu mezi právy a povinnostmi."
A tím se dostáváme k navrhovaným východiskům: “Navrhujeme přerozdělení iniciativy, podporu osobní tvořivosti a ochoty podstupovat rizika, protože tento přístup má společenskou hodnotu tím, že vytváří bohatství a příležitost pro ostatní. Rozvíjení ducha podnikavosti v hospodářství, v sociálních a kulturních otázkách, je novým rozměrem solidarity, který vyžaduje změnu sociálních přístupu i systému vzdělávání a přípravy na výkon povolání, vytvořením nové kultury, ve které bude oceňována a odměňována individuální iniciativa a tvořivost." (Ten, komu by se zdálo, že se tento odstavec překládá do prosté “podpory podnikání", může být uklidněn následující větou: Přerozdělení ducha podnikavosti ve smyslu vzájemné spolupráce je v přímém protikladu k námezdnímu individualismu, který odmítá společnost" - navrhuje se tedy jakási nová “Velká iniciativa".)
Tato pasáž se svým důrazem na nutnost měnit sebe sama (tj. oficiálně demokratické přístupy a myšlení), přecházet od boje za sociální rovnost k boji za vyšší vzdělanost a rozvoj podnikatelského ducha, je podle mého názoru výrazem podpory “nové cesty", Blairova a Schröderova přitakání kapitalistickému systému.
Tradičnějším sociální demokraté mohou být uklidněni následující částí, která uvádí pod titulkem “Potvrzujeme" základní zásady hnutí. Pro nás je asi nejzajímavější (a nejdiskutabilnější) tento odstavec: “Demokratický socialismus se zrodil a vyvíjel z neustálého kritického vztahu ke kapitalismu, Solidarita, definovaná jako boj za sociální spravedlnost, rovnost pohlaví, boj proti diskriminaci a za spravedlivější rozdělení zisků, je základem tohoto kritického vztahu. Uznáváme a respektujeme tvořivou a výrobní funkci trhu. Demokracie se vždy vyvíjela ve společnostech s volným trhem. Ale nepožadujeme od trhu víc, než může poskytnout. Vidíme, že existují společnosti, kde se tržní ekonomika spojuje s autoritářským režimem, neexistují ale společnosti s demokracií a bez volného trhu. Proto nesměšuje trh a demokracii. Existují další lidské hodnoty, než jen ty, které řídí velikost zisku. Avšak tyto hodnoty nelze prosazovat regulací trhu."
Možná, že místo dlouhého rozboru celého dokumentu by stačilo uvést tento odstavec, a deklarace by byla sdostatek charakterizována. Příznačné je, že se prakticky nikde nemluví o příčinách stavu, že se v textu nevyskytuje poukaz na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, na egoismus vlastníků a na ekonomický mechanismus ovládání pracujících mas, resp. ovládání “chudých" zemí “bohatými" (deklarace používá termín “základní národy - principal nations").
Velkým zklamání pro mne bylo čtení Všeobecné rezoluce.. Přes svůj značný rozsah přináší málo nových a zajímavých myšlenek, je na ní vidět, že vznikla zřejmě jako “slepenec" více méně nesourodých příspěvků z jednotlivých regionů nebo komisí. Výsledkem je nevyvážený a vnitřně málo soudržný dokument, členěný podle geografických oblastí (jednotlivé kapitoly jsou uvedeny nadpisy jak např.: “ ve vztahu k Malajsii, Socialistická internacionála"). Část věnovaná střední a východní Evropě je sice dost rozsáhlá, ale z velké většiny je věnována situaci v Kosovu a ostatních státech bývalé Jugoslávie. (vyjadřuje podporu postupu OSN, Daytonským dohodám, Mezinárodnímu soudnímu dvoru, obchází bez jediného slova otázku intervence NATO).
Za nejzávažnější nedostatek z hlediska nás (tj. občanů ČR, kteří jsou demokratickými socialisty) považuji fakt, že se ani jeden z dokumentů nevěnuje vztahu mezi komunismem (resp. z něj se vyvíjejícími hnutími ve východní a střední Evropě) a sociáldemokratismem, že se nepokouší hledat zásadní řešení problémů kapitalistické společnosti. Pouhé vzdělání podle mého soudu nestačí k překonání společenské nerovnosti - dokud si bude moci výsledky mé práce přivlastňovat někdo jiný, nemůže mne vzdělání a “podnikatelský duch" osvobodit a už vůbec nemůže povznést celé národy a regiony, vymanit je z ekonomického útlaku a přinést nové, spravedlivější rozdělení světového bohatství.
Jiří Hudeček, předseda CV SDS