Evropa doposud nezažila ve svých dějinách jediné století, kdy by se její národy se střídavým úspěchem nepokusily navzájem vyhladit ze zemského povrchu. Ne, že by tomu v jiných částech světa bylo zásadně jinak, avšak nás, obyvatele tohoto k životu tak příhodného světadílu, kteří máme to štěstí či smůlu, že jsme s ním spojeni svými kořeny a každodenní existencí, se právě tato „evropská“ zkušenost dotýká veskrze osobně a bezprostředně.
Už proto nelze bez účasti sledovat přinejmenším tisícileté snahy, vždy znovu ožívající na strašlivě velkolepém pozadí apokalyptických hrůz nikdy zcela nevyhasínajících válečných požárů i uprostřed všední bídy nehrdinského živoření generací bezejmenných předků většiny z nás, vyjadřující touhu i úsilí o překonání rozdílů mezi příslušníky různých jazykových, kulturních a jakkoliv ještě jinak odlišných společenství.
Pravda, toto volání po jednotě, která by zabránila opětovnému zmaru a utrpení, ačkoliv poukazuje k dobrým a rozumným důvodům, se už tolikrát ukázalo být v lepším případě jen zbožným přáním beznadějných idealistů a v horším dokonce pouhou pokryteckou zástěrkou pro mocenské cíle, že je nakonec i mnoho těch, kdo mu svého času s upřímnou nadějí dopřávali sluchu, má sklon považovat za pouhé „panské huncúcstvo“. A opravdu, pokud se z těchto vizí vůbec kdy cokoliv uskutečnilo, výsledek jako by se vždy posléze obrátil proti „obyčejnému“ člověku, v odříkání a potu tváře dobývajícímu svůj chléb. Je snad příčinou takového neblahého vývoje, vzbuzujícího nejen zklamání, ale stále častěji také zřetelný odpor, samotná myšlenka evropské jednoty, včetně společných orgánů a sdílené suverenity? A jde dnes jen o další experiment odsouzený dříve nebo později k zániku?
Zřejmě nikoliv, protože tato myšlenka (a instituce vytvořené k jejímu uskutečnění) je pouhým nástrojem a nástroje bez dalšího nejsou zlé ani dobré. Záleží na tom k čemu a kým jsou užívány. A pokud se týká jejích vyhlídek do budoucna, není dost dobře možné přehlédnout uplynulých padesát let postupného vývoje evropského sjednocení a spolupráce.
Základy tohoto procesu tentokrát, na rozdíl od pokusů dřívějších, nespočívají na dominanci jedné ideologie nebo jediné regionální velmoci, ale na otevřeně přiznaných, velmi praktických a národní hranice objektivně překračujících cílech hospodářských. Není v nich pranic umělého ani sentimentálního. Konec konců - uhlí, ocel ani atomová energie nejitří sami o sobě mystické duchovní city ani neprobouzejí k životu sice iracionální, ale za to hluboce zakořeněné historické nevraživosti.
Jde tedy o ryze obchodní podnik stojící pevně oběma nohama na zemi, který, jako každý toho druhu, nemá žádnou vlastní morálku ani nějaké vnitřní sklony k dobrému nebo zlému. Za to se vyznačuje předpoklady pro obojí.
Základním rysem stavby evropského sjednocení je nepochybně především nesmírné nahromadění zdrojů, hmotných i lidských, ve spojení s účinnými prostředky k jejich ovládání. Z toho samozřejmě, vzhledem k tomu, že to vše slouží v první řadě vytváření zisku, hlavnímu a jedinému cíli veškerého hospodářského snažení a usilování v poměrech „svobodného trhu“, vyplývají zřejmá úskalí pro lidský život v takových podmínkách. Stručně je lze shrnout jako stále zřetelnější a čím dál více se prohlubující směřování k faktickému nakládání s jednotlivcem i celými společenstvími jako se spotřebním zbožím, produkovaným pokud možno v jednotném provedení, se standardními potřebami a užitnými vlastnostmi. Takové důsledky vystupují zjevně na povrch v kultu úspěšnosti, dynamičnosti, flexibilnosti posuzovaných ovšem podle uniformních měřítek sériového hmotného blahobytu a v neposlední řadě také v teoriích o „výlučné odpovědnosti jedince za svůj osud“ (především v nemoci, stáří a při dalších společenských postiženích).
Ale navzdory přítomné skutečnosti redukce života na více nebo méně žádoucí předmět konzumu - nejlépe odbývaného „na stojáka“, v typizovaném bistru a do pouze do výše úvěru na kreditní kartě - podrobený zákonům trhu - po použití znehodnoťte, jeho manipulaci z mocenských center mimo veřejnou kontrolu, odvozujících svoji legitimitu spíše z kapitálového ratingu než od svobodné vůle společnosti, tzv. liberálním reformám systému veřejných služeb, přesto všechno má evropské sjednocování i jednoznačně humanistický rozměr. I když dnes především jako možnost budoucího vývoje.
Jednak je stavba jednotné Evropy budována lidmi, kteří nezapřou výchovu prostředí, z něhož vycházejí, ani kulturní dědictví, jež sebou nesou. To vše vkládají do svého díla, bez ohledu na účel, kterému má podle záměru hrstky architektů v pozadí sloužit. Hlavně však ony mechanismy, které tvoří toto obrovské a složité soustrojí a uvádějí jej v pohyb, vskutku překračují hranice provinčnosti, podněcují a přímo vyžadují vzájemnou součinnost, umožňují takřka neomezeně sdílet a šířit informace i aktivně se podílet na dění v rozsahu celého společenství a uplatňovat tvůrčí síly každého jednotlivce k prospěchu vlastnímu i druhých. Jejich působení si vynucuje sjednocování Evropy zdola a zároveň pro něj poskytuje již hotové nástroje.
Otázka, která tak nyní přichází na pořad dne, zní: Budeme nečině přihlížet „privatizaci“ Evropské unie nebo usilovat o skutečnou „Evropskou sociální republiku“, tedy o demokratický řád mírového soužití a svobodného rozvoje člověka?
Matúš Bóna, 27. 4. 2004